Klavírní koncert č. 2 (Rachmaninov)

koncert pro klavír a orchestr Sergeje Rachmaninova

Klavírní koncert č. 2 c moll, op. 18 (zkratka Rach 2) je klavírní koncert ruského hudebního skladatele a klavírního virtuóza Sergeje Rachmaninova z let 1900–1901, nejoblíbenější ze čtyř klavírních koncertů skladatele.[1]

Prvních osm akordů koncertu
První téma (od 11. taktu)

Historie vznikuEditovat

V roce 1897 měla v Petrohradě premiéru Rachmaninovova 1. symfonie op. 13. Dopadla neúspěšně, mj. i proto, že dirigent Alexandr Glazunov, profesor tamní konzervatoře, ten den opět neodolal své velké vášni – vodce. Kritika pak dílo mladého skladatele jednoznačně odmítla.[2] Tato událost uvrhla Rachmaninova na dlouhý čas do psychické a s tím spojené i tvůrčí krize. Spřátelené rodině Satinových se podařilo skladatele přimět, aby se svěřil moskevskému neurologovi Nikolaji Dahlovi (1860–1939), který v té době slavil úspěchy s novými metodami, mj. s hypnózou. Terapie probíhala od ledna do dubna 1900. Dahl dokázal skladateli opět vrátit sebevědomí a přiměl ho k další tvůrčí činnosti.[3] Už na podzim 1900 měl Rachmaninov dokončené obě závěrečné věty koncertu. V této neúplné podobě ho ještě téhož roku v Moskvě provedl dirigent Alexander Siloti. Kritika byla tentokrát velmi příznivá. Brzy se skladateli podařilo zkomponovat zbývající první větu. Premiéra kompletního provedení koncertu s týmž dirigentem proběhla 27. října 1901; sólistou byl samotný Rachmaninov.[4]

Popis skladbyEditovat

Koncert má tři věty: Moderato, Adagio sostenuto a Allegro scherzando. Úvodní akordová sekvence basových not klavíru připomíná vyzvánění zvonů, které se stupňuje od piana do fortissima. Pak klavír ustupuje do pozadí a jen doprovází orchestr, přednášející hlavní téma. I v dalších pasážích vlastně téměř nikdy klavír nehraje samotný, "nesoutěží" s orchestrem, vystupuje vždy jako první mezi ostatními nástroji, "primus inter pares". Rachmaninov zde rezignoval na virtuózní pasáže jako ve svém prvním koncertu. To ovšem neznamená, že by druhý koncert představoval pro klavíristu snadnou záležitost, naopak. Kromě toho je mimořádně náročná souhra sólisty s orchestrem.

Podstatou koncertu je písňově-melodický princip, který místy připomíná staroruský chorál. Oproti prvnímu koncertu i první symfonii je zde Rachmaninovova práce s tématy a motivy daleko lépe organizovaná. Vše do sebe zapadá a působí homogenním dojmem. Od Čajkovského koncertů nebyli posluchači konfrontováni v oblasti melodiky s tak silnými emočními zážitky. I to je důvod, proč koncert patří k nejoblíbenějším Rachmaninovovým skladbám.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Recenze Věroslava Němce v časopise Harmonie
  2. Das ABC der Klassischen Musik. Die großen Komponisten und ihre Werke. [s.l.]: NAXOS, 2000. 325 s. S. 180. (německy) 
  3. HAYLOCK, Julian. Rachmaninov: Piano Concertos Nos. 1 & 2. [s.l.]: EMI, 2008. 8 s. Kapitola booklet k nahrávce č. kat. 50999 5 18184 2 5, s. 4. (anglicky) 
  4. WEHRMEYER, Andreas. Sergej Rachmaninow. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuch Verlag, 2012. 156 s. S. 45. (německy) 

LiteraturaEditovat

  • W. R. Anderson: Rachmaninov and his pianoforte concertos. A brief sketch of the composer and his style, Londýn 1947

Související článkyEditovat