Otevřít hlavní menu
Tento článek je o anatomickém významu. Další významy jsou uvedeny na stránce Kloub (rozcestník).

Kloub (articulatio) je spojení a zároveň ohebné místo vzájemně se stýkajících dvou nebo více kostí. Slouží k pohybu určité části těla.

Obsah

Anatomie kloubuEditovat

Kloub se skládá z dvou styčných ploch dvou kostí krytých chrupavkou. Jedna plocha se nazývá kloubní hlavice (vypouklý konec jedné kosti) a druhá kloubní jamka (vyhloubený konec druhé kosti).

Součástí velkých kloubů bývá i meniskus či labrum (kolenní, resp. ramenní kloub), což jsou měkčí okraje kloubních jamek, jež slouží lepší artikulaci kloubu a jemnému dopružení při rotacích a torzích kloubu. Jinou součástí je kloubní pouzdro, které kloub obepíná, je zesíleno Vazy, z vnitřní strany ho vystýlá synoviální membrána produkující synoviální tekutinu (kloubní maz), která zmírňuje tření, vyživuje kloubní chrupavky a zajišťuje pevné přilnutí kloubních ploch k sobě.

V kloubech jednoduchých se stýkají dvě kosti, v kloubech složených se stýkají více než dvě kosti nebo jsou mezi ně vsunuty pohyblivé chrupavčité destičky. Ty vyrovnávají nerovnosti v zakřivení styčných ploch a zároveň umožňují současné provádění dvou různých pohybů v kloubu (ohýbání a otáčení).

FunkceEditovat

Klouby napomáhají pohybu končetin, lokomoci člověka, sebeobsluze apod. Pokud jsou klouby používány patřičně, jejich činnost je celoživotní. Při přetěžování kloubů, chronicky zkrácených svalech či nefyziologickém používání kloubů (po nesprávných drahách), dále vlivem špatného vyživení kloubu či kloubními onemocněními, chrupavčitý povrch kloubu degeneruje. Spolu s tím tuhnou okolní vazy a šlachy svalů. Kloub ztrácí své rozsahy, pružnost ("joint-play) a bolest začíná i v okolních tkáních (např. v tíhových váčcích a svalech). To vede ke snížené pohyblivosti člověka, čímž se kloubní omezení dále zacyklí. V časných stádiích kloubní bolesti a u raných artróz je metodou volby manuální fyzioterapie - konkr. měkké techniky, jemná kloubní mobilizace a individuální cvičení. Napomáhá i balneoléčba, plavání, lehká svižná chůze, hluboká ventilace aj.

Kloubní blokádyEditovat

Při náhlých přetíženích kloubu či dlouhodobém zaujímání nefyziologických poloh (předsunuté držení hlavy u monitorů, vyjímání nákladů z kufru vozu apod.), může dojít ke kloubním blokádám a tím k bolestivým omezením pohybu (svůj vliv může mít i stres, atmosférický tlak, vliv výživy aj.). Nejčastěji se blokují krční a bederní páteř, žebra a sakro-iliakální skloubení pánve.

O strukturálních příčinách blokád bylo vysloveno více teorií, nejpřesvědčivěji působí teorie mechanického slepení chrupavčitých ploch kloubů.[1] O metodiku odstranění kloubních blokád, cvičení a doporučení se zasadila tzv. Pražská myoskeletální škola.

Druhy kloubůEditovat

 
Druhy kloubů: 1. Kulový kloub, 2. Elipsoidní kloub, 3. Sedlový kloub, 4. Válcový kloub, 5. Čepový kloub

Druhy kloubů podle počtu kostí, které spojují

  • Jednoduché klouby – spojují dvě kosti. Příkladem je ramenní kloub.
  • Složené klouby – spojují více než dvě kosti, nebo jsou mezi ně vsunuty pohyblivé chrupavčité destičky. Příkladem jsou klouby zápěstí nebo kolenní kloub.

Druhy kloubů podle tvaru kloubních ploch[2]

  • Kulový – u něj je pohyb možný všemi směry. Příkladem je kloub ramenní nebo kyčelní.
  • Válcový – pohyb je možný jen ve směru ohybu. Příkladem jsou klouby článků prstů.
  • Kladkový – na hlavici jedné kosti je rýha, na hlavici druhé kosti, kterou připojuje, je hrana. Příkladem je spojení kosti pažní a loketní.
  • Elipsoidní – hlavice jedné kosti má vejčitý tvar, v druhé kosti je eliptická dutina. Příkladem tohoto spojení je spojení kosti vřetenní a kosti loďkovité.
  • Sedlový – spojované kosti mají duté i vypouklé části. Příkladem jsou záprstní kosti palce a karpální kosti.
  • Čepový kloub – výběžek jedné kosti se otáčí v kruhovém otvoru jiné kosti. Příkladem tohoto spojení je spojení nosiče a čepovce u krční páteře.
  • Tuhé klouby – ploché, s omezenou pohyblivostí. Příkladem jsou klouby spojující obratle.
  • Syndesmóza – jde o skloubení dvou kostí, ve kterém nedochází k velkým kloubním rozsahům, jen k 'nutacím', tedy k pružné viklavosti. Příkladem je sakro-iliakální skloubení, kloub sterno-klavikulární, akromioklavikulární, či tibio-fibulární.

Klouby lidského tělaEditovat

Menší klouby se vyskytují mezi jednotlivými články prstů dolních a horních končetin.

ReferenceEditovat

  1. KŘÍŽ, V., Kybernetická a mechanická teorie vertebrogenních potíží, Časopis rehabilitace a fyzikálního lékařství 1998, č.3, s.101-106
  2. [1] Archivováno 6. 12. 2008 na Wayback Machine Kosterní soustava na stránkách Gymnázia a Střední odborné školy pedagogické, Znojmo

Související článkyEditovat