Samosprašnost
Samosprašnost (autogamie), někdy také samoopylení, je opylení květu přenesením vlastního pylu z prašníku na bliznu. Opakem je cizosprašnost, tj. přenesení cizího pylu.
Vlastní pyl editovat
Existují dva rozdílné názory, co je „vlastní pyl“ v definici samosprašnosti.
Pyl z téhož květu editovat
Květ je opylen pylem z totožného květu. Aby vůbec mohlo k samoopylení dojít, musí být květ oboupohlavný, tj. musí obsahovat funkční orgán samčí (tyčinka s prašníkem) i samičí (semeník s bliznou). Další nutnou podmínkou je časová synchronizace dozrávání vajíček a pylu. K samoopylení dochází vzájemným pohybem tyčinek a pestíku, není nutný opylovač. Ve většině případů lze květ opylit i pylem z jiného květu téhož jedince nebo druhu, mnohdy po takovém opylení jsou kvalitnější plody a semena, např. řepka olejka.[1][2]
Kleistogamie (krytosnubnost) je takový druh samoopylení, při kterém se tzv. kleistogamické květy vůbec neotvírají a opylení proběhne přímo v neotevřeném květu (v poupěti), kde se prašník s pylem přímo dotkne blizny. Krytosnubnost může být obligátní, např. u kruštíku či okrotice, nebo fakultativní, např. u rosnatky vláknité nebo violky – závisí na počasí nebo délce dne. Většina kleistogamických rostlin má mimo tyto květy i tzv. chasmogamické květy, které se normálně otvírají, např. šťavel kyselý nebo hluchavka objímavá.[3][4]
Pyl z květu téže rostliny editovat
Květ je opylen pylem z květu téže rostliny. Takové opylení se nazývá geitonogamie a geneticky je proces opylení totožný s opylením pylem ze stejného květu. Zde již nutně nemusí být květy oboupohlavné. Toto samoopylení může probíhat také u rostlin, které mají květy jednopohlavné. Podmínkou je, aby květy samčí i samičí byly na jedné rostlině a oba dozrávaly současně, např. některé vyšlechtěné kultivary (odrůdy) ořešáku královského. K tomuto samoopylení je nutný opylovač, jako hmyz, vítr apod.[3][5][6][7]
Podle mnoha názorů je geitonogamie cizosprašné opylení.[8][9][10][11]
Samosprašnost v ovocnářství editovat
V ovocnářství je za samosprašný považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar (odrůda), pokud se opylí pylem z libovolně umístěného květu stejného kultivaru (např. některé broskvoně, meruňky, višně). Za cizosprašný je považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar, pokud k opylení potřebuje jiný kultivar a je lhostejno, zda tento jiný kultivar roste na druhém stromu nebo je přiroubován na strom, o jehož opylení se jedná (např. hrušně, jabloně, třešně).[12]
Výhody samoopylení editovat
Záruka vytvoření potomstva bez ohledu na přítomnost opylovačů je vhodná pro rostliny v extrémních biotopech nebo osídlující nová území. Udržují se dobře adaptované genotypy prosperující v určitém prostředí, s minimálními genetickými ztrátami. Rostlina nemusí vynakládat energii na lákání opylovačů.
Nevýhody samoopylení editovat
Nedochází k variabilitě, k „vylepšování“ rostliny, mohou se kumulovat nevhodné mutace a virová onemocnění, může se projevit vliv stárnutí. Klesá podíl heterozygotních jedinců v následujících generacích, vzrůstá homozygotnost, vznikají tzv. čisté linie. Roste inbreeding mezi blízce příbuznými liniemi.[4][13]
Vývoj editovat
Vývojově starší jsou oboupohlavé květy a samoopylení. Z těchto květů postupně vznikaly květy jednopohlavné zakrněním nebo potlačením jednoho pohlavního orgánu, což zamezuje samoopylení. Tento proces nebyl nijak hromadný, u krytosemenných rostlin má většina druhů oboupohlavné květy, jen 4 % rostlin jsou rostliny dvoudomé.
Mnohé rostliny s oboupohlavnými květy se sice nepřeměnily na jednopohlavné, ale vyvinuly několik způsobů, jak zabránit samoopylení:
- Dichogamie – dozrávání vajíček a pylu v nestejnou dobu.
- Herkogamie – prašníky a blizny jsou v květu od sebe prostorově odděleny.
- Heterostylie – různí jedinci téhož druhu mají v květech tyčinky a čnělky dvou až tří rozdílných délek.[14][15]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ 1botanika.wendys.cz
- ↑ www.sgo.cz. www.sgo.cz [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-20.
- ↑ a b botany.upol.cz
- ↑ a b ekologie.upol.cz[nedostupný zdroj]
- ↑ botanika.bf.jcu.cz
- ↑ biomikro.vscht.cz. biomikro.vscht.cz [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-22.
- ↑ www.zahradaweb.cz. www.zahradaweb.cz [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-20.
- ↑ 2botanika.wendys.cz
- ↑ www.biolib.cz
- ↑ www.dendrologie.cz
- ↑ Geitonogamie. In: Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 1997, s. 259. ISBN 80-200-0607-9.
- ↑ ŠROT, Jaroslav. 1000 dobrých rad zahrádkářům. Praha: Brázda, 1996. ISBN 80-209-0257-0.
- ↑ home.zf.jcu.cz[nedostupný zdroj]
- ↑ leccos.com. leccos.com [online]. [cit. 2010-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-17.
- ↑ www2.zf.jcu.cz[nedostupný zdroj]