Otevřít hlavní menu

Knínice (Libouchec)

část obce Libouchec v okrese Ústí nad Labem

Knínice (německy: Kninitz) je malá vesnice, část obce Libouchecokrese Ústí nad Labem. Nachází se asi 4 km na jihozápad od Libouchce. V roce 2009 zde bylo evidováno 32 adres.[1] V roce 2011 zde trvale žilo 48 obyvatel.

Knínice
čtyři smírčí kříže
čtyři smírčí kříže
Základní informace
Charakter sídla část obce
Počet obyvatel 48 (SLDB 2011)
Domů 18 (SLDB 2011)
Nadmořská výška 490 m
Lokalita
PSČ 403 34
Obec Libouchec
Okres Ústí nad Labem
Historická země Čechy
Katastrální území Knínice u Libouchce (6,03 km²)
Zeměpisné souřadnice
Knínice
Knínice
Další údaje
Kód části obce 195154
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Knínice leží v katastrálním území Knínice u Libouchce o rozloze 6,04 km2.[2] V katastrálním území Knínice u Libouchce leží i Žďárek.

Obsah

NázevEditovat

Název Knínice pochází ze staročeského slova knieni, což znamená kněžna, tedy „ves patřící manželce knížete“, „ves lidí kněžniních“. Od roku 1228 zde existovala celnice a místní obyvatelé vybírali clo pro manželku pražského knížete.[3]

HistorieEditovat

První písemná zmínka pochází z roku 1169 (podle jiného zdroje však až z roku 1376[4]), kdy je vesnice zmíněna jako majetek johanitů.[3] Sloužila též jako celní místo na staré Solní stezce. Od roku 1376 spadaly Knínice z třetiny pod panství Střekov a ze dvou třetin pod panství Krupka. V letech 1580 až 1848 byla součástí Všebořic. Od roku 1637 zde byly vedeny soudní knihy. Vesnice byla několikrát zničena v různých válečných konfliktech v průběhu 17.–19. století. Během třicetileté války (1618–1648) došlo k jejímu vypálení hned třikrát, a těžce poničena byla jak za sedmileté války (1756–1763), tak za napoleonských válek (1803–1815).[3] Požár zdevastoval Knínice i v roce 1836, kdy jej přečkalo pouze pět domů. Po několik století si místní vydělávali poskytováním koňské přípřeže do strmého kopce v průsmyku.[3] V roce 1869 až 1930 byly samostatnou obcí.[5]

V důsledku Mnichovské dohody se Knínice a celé Sudety staly počátkem října 1938 součástí nacistického Německa a od dubna 1939 byly v jeho rámci součástí říšské župy Sudety. Po skončení druhé světové války došlo k vysídlení místního, do té doby většinového, německého obyvatelstva (v roce 1930 se k německé národnosti přihlásilo 98,2 % obyvatel[6]). Noví osídlenci byli především reemigranti z Francie, a v obci se tak po určitou dobu hovořilo převážně francouzsky.[7] V roce 1950 se Knínice staly osadou obce Žďár a následně v letech 1961 až 1976 byly částí této obce. Od roku 1976 jde o část obce Libouchec.[5]

Přírodní poměryEditovat

Knínice jsou částí obce Libouchec, nacházející se v okrese Ústí nad LabemÚsteckém kraji. Jejich základní sídelní jednotkou jsou Knínice.[8]

Katastrální území Knínic u Libouchce se rozkládá na ploše 6,03 km2.[9] Od severu (po směru hodinových ručiček) sousedí s katastrálními územími Nakléřov, Libouchec, Malé Chvojno, Ždár u Velkého Chvojna, Strážky u Habrovic, Dělouš, Varvažov u Telnice a Telnice.

ReliéfEditovat

geomorfologického hlediska jsou Knínice součástí Krušnohorské subprovincie, kde se nachází na pomezí celků Krušné hory a Mostecká pánev, podcelků Loučenská hornatina, respektive Chomutovsko-teplická pánev, v jejichž rámci spadají pod geomorfologické okrsky Nakléřovská hornatina, respektive Libouchecká brázda.[10] Reliéf území je značně členitý a strmý. Nejvyšším bodem je se 676 metry svah pod Nakléřovskou výšinou, zatímco nejnižším je se 380 metry jižní hranice při železniční trati č. 132.

Zdejší půda na úpatí hor je podzolová, díky čemuž je méně vhodná pro obdělávání. Z toho důvodu byly postupně knínické svahy spíše využívány jako pastviny a louky.[7]

PodnebíEditovat

Území Knínic se dle Quittovy klimatické klasifikace řadí do tří různých oblastí. Jihozápadní část je součástí mírně teplé oblasti MT4, severovýchodní charakterizuje mírně teplá oblast MT2 a úzký pruh směrem na Nakléřovský průsmyk náleží do chladné oblasti CH7.[11] Pro oblast MT4 jsou typická krátká mírně suchá léta, mírná jara a podzimy a normálně dlouhá mírně teplá a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky. Oblast MT2 je charakteristická krátkými, mírnými a mírně vlhkými léty, mírnými jary a podzimy a normálně dlouhými mírnými a suchými zimami s krátkým trváním sněhové pokrývky. Pro poslední zmíněnou oblast CH7 jsou typická krátká, mírně chladná a vlhká léta. Jara a podzimy jsou dlouhé s velkým podílem srážek, a dlouhé jsou i zimy, během nichž je po značnou část zem pokryta sněhovou pokrývkou.[12]

Flora a faunaEditovat

Dle biogeografického členění ČR náleží Knínice do hercynské podprovincie, v níž se nachází na pomezí Krušnohorského, Mosteckého a Verneřického bioregionu. Z botanického hlediska leží území na pomezí fytogeografických oblastí mezofytikum a termofytikum. Většina Knínic spadá v rámci mezofytika do okrsků Krušnohorské podhůři vlastní (25a) a Libochovická plošina (25b). Zbývající část je v rámci termofytika součástí okrsku Podkrušnohorské pánve (3).

Ochrana životního prostředíEditovat

Krátký úsek jižní hranice katastrálního území Knínic vede podél hranice chráněné krajinné oblasti České středohoří. Ta byla vyhlášena 19. března 1976 výnosem ministerstva kultury ČSR na ploše 1063 km2 k „ochraně typického pohoří, tvořeného třetihorními vyvřelinami s řadou významných ekosystémů a velkou druhovou rozmanitostí.“[13] Většina území, s výjimkou vlastních Knínic a okolí dálnice D8, je součástí evropsky významné lokality Východní Krušnohoří.[14] Severozápadně od centra vesnice roste památný strom lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), chráněný od roku 1996.[15]

ObyvatelstvoEditovat

Podle sčítání lidu z roku 2011 v Knínicích žilo 48 obyvatel, z toho 28 mužů a 20 žen. Věková skupiny mladších 14 let byla zastoupena 3 obyvateli a skupinu starších 65 let tvořilo 6 obyvatel.[16] Podle stejného censu bylo 21 obyvatel ekonomicky aktivních a 9 z nich vyjíždělo za prací mimo Libouchec. Podle odvětví ekonomické činnosti pracovalo 0 obyvatel v priméru (zemědělství, lesnictví, rybolov), 4 v sekundéru (průmysl a stavebnictví) a 17 v terciéru (služby).[16]

Vývoj počtu obyvatel a domů v Knínicích v letech 1869–2011[16][4]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Počet obyvatel 255 266 230 204 199 200 228 59 71 62 24 19 29 48
Počet domů 45 47 47 47 47 47 47 45 24 14 10 12 12 18

InfrastrukturaEditovat

Knínice jsou vybaveny veřejným osvětlením, vodovodem, kanalizací a jsou plynofikovány.[17]

DopravaEditovat

Územím Knínic prochází několik významných silničních komunikací. Jde o dálnici D8, která vesnici míjí z jihu. Částečně je vedena po estakádě a tunelem. V jižní části území je exit č. 80, kde se dálnice napojuje na silnici první třídy I/13 z Habartic do Karlových Varů, vedoucí katastrálním územím od jihozápadu na severovýchod. Na východní hranici se na komunikaci napojuje silnice druhé třídy II/258. K Nakléřovskému průsmyku dále stoupá silnice druhé třídy II/248 z Telnice do Petrovic.

SportEditovat

Podél severní hranice katastrálního území vede modrá turistická značka ze Zadní Telnice do Malého Chvojna. Dále tudy vede cyklistická trasa č. 3066 z Nakléřova do Ploskovic.[18]

PamětihodnostiEditovat

V Knínicích se nachází dvě kulturní památky. Jsou jimi kaple, stojící u silnice na Telnici a Petrovice,[19] a čtyři smírčí kříže u pomníku padlých.[20]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  2. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  3. a b c d BORSKÁ, Helena. Poznámky k historii města Ústí nad Labem a okolí. Ústí nad Labem: Spolek pro chemickou a hutní výrobu, 2005. 174 s. ISBN 80-902991-2-1. S. 133–134. 
  4. a b RŮŽKOVÁ, Jiřina; ŠKRABAL, Josef a kolektiv. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (I. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. Kapitola Okres Ústí nad Labem, s. 416–417. 
  5. a b RŮŽKOVÁ, Jiřina; ŠKRABAL, Josef a kolektiv. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (II. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 624 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-01. ISBN 80-250-1311-2. S. 231. 
  6. Statistický lexikon obcí v Republice československé 1930. Díl I. Země Česká. Praha: Orbis, 1934. 613 s. S. 386. 
  7. a b PINC, F.; KOLÁŘ, A. Vlastivědné výlety z Ústí n. L.. Ústí nad Labem: Nakladatelství Krajského národního výboru, 1957. 246 s. Kapitola Chvojno, Žďár, Knínice, Telnice, s. 113. 
  8. Databáze iRSO, Knínice – ZSJ díl [online]. Český statistický úřad [cit. 2014-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-02. 
  9. Katastrální území Brná nad Labem: podrobné informace [online]. Územně identifikační registr ČR [cit. 2014-01-29]. Dostupné online. 
  10. DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno: Academia, 1987. 584 s. S. 71. 
  11. ORŠULÁK, Tomáš; ANDĚL, Jiří; BALEJ, Martin a kolektiv. Komplexní geografický výzkum krajiny III. na mapách a fotografiích severozápadních Čech. Ústí nad Labem: Kartografie Praha, 2009. 136 s. ISBN 978-80-7393-064-6. S. 68. 
  12. QUITT, Evžen. Klimatické oblasti Československa. Brno: Geografický ústav ČSAV, 1977. 73 s. 
  13. ANDĚL, Jiří a kolektiv. Geografie města Ústí nad Labem: příroda, obyvatelstvo, hospodářství a kultura. Ústí nad Labem: Acta Universitatis Purkynianae, 1999. ISBN 80-7044-256-5. S. 34–37. 
  14. EVL Východní Krušnohoří [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2012-12-24]. Dostupné online. 
  15. Lípa v Knínicích [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2014-01-18]. Dostupné online. 
  16. a b c Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 320. 
  17. Vybavenost obci – kanalizace, plynofikace [online]. Národní geoportál INSPIRE [cit. 2014-01-18]. Dostupné online. 
  18. Cyklotrasa č. 3066 Nakléřov - Ploskovice [online]. Cyklotrasy.cz [cit. 2014-01-29]. Dostupné online. 
  19. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-27]. Identifikátor záznamu 155757 : Kaple. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  20. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2014-01-27]. Identifikátor záznamu 155525 : Smírčí kříž – čtyři. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [2]. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat