Kořen

(přesměrováno z Kořenový systém)
Tento článek je o orgánu rostlin. Další významy jsou uvedeny na stránce Kořen (rozcestník).
Na tento článek je přesměrováno heslo Kořeny. Další významy jsou uvedeny na stránce Kořeny (rozcestník).

Kořen (radix) je nečlánkovaný rostlinný vegetativní orgán, který nenese listy ani šupiny. Zpravidla je podzemní[1] a heterotrofní, tzn. neprovozující fotosyntézu.[2] Kořenem čerpá rostlina z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami a upevňuje se v půdě. Druhotně se kořen uplatňuje i jako zásobní orgán, orgán vegetativního rozmnožování a při symbióze s jinými rostlinami.

Primární a sekundární kořeny

Kořen se vyskytuje u většiny vyšších rostlin a spolehlivé doklady o něm existují již ze siluru.[3] Funkčně obdobnými orgány jsou například rhizoidy u mechů a hub či rhiziny u lišejníků.

StavbaEditovat

 
Řez kořenovou špičkou

Staré kořeny jsou tenké a vyznačují se tzv. primární stavbou, která na příčném řezu obsahuje rhizodermis, primární kůru (exodermis, mezodermis, endodermis) a zcela uprostřed je střední válec s pericyklem a radiálními cévními svazky. Později však kořeny nahosemenných či například dvouděložných dřevnatých rostlin potřebují tloustnout, načež takový kořen označujeme jako sekundární. Sekundární kořen má jiný typ cévního svazku (viz stélé), vzniká v něm sekundární dřevo a sekundární lýko, krycím pletivem se stává druhotná kůra neschopná přijímat živiny a, co je nejdůležitější, mezi dřevem a lýkem vzniká dělivé pletivo kambium, jehož činností přirůstá dřevo a lýko.[2]

Růst a vývinEditovat

Růst kořene je většinou pozitivně geotropický, neboť roste směrem dolů díky vnímání gravitace. Jen vzácně se objevuje negativní geotropismus (kořeny mangrove). Typický pozitivně geotropický růst způsobují škrobová zrna v kořenových buňkách, tzv. statolity. Tyto zrna se sedimentují vlivem gravitace na nejnižším místě buňky a navozují zde řízené vylučování hormonu auxinu.[2]

Kořen dorůstá tzv. vzrostným vrcholem, krytým čepičkou (kalyptra). Hned za nimi se u většiny rostlin nacházejí vlastní orgány, sloužící k sání vody a získávání živin. Jedná se o tzv. kořenové vlásky. Jejich životnost je poměrně krátká a jsou nahrazovány novými, nacházejícími se dále vpředu a to v důsledku pokračujícího růstu kořenů.

Kořen má proto obvykle na svém konci viditelné tři zóny. První je složena z dělivých pletiv a neustále se dělí. Druhá vzniká z té první a nachází se poněkud výše na kořeni – na ní dochází k prodlužování buněk. Konečně třetí zóna je diferenciační, dochází v ní zejména ke vzniku kořenového vlášení.[2]

FunkceEditovat

Kořen má zejména tyto funkce:

  • Přijímá vodu a minerály a slouží jako zásobárna živin
  • Rostlinu zásobuje (přivádí rozpuštěné minerální látky a vodu do rostliny)
  • Upevňuje rostlinu v půdě
  • Někdy může sloužit i k vegetativnímu rozmnožování (dělení trsů)

MetamorfózyEditovat

 
Korálovité kořeny cykasu Circinalis jsou velmi křehké; vyrůstají na povrch kolem rostliny

Kořeny mohou v průběhu fylogenetického vývoje měnit svou funkci; tomu poté odpovídá jejich vnitřní stavba a změněný tvar.

  • kořenová hlíza – ztlustlý kořen, který převzal funkci zásobní, např. povijnice batátová (Ipomoea batatas) a jiné batáty, orsej (např. Ficaria bulbifera), jiřiny apod.
  • bulva – vznikne tehdy, pokud se na tvorbě hlízy účastní i část stonku (hypokotyl); zásobní orgán typický pro řepu, mrkev, ředkvičku apod.
  • příčepivé kořeny – slouží rostlinám k přichycování k podkladu; zarůstají do nerovností v povrchu (např. břečťan popínavýHedera helix)
  • stahovací (kontraktilní) kořeny – časté u dvouděložných i jednoděložných rostlin; báze prýtu je kontrakcí kořene stažena k povrchu nebo pod povrch půdy, a tím nastanou optimální podmínky ke vzniku adventivních kořenů (vojtěška, řepa, cibule jednoděložných rostlin, např. tulipán aj.)
  • chůdovité kořeny – slouží k podpoře rostlin na zbahněných nebo sypkých půdách, např. v bahenních pralesích; vyskytují také u palem (čeleď arekovité, Arecaceae) rodu Socratea (Socratea exorrhiza aj.) a Iriartea (Iriartea deltoidea) v nížinách a podhorských polohách na svazích And přibližně do 1400 m n. m. nebo u palmy Cyphophoenix fulcita rostoucí na skalnatém terénu v Nové Kaledonii[4]
  • vzdušné kořeny – slouží především epifytům k sání vodních par, někdy mají také asimilační funkci (např. některé pokojové rostliny pocházející z tropů, jako je Monstera, Philodendron, Vanillavanilka apod.); vypadají jako provazce
  • dýchací kořeny – ční z půdy nebo bahna a čerpají kyslík; vyskytují se u bažinatých rostlin (např. tisovec dvouřadýTaxodium distichum) a u obojživelné keřové a stromové vegetace mangrove
  • asimilační kořeny – kořeny přejímají funkci listů (např. u některých epifytických orchidejí); u haluchy vodní a kotvice plovoucí zezelenávají kořeny plovoucí na hladině

U parazitů se vyskytují tzv. haustoria, která z těla hostitele čerpají vodu s minerálními látkami i asimiláty vedené lýkem (např. kokotice). Naproti tomu poloparazité vytvářejí tzv. pohružovací kořeny, které jsou přiloženy ve stonku hostitele k elementům dřeva, z nichž čerpají pouze vodu s minerálními látkami (např. jmelí a ochmet).[5]

Typy kořeneEditovat

 
Kořen
  • kořen hlavní (primární),
    • z něho vyrůstají kořeny postranní (sekundární), které se mohou dále větvit
    • a kořeny přídatné (adventivní), vyrůstající kdekoliv na rostlině (u stromů z kmene, větví atd.).
  • kořen kůlový – kolmo dolů rostoucí kořen trvale předčí kořeny postranní co do síly (např. borovice)
  • kořeny srdčité – jestliže některé silné, šikmo dolů rostoucí kořeny, přebírají vedlejší úlohu ve vývoji zaostávajícího kořene hlavního (např. buk lesní)
  • kořeny ploché – rozvíjejí se a talířovitě rozprostírají ve vrchních vrstvách půdy (např. smrk)

Hlízky symbiotických bakteriíEditovat

Na kořenech některých rostlin (motýlokvěté, olše, cykasy, rakytník řešetlákový, voskovník obecný, aj.) najdeme hlízovité a korálovité výrůstky, pravidelně vytvářené bakteriemi. Tzv. kořenové hlízky, které slouží příjmu dusíku ze vzduchu, pak při rozpadu obohacují půdu vázaným dusíkem. U stromů jsou téměř všechny kořeny opředeny houbovou pletí, která přispívá k jejich výživě (podhoubí neboli mykorrhiza).

Korálovité kořenyEditovat

Křehké korálovité kořeny u cykasů jsou stálým útvarem vytvářeným v symbióze se sinicemi rodu Nostoc nebo Trichormus. Tyto kořeny poté v místech s chudou půdou, kde cykasy obvykle rostou, dodávají rostlinám dusík. Současně produkují neurotoxin BMAA, který se usazuje především uvnitř semen.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Základy rostlinné morfologie. Praha: SPN, 1967. 
  2. a b c d VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem; základy anatomie cévnatých rostlin. 2. vyd. Olomouc: [s.n.], 2009. 
  3. Wright, V. P. Paleosols: their Recognition and Interpretation. Oxford: Blackwell, 1986. 
  4. ZELENÝ, Václav. Chůdovité kořeny palem. Živa. 2009, č. 2, s. 67. Přístup také z: http://ziva.avcr.cz/2009-2/chudovite-koreny-palem.html
  5. [KREJČÍ, Petra]. Obecná botanika [studijní pomůcka]. Brno: Mendelova univerzita, 28. dubna 2008 21:31:09 [cit. 17. 7. 2019]. Dostupné z: http://web2.mendelu.cz/af_211_multitext/obecna_botanika/texty-organologie-metamorfozy_korene.html

LiteraturaEditovat

  • Reisenauer R. et al.: CO JE CO? (1) Příručka pro každý den. Pressfoto – vydavatelství ČTK, Praha, 1982
  • Encyklopedie CoJeCo: kořen
  • Prof. Dr. Gottfried Amann: Stromy a keře lesa, nakladatelství J. Steinbrener Vimperk, 1997

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat