Knut IV. Dánský

Knut IV. Dánský
	král Dánska
Doba vlády	1080–1086
Narození	asi 1042
Úmrtí	10. července 1086; Odense
Pohřben	Katedrála v Odense
Předchůdce	Harald III. Dánský
Nástupce	Olaf I. Dánský
Manželka	Adéla Flanderská
Otec	Sven II. Dánský
Matka	neznámá
Příbuzní	Sigrid Svendsdatter, Ingerid Dánská, Sven Křižák, Harald III. Dánský, Olaf I. Dánský, Erik I. Dánský, Niels Dánský, Svend Tronkræver a Benedict (sourozenci)
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Knut IV. Dánský (dánsky Knud IV den Hellige/Sankt Knud, asi 1042 – 10. července 1086) byl králem Dánska v letech 1080 až 1086. Byl to ambiciózní panovník, který usiloval o zvýšení moci dánského království, podporoval katolickou církev a měl v plánu dobývat trůn Anglie. Stal se prvním Dánem, který byl kanonizován, a od roku 1101 je katolickou církví uznáván jako patron Dánska.

Život

Knut se narodil okolo roku 1042 jako jeden z mnoha nemanželských synů Svena II. Estridssona.^[1] Poprvé je zmiňován jako účastník Svenova nájezdu do Anglie v roce 1069,^[2] a Anglosaská kronika ho uvádí jako velitele dalšího nájezdu v roce 1075.

Když v roce 1074 zemřel Sven II., králem se stal jeden z Knutových bratrů jako Harald III. a protože Knut se uchýlil do švédského exilu,^[2] byl možná v aktivní opozici proti Haraldovi.^[3] V roce 1080 se Knut stal Haraldovým nástupcem na trůně a při té příležitosti se oženil s Adélou, dcerou hraběte Roberta I. Flanderského. Ta mu v roce 1084 porodila syna Karla (v Dánsku neobvyklé jméno). Krátce před jeho smrti se narodily ještě dvě dcery, dvojčata Cecílie a Ingegerda (1085/86).^[2]^[4]

Dánský král

Knut štědře obdaroval kostely v Dalby, Odense, Roskilde, Viborgu a zvláště v Lundu.^[2] V církvi si tak vytvořil mocného spojence.^[2] Jeho vláda se vyznačovala energickou snahou o vzrůst panovnické moci v Dánsku a tvrdým přístupem ke šlechtě.^[2] Vyhrazoval si právo na obecní půdu, právo na zboží z potopených lodí a právo na dědictví po cizincích a lidech bez příbuzných.^[1] Tato politika ho odcizila poddaným, kteří nebyli zvyklí na krále, který si nárokuje takovou moc a který zasahuje do jejich každodenních záležitostí.^[2]

Anglická kampaň

Knutovy ambice se však neomezovaly jen na domácí půdu. V roce 1085 s pomocí svého tchána Roberta Flanderského a Olafa III. Norského plánoval invazi do Anglie.^[2] Jeho flotila však nikdy nevyplula. Knut byl nucen zdržet se ve Šlesvicku kvůli hrozbě ze strany císaře Jindřicha IV., se kterým mělo Dánsko i Flandry nepřátelské vztahy. Knut se obával Jindřichovy invaze, protože jeho protikrál Rudolf Švábský našel v Dánsku útočiště.^[2]

Válečníci začali být netrpěliví, jednalo se ostatně převážně o rolníky, kteří se museli na sklizeň vrátit domů, a žádali Knutova bratra Olafa, aby hájil jejich věc. Knut nechal Olafa zadržet a poslal ho do Flander. Kampaň byla nakonec zrušena,^[2] ale Knut ji měl v plánu do roka zopakovat.

Smrt

Vražda Knuta Svatého (Christian Albrecht von Benzon – 1843)

Počátkem roku 1086 propukla v oblasti Vendsyssel rolnická revolta.^[1] Příčina není známá, ale spekuluje se o tom, že důvodem byly pokuty uvalené na ty, kteří se neúčastnili anglické kampaně v předchozím roce nebo Knutova politika desátek.^[3]

Knut před revoltou utekl do Šlesvicka a poté do Odense. 10. července 1086 našli Knut a jeho muži útočiště v dřevěném kostele sv. Albana v Odense, kam rebelové vtrhli a před oltářem zabili krále Knuta, jeho bratra Benedikta a sedmnáct z jejich mužů.^[1] Jeho nástupcem se stal jeho bratr Olaf.

Kanonizace

Hrob Knuta IV. (Katedrála v Odense-foto: Jacob Truedson Demitz)

Pod Olafovou vládou Dánsko trpělo neúrodou a hladomorem, což bylo vykládáno jako boží trest za zabití Knuta. Během Olafovy vlády také začal proces Knutovy kanonizace .^[1] 19. dubna 1101 jej papež Paschalis II. kanonizoval jako svatého pod jménem San Canuto. V roce 1300 byly ostatky Knuta a jeho bratra Benedika uloženy v katedrále v Odense založené na jeho počest.^[1]