Kazimir Malevič

ukrajinsko-polský malíř

Kazimir Severinovič Malevič (rusky Казимир Северинович Малевич, polsky Kazimierz Malewicz, [kazɪˈmɪr sɛʋɛˈrɪnoʋɪtʃ mɑˈlɛʋɪtʃ]), (23. únor (gregoriánský kalendář) /11. únor (juliánský kalendář) 1879 Kyjev[1]15. května 1935 Leningrad) byl polsko-ukrajinsko-ruský[2][3][4] malíř a teoretik umění, průkopník geometrického abstraktního umění a zakladatel avantgardního hnutí suprematismu. Po obou rodičích byl polského původu.[2]

Kazimir Malevič
Fotografie z 30. let
Fotografie z 30. let
Rodné jménoКазиміръ Малевичъ
Narození23. únor (gregoriánský kalendář) /11. únor (juliánský kalendář) 1879
Kyjev, Ruské impérium
Úmrtí15. květen 1935
Leningrad, Sovětský svaz
Příčina úmrtírakovina prostaty
NárodnostUkrajinec, Polák
VzděláníMoskevská škola malby, sochařství a architektury
Povolánímalíř
Manžel(ka)Kazimiera Sgleitz
Sofia Rafalovich
Hnutísuprematismus, kubofuturismus
Významná dílaČerný čtverec, 1915; Suprematická malba - osm červených obdélníků, 1915; Složitá předtucha (Torzo ve žluté košili), asi 1930
OvlivněnýPaul Cézanne, kubismus, futurismus
Vliv naabstraktní umění, konstruktivismus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

 
Brusič nože, 1912–1913, New Haven, Yale University Art Gallery. Příklad kubofuturistického obrazu

Narodil se v Kyjevě v tehdejším Ruském impériu polským rodičům. Jeho otec byl technický zaměstnanec cukrovaru. V roce 1896 se rodina přestěhovala do Kurska. V té době začal Malevič malovat. Aby si vydělal na pobyt v Moskvě, pracoval jako technický kreslič na dráze Kursk–Moskva.[5] Roku 1901 si vzal za manželku Polku Kazimiru Zgleits. Roku 1904 přijel do Moskvy a následujícího roku zde začal studovat na Škole malby, sochařství a architektury. Během návštěv u rodičů v Kursku maloval v plenéru obrazy ovlivněné impresionisty. V roce 1906 zahájil soukromé studium v ateliéru F. I. Rerverga (poruštěná forma příjmení Roehrberg). Poprvé představil své obrazy veřejnosti v roce 1907 v rámci 14. výstavy Moskevské společnosti umělců, kam patřili mj. Natalia Gončarovová a Vasilij Kandinskij. S Moskevskou společností umělců spolupracoval i v dalších letech, 1908 s ní vystavil Tři studie k fresce. Roku 1909 se oženil podruhé, tentokrát s dcerou psychiatra Sofií Rafalovičovou. Malevič se v roce 1910 zúčastnil také prvního výstavního projektu skupiny ruských primitivistů a následovníků Paula Cézanna, kteří si říkali Kárový kluk.[6] Roku 1911 začíná jeho neoprimitivistické období, obrazy vytvořené v tomto duchu vystavil v témže roce na Prvním moskevském salónu. Následující rok vystavuje Malevič v rámci sdružení Oslí ocas, založeném Gončarovovou a Michailem Larionovem. V roce 1913 napsal spolu s Michailem Matuškinem a Alexejem Kručonychem Futuristický manifest a společně ve Finsku složili experimentální operu Vítězství nad sluncem, která měla ještě téhož roku premiéru v Petrohradě. Téhož roku obsadil legendární newyorskou výstavu Armory Show, legendární podnik, na němž bylo poprvé v USA vystaveno současné evropské a americké avantgardní umění.

 
Zimní krajina, 48,5×54 cm, asi 1930 (antedatováno k 1909), Kolín n. Rýnem, Muzeum Ludwig

V roce 1914 poprvé vystavoval v zahraničí. Na pařížském Salónu nezávislých vystavil tři obrazy: Samovar, Dokonalý portrét Ivana Vasilieviče Klyuna a Ráno po bouři. Roku 1915 v Petrohradu poprvé vystavil své suprematické obrazy včetně proslulého Černého čtverce[7] a napsal pojednání Od kubismu k suprematismu. Bezprostředně po Říjnové revoluci se Malevič stal na čas správcem státních kremelských uměleckých sbírek a začal vyučovat na uměleckých školách v Moskvě a Petrohradě. Roku 1918 navrhl scénu k Majakovského dramatu Mystérium buffo. Na pozvání malířů Věry Jermolajevové a El Lisického odjel následujícího roku učit na výtvarnou školu do Vitebsku, jejímž ředitelem byl Marc Chagall.

V roce 1920 se mu narodila dcera Una. Protože se bolševickým úřadům ve Vitebsku postupně stávalo umění avantgardních umělců nepřijatelné, odešel Malevič roku 1922 s většinou svých žáků do Petrohradu. Zde reformoval místní Muzeum umělecké kultury na Národní institut umělecké kultury (GINChUK), což byla pracovně-vzdělávací instituce, rozdělená do pěti kateder. Po úmrtí manželky se v roce 1925 potřetí oženil, tentokrát s Natálií Mančenkovou. Roku 1926 byl GINChUK v rámci tažení proti avantgardě zrušen. Lidový komisař pro vzdělání Anatolij Lunačarskij ho jmenoval zástupcem Leningradského institutu pro kulturu a umění v Německu. Malevič vycestoval počátkem roku 1927 a přes Polsko, kde byl s nadšením přijat, dorazil v dubnu do Dessau, kde sídlila výtvarná škola Bauhaus, vedená tehdy Waltrem Gropiem. Tato škola vydala v německém překladu jeho práci Nepředmětný svět. Vzhledem k politickým poměrům ve vlasti zvažoval Malevič emigraci. Rozhodl se pro návrat, ponechal však značnou část svých obrazů a spisů v Německu. Po návratu v červnu 1927 se vrátil do Státního institutu pro dějiny umění v Moskvě, kde byl zaměstnaný před odjezdem do Německa. Dva roky nato byl ale z místa propuštěn. Bylo mu umožněno pracovat dva týdny v měsíci v Kyjevském Uměleckém institutu. V roce 1930 byl malíř dokonce na 14 dní uvězněn a vyslýchán kvůli údajnému šíření podvratných názorů. Přesto byl rok nato pověřen vypracováním plánů na přestavbu secesního Rudého divadla v Petrohradu. V roce 1932 se v Petrohradu natrvalo usadil, když zde získal místo vedoucího výzkumné laboratoře v Ruském muzeu. Téhož roku byla jeho díla prezentována na putovní výstavě 15 let sovětského umění. V roce 1934 onemocněl rakovinou a přestal malovat. V posledním roce života bylo ještě v Petrohradu vystaveno pět jeho pozdních obrazů. Malevičův pohřeb hradilo město Petrohrad, pozůstalost získalo Ruské muzeum. Malíř byl pohřben poblíž svého venkovského sídla v Němčinovce u Moskvy.

Dílo editovat

 
Černý čtverec, 1915, 79×79 cm, Tretjakovská galerie, Moskva

Malevičův umělecký vývoj probíhal v době, která byla pro evropské výtvarné umění převratná. Vstřebával do sebe podněty které přinášel nabismus, impresionismus, fauvismus, futurismus a kubismus, v pozdějších letech se vracel k tradicím ruského lidového umění. Malevič nebyl v Rusku a později v Sovětském svazu solitérem. Tvořil v úzké spolupráci s dalšími ruskými avantgardními umělci. Díky ruským sběratelům obrazů byl v kontaktu se západoevropským uměním, evropské avantgardě byl znám.

Z počátku 20. století se dochovalo několik jeho obrazů, které vytvořil v duchu impresionismu, zejména pod vlivem Monetovým. Mezi roky 19111915 prošel několika tvůrčími obdobími. Obrazy z let 19111912 jsou zahrnovány do Malevičova primitivistického období. Jsou figurální, nápadně barevné s výraznými konturami. Zobrazují venkovany i obyvatele měst, jejich obličeje se blíží pravoslavným ikonám. V dalších dvou letech byl zaujatý futurismem a kubismem. Spolu s přáteli vytvořili z těchto dvou slohů osobitou syntézu nazývanou kubofuturismus.

 
Dívka s hřebenem ve vlasech, 35,5×31 cm, 1932–1933, Tretjakovská galerie, Moskva

Už v průběhu roku 1914 se Malevič postupně odvrací od kubistických konstrukcí a začíná vytvářet kompozice složené z kruhů, trojúhelníků a čtverců.[8] V roce 1915 poprvé vystavil legendární obraz Černý čtverec, který měl podle jeho tvrzení vzniknout už o dva roky dříve. Tímto obrazem se rodí umělecký sloh, který sám Malevič nazval suprematismus. Vznikl z kubismu a vyjadřoval vůli překonat předmětný svět a touhu po transcendentnu.[9] Podobně jako mnoho malířů po něm došel tehdy Malevič podle svého přesvědčení na hranice předmětné malby. „Když jsem se roku 1913 pokoušel v zoufalé snaze osvobodit umění od zbytečného břemene předmětnosti, nalezl jsem nakonec útočiště ve formě čtverce a vystavil jsem obraz představující pouze černý čtverec na bílém pozadí,“ napsal Malevič.[10] Termín suprematismus je odvozen od slova supremace – převaha. Podle Maleviče měly obrazové prostředky, tj. forma a barva, převahu nad zobrazováním viditelného světa jevů. V pozadí Malevičova obratu nalezneme i určité romantické rysy, když hovoří o supremaci čistých pocitů. Tyto svoje názory formuloval v publikaci Nepředmětný svět.

Na konci 20. let – jistě i v důsledku politických poměrů – se Malevič k figurativní malbě opět vrátil. Maluje venkovany, uniformní postavy bez tváří a někdy bez rukou. Vyjadřuje tím beznaděj a bezvýchodnost, která na ruský venkov dopadla v průběhu kolektivizace. Chronologie obrazů tohoto období není vždy jistá, protože malíř mnohé z nich antedatoval do prvního desetiletí 20. století.

Malevič se také, přibližně od roku 1923, zabýval architekturou. Vytvářel architektony, což byly většinou sádrové modely domů, sídlišť, dokonce i vesmíru. Tyto jeho práce však nenalezly příznivé přijetí ani u architektů Bauhausu, ani u kolegů z kruhů ruské avantgardy.

Galerie editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Запись о рождении в метрической книге римско-католического костёла св. Александра в Киеве, 1879 год // ЦГИАК Украины, ф. 1268, оп. 1, д. 26, л. 13об—14. (rusky)
  2. a b encyklopedia.pwn.pl [online]. encyklopedia.pwn.pl [cit. 2016-03-23]. Dostupné online. 
  3. Encyclopedia of World Biography. Kasimir Malevich [online]. www.encyclopedia.com, 2004 [cit. 2016-03-23]. Dostupné online. 
  4. The Columbia Encyclopedia, 6th ed. Malevich, Casimir [online]. 2015. vyd. www.encyclopedia.com [cit. 2016-03-23]. Dostupné online. 
  5. Néret, Gilles, Kazimir Malevich 1878–1935 and Suprematism, Taschen, Köln 2003, s. 91, ISBN 978-3-8228-1961-6
  6. Walther, Ingo F. (ed.), Umění 20. století, II. díl, Taschen/Slovart, Praha 2011, s. 766, ISBN 978-80-7391-572-8
  7. Lynton, Norbert, Umění 19. a 20. století, Artia, Praha 1981, s. 106
  8. Huyghe, René, (ed.), Umění nové doby, Odeon, Praha 1974, s. 315
  9. Pijoan, José (ed.), Dějiny umění, díl 9, Odeon, Praha 1983, s. 222
  10. Citováno dle Lynton, Norbert, Umění 19. a 20. století, Artia, Praha 1981, s. 106

Literatura editovat

  • Bußmann, Maria, Die Mystik in der gegenstandslosen Malerei am Beispiel von Kasimir Malewitsch, Barnett Newman and Mark Rothko, Praesens, Wien 2008, ISBN 978-3-7069-0455-1
  • Crone, Rainer – Moos, David, Kazimir Malevich: the climax of disclosure, Prestel, München 1991, ISBN 3-7913-1177-8
  • Kazimir Malevič v Russkom muzeje, Palace Editions, Sankt-Peterburg 2000, ISBN 5-93332-009-9
  • Malevič, Kazimír, O nepredmetnom svete – state 1915-1922, Tatran, Bratislava 1968
  • Malevič, Kazimír, Suprematické zrcadlo (texty k bezpředmětnosti), Brody, Praha 1997, ISBN 80-86112-04-7
  • Marcadé, Jean-Claude, Malévitch, Casterman, Paris 1990, ISBN 2-7079-0025-7
  • Padrta, Jiří, Kazimír Malevič a suprematismus, Torst, Praha 1996, ISBN 80-85639-88-2
  • Stachelhaus, Heiner, Kasimir Malewitsch: ein tragischer Konflikt, Claassen, Düsseldorf 1989, ISBN 3-546-48681-1
  • Tupicyna, Margarita, Malevich and film, Yale University Press, New Haven 2000, ISBN 0-300-09459-0

Související články editovat

Externí odkazy editovat