Kawaniši H8K (japonsky: 二式飛行艇, Nišiki hikótei, Létající člun typu 2; 二式大型飛行艇, Nišiki daikei hikótei, Velký létající člun typu 2; 二式大艇, Nišiki daitei nebo Nišiki taitei, Velký člun typu 2) byl létající člun japonského císařského námořního letectva používaný během druhé světové války k hlídkování nad oceánem. Spojenecké kódové označení pro tento typ bylo Emily.

Kawaniši H8K
Určenínámořní hlídkový létající člun
VýrobceKawaniši
První letleden 1941
Zařazenoúnor 1942
Vyřazeno1945
UživatelJaponsko
Výroba1940 až 1945
Vyrobeno kusů167 ks (včetně 3 prototypů)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj editovat

 
Vzlétající H8K

Ve stejné době, kdy v roce 1938 vstupoval do služby Kawaniši H6K, si námořnictvo objednalo vývoj většího hlídkového letounu s delším doletem. Výsledkem byl velký hornoplošník považovaný za nejlepší létající člun celého konfliktu. Vývoj letounu ale nebyl idylický. První prototyp vykazoval velmi špatné vlastnosti na vodě a teprve až změny tvaru trupu u dalších prototypů vedly ke zlepšení.

H8K se začal vyrábět v roce 1941 a na první bojovou operaci se vydal v noci na 4. března 1942 při pokusu o průzkum námořní základny Pearl Harbor. Protože cíl ležel mimo dolet létajících člunů, počítal tento smělý plán s doplněním paliva z ponorek na smluveném místě u Francouzských fregatních mělčin (malý atol mezi Midway a Havají). Průzkum označovaný jako operace K byl provedem v noci za úplňku, při odletu byly shozeny zápalné pumy pro psychologický efekt. Kvůli oblačnosti mise skončila neúspěchem.

Verze editovat

 
Rozstřílený H8K v laguně atolu Makin v listopadu 1943

Brzy se objevila vylepšená verze H8K2 a její extrémně těžká obranná výzbroj jí mezi spojeneckými letci vysloužila přezdívku „Létající dikobraz“ (Flying Porcupine). Se 112 vyrobenými kusy byla H8K2 konečnou výrobní verzí. Těmto strojům bylo v průběhu války v Pacifiku přidělováno široké spektrum úkolů sahající od hlídkování a průzkumu až po bombardování a transportní lety. Bylo také postaveno skoro 40 strojů čistě transportní verze H8K2-L schopné přepravit až 62 vojáků. Tyto letouny byly známé také jako Seikú (晴空, Čistá obloha).

Celkem bylo vyrobeno 167 kusů a jen čtyři se dočkaly konce války. Jeden z nich, H8K2, padl na konci války do rukou amerických jednotek a byl zkoušen ve Spojených státech. Nakonec byl v roce 1979 vrácen do Japonska a vystaven v tokijském Muzeu námořní vědy (Museum of Maritime Science) až do roku 2004, kdy byl přemístěn do muzea v Kagošimě.

Specifikace (H8K2) editovat

 
Třípohledový nákres H8K3

Technické údaje editovat

  • Osádka: 10
  • Rozpětí: 38,00 m
  • Délka: 28,15 m
  • Výška: 9,15 m
  • Nosná plocha: 160 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 18 380 kg
  • Vzletová hmotnost: 24 500 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 32 500 kg
  • Pohonná jednotka: 4 × dvouhvězdicový čtrnáctiválec Micubiši Kasei 22
    • Výkon motoru: 1850 k (cca 1361 kW)

Výkony editovat

  • Maximální rychlost: 465 km/h
  • Dostup: 8760 m
  • Počáteční stoupavost: 8,1 m/s
  • Dolet: 7150 km

Výzbroj editovat

Avionika editovat

Část letounů nesla protilodní radar Vzor VI Model 1

Odkazy editovat

Literatura editovat

  • FRANCILLON, René J. Japanese Aircraft of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1994. ISBN 0-87021-313-X. Kapitola Kawanishi H8K, s. 307 až 313. (anglicky) 

Externí odkazy editovat