Karel VI.

císař Svaté říše římské (1711–1740)
(přesměrováno z Karel IV. Sicilský)
Tento článek je o císaři římském. Další významy jsou uvedeny na stránce Karel VI. (rozcestník).

Karel VI. (1. října 1685 Vídeň20. října 1740 Vídeň) byl nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské. Po smrti svého bratra Josefa I. se stal:

Karel VI.
Císař Svaté říše římské, král český, uherský etc.[1]
Císař Karel VI. jako český král v korunovačním rouchu
Císař Karel VI. jako český král v korunovačním rouchu
Doba vlády 17111740
Korunovace císařem římskoněmecké říše 1711, uherským králem r. 1712, českým králem r. 1723.
Narození 1. října 1685
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 20. října 1740 (55 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Pohřben Císařská hrobka ve Vídni
Předchůdce Josef I. Habsburský
Nástupce Karel Albrecht Bavorský
Marie Terezie
Královna Alžběta Kristýna Brunšvicko-Wolfenbüttelská (1691-1750)
Potomci Marie Terezie a Marie Anna Habsburská
Rod Habsburkové
Otec Leopold I.
Matka Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská
Podpis Signatur Karl VI.jpg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nástup do politikyEditovat

Související informace naleznete také v článku Války o dědictví španělské.

Dětství a mládí prožil na vídeňském dvoře svého otce Leopolda I., kterého si vážil jako vévody. Měl stejně jako jeho bratr jazykové a hudební nadání (dokonce složil několik oper). Vyslanci ho později popisovali jako nepříliš pohledného muže s nevýrazným hlasem.

Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. se měl stát jeho nástupcem. Jako protikandidát však vystoupil Filip z Anjou, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV.

Soustředění španělského dědictví (kromě vlastního Španělska a jeho území v Evropě šlo také o obrovské koloniální panství v Americe) pod vládou bourbonského rodu však bylo nepřijatelné pro Anglii, Nizozemsko a další evropské státy, které spolu s habsburskou monarchií uzavřely protifrancouzskou koalici. Vojenské konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat. V krátké době se rozhořely na několika frontách v Evropě a anglo-francouzské zápolení se přeneslo i do kolonií v Americe.

Po roce 1704, kdy spojenci porazili francouzské vojsko v bitvě u Hochstädtu, nastal ve vzájemném poměru sil radikální obrat. Mladý arcivévoda Karel (jako španělský král Karel III.) vstoupil v čele silné armády na Pyrenejský poloostrov, postupně získával jedno vítězství za druhým a císařské armády vítězily i v španělských državách v Itálii. Během času se síly vyrovnaly; rozhodující obrat v této válce vyvolala smrt římskoněmeckého císaře a Karlova bratra Josefa I.

Hlava habsburské monarchieEditovat

 
Pečeť Karla VI.

Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22. května 1712 v Bratislavě, česká korunovace proběhla 5. září 1723). Císařem římskoněmecké říše byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem 12. října 1711, korunován tamtéž 22. prosince 1711).

Tímto aktem se stal pro členy protifrancouzské koalice nepřijatelný jako španělský panovník, protože Karel by do svých rukou soustředil příliš velkou moc.

Roku 1713 uzavřela Anglie a další dosavadní spojenci Habsburků s válkou vyčerpanou Francií mír v Utrechtu, kterým bylo potvrzeno nástupnictví Filipa V. (z Anjou) na španělském trůnu (pod podmínkou, že se španělské državy nespojí s Francií). Další mírovou smlouvou uzavřenou v Rastatte roku 1714 ukončil svůj boj i Karel VI., který jako kompenzaci rezignace na španělský trůn dostal část důležitých držav Španělska – Španělské Nizozemsko (dnešní Belgii) a bývalé španělské državy na Apeninském poloostrově (Neapolsko, Milánsko a Sardinie).

Během Karlovy šestadvacetileté vlády se začala projevovat vnitřní slabost habsburské monarchie. Územní zisky z úspěšné války s Tureckem v letech 17161718 ztratila v dalším střetu na Balkáně o dvacet let později (1737–1738), v polovině třicátých let přišla v důsledku neúspěšného střetu s Francií o jihoitalské državy Neapolsko a Sicílii.

Karel a situace v UhráchEditovat

 
Karel VI.

Po svém nástupu na císařský trůn a uzavřením Satmárského míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie.

Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privilegia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centralizace monarchie. Řadou reforem schválených uherským sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správní poměry země. Územní, politické a náboženské otázky upravil v nařízení Resolutio Carolina.

Pragmatická sankceEditovat

Související informace naleznete také v článku Pragmatická sankce.
 
Sarkofág Karla VI.

Dne 19. dubna 1713 ve Vídni Karel VI. vydal Pragmatickou sankci, celým jménem Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v níž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské.

Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti (tedy i dcery) v případě, že by nezanechal mužské potomky (v té době ovšem Karel s mužským dědicem ještě počítal). V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I..

Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720; Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721).

  • 1725 pragmatickou sankci uznal španělský král Filip V., poté, co se Karel vzdal nároku na španělský trůn.
  • 1726 v rámci společného obranného spolku proti Anglii a Francii sankci uznalo Rusko a Prusko
  • mezi roky 1731 a 1732 sankci uznaly Anglie a Nizozemí (což vedlo ke zhroucení anglicko-francouzského spojenectví)
  • 1733 saský kurfiřt potvrdil pragmatickou sankci, protože ho Rakousko podporovalo v jeho úsilí o polský trůn
  • v následné válce o polské nástupnictví zpochybňovaly sankci Francie, Španělsko a Piemont, ovšem Francie ji v rámci vídeňského předjarního míru 1735 rovněž potvrdila.
  • 1740 po nastoupení Marie Terezie na trůn začaly Války o rakouské dědictví, protože Prusko, Bavorsko, Sasko, Francie a Španělsko přestaly uznávat pragmatickou sankci a dohodly se na rozdělení habsburských držav
  • S podporou Anglie uhájila Marie Terezie své dědictví s výjimkou Slezska, Parmy a Piacenzy.
  • 1748 v míru z Aachen (Cách) Pragmatickou sankci potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti

Zastřelení krumlovského vévodyEditovat

V roce 1732 se císařský pár vypravil z lázeňského pobytu v západních Čechách přes Prahu na návštěvu knížecího dvora v Českém Krumlově. Přitom jej jako jeden z nejbližších šlechticů a nejvyšší podkoní doprovázel Adam František Schwarzenberg. Během cesty se celý dvůr odebral do Brandýsa nad Labem na lov jelenů. 10. června 1732 se císař spolu s krumlovským vévodou zúčastnili nadháňky, avšak kvůli závažné chybě v rozestavení střelců a císařově krátkozrakosti byl Adam František Schwarzenberg smrtelně zraněn císařovou ranou do břicha.

Hodnocení Karlovy vládyEditovat

Osobnost a povahu Karla VI. značně poznamenal jeho pobyt ve Španělsku. Zvykl si na španělský dvorský rituál, který mu velmi vyhovoval, vídeňský dvůr však svazoval do strnulosti. Zajímal se o ekonomiku a chtěl odstranit cla uvnitř říše.

S vládou Karla VI. je spojován počátek budování silniční sítě v českých zemích.[2]

Karel VI. byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se rozpoutala v monarchii další vlna rekatolizace – především zaměřená proti nekatolickým vlivům v českých zemích. Byl posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie (manželstvím jeho dcery Marie Terezie s Františkem I. Lotrinským pokračoval rod jako habsbursko-lotrinský).

Zemřel na otravu houbami, pravděpodobně muchomůrkou zelenou. Je pochován v kapucínské hrobce ve Vídni, stejně jako jeho bratr a rodiče. Nápis na jeho sarkofágu zní :

Věnováno věčné památce. Nevýslovná bolest oživuje posvátný popel zbožňovaného nejjasnějšího císaře Karla VI., který velmi šťastně a plně, se stálostí a statečností Rakušana a nejen v těchto dvou, nýbrž ve všech heroických cnostech byl zcela dokonalým a zdatným císařem, který i v hrobě žije, abys věděl, poutníče, že majestát ani pohřben nikdy nezanikne.

Všeobecnému blahu propůjčen léta Krista, našeho Pána 1685, 1. října, nebeské vlasti vrácen roku 1740, 20. října, nemohl zanechat znamenitější památku nežli obraz cnosti, moudrosti a zbožnosti, Marii Terezii, císařovnu spravedlnosti a vládkyni dobroty, okrasu, vzor a řád. Žil 55 let, 19 dní a 8 hodin.

PotomciEditovat

Karel se oženil 1. srpna 1708 v Barceloně s princeznou Alžbětou Kristýnou, dcerou vévody Ludvíka Rudolfa Brunšvicko-Wolfenbüttelského a jeho manželky Kristýny Luisy Öttingenské. Z tohoto manželství se narodily čtyři děti.

Jméno Portrét Lifespan Poznámky
Leopold Jan
  13. duben 1716 -
4. listopad 1716
Rakouský arcivévoda.
Marie Terezie
  13. květen 1717 -
29. listopad 1780
Dědička Habsburské monarchie, v roce 1736 provdaná za Františka I. Štěpána Lotrinského.
Marie Anna
  26. září 1718 -
16. prosinec 1744
Rakouská arcivévodkyně, v roce 1744 provdaná za Karla Lotrinského, guvernérka Nizozemí.
Marie Amálie
  5. duben 1724 -
19. duben 1730
Rakouská arcivévodkyně.

Vývod z předkůEditovat

 
 
 
 
 
Karel II. Štýrský
 
 
Ferdinand II. Štýrský
 
 
 
 
 
 
Maria Anna Bavorská
 
 
Ferdinand III. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Vilém V. Bavorský
 
 
Marie Anna Bavorská
 
 
 
 
 
 
Renáta Lotrinská
 
 
Leopold I.
 
 
 
 
 
 
Filip II.
 
 
Filip III. Španělský
 
 
 
 
 
 
Anna Habsburská
 
 
Marie Anna Španělská
 
 
 
 
 
 
Karel II. Štýrský
 
 
Markéta Habsburská
 
 
 
 
 
 
Marie Anna Bavorská
 
Karel VI.
 
 
 
 
 
Filip Ludvík Falcko-Neuburský
 
 
Wolfgang Vilém Neuburský
 
 
 
 
 
 
Anna Klevská
 
 
Filip Vilém Falcký
 
 
 
 
 
 
Vilém V. Bavorský
 
 
Magdalena Bavorská
 
 
 
 
 
 
Renata Lotrinská
 
 
Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská
 
 
 
 
 
 
Ludvík V. Hesensko-Darmstadtský
 
 
Jiří II. Hesensko-Darmstadtský
 
 
 
 
 
 
Magdalena Braniborská
 
 
Alžběta Amálie Hesensko-Darmstadtská
 
 
 
 
 
 
Jan Jiří I. Saský
 
 
Žofie Eleonora Saská
 
 
 
 
 
 
Magdalena Sibylla Pruská
 

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://www.britannica.com/EBchecked/topic/107109/Charles-VI
  2. [Jaromír Nosek: Obecné užívání pozemních komunikací, diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra správní vědy, správního práva a finančního práva, Brno, 2006]

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Předchůdce:
Josef I.
  Uherský král
17111740
  Nástupce:
Marie Terezie
Předchůdce:
Viktor Amadeus I.
  Sicilský král
Karel IV.
17201734
  Nástupce:
Karel V.
Předchůdce:
Karel I.
  Parmský vévoda
Karel II.
17351740
  Nástupce:
Marie Terezie