Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou

církevní řád
(přesměrováno z Křižovníci)

Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou (latinsky Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella, zkratka O.Cr., O.Crucig.), zkráceně Křižovníci s červenou hvězdou, je katolický církevní řád působící v Česku a v Rakousku. Jedná se o jediný církevní řád založený v Českých zemích a současně o jediný mužský řád na světě založený ženou. Základní poslání řádu tvoří dva pilíře. Tím prvním je duchovní správa v řádových farnostech, druhým pak hospitální charisma, které mu v jeho počátcích dala zakladatelka řádu sv. Anežka Česká.

Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou
Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella (la)
Symbol řádu
Symbol řádu
Základní informace
Aktivita1233
SídloPlatnéřská 191/4, 110 00 Praha 1 - Staré Město
Země původuZemě Koruny české
Založilsv. Anežka Česká
PůsobnostČesko, Rakousko
Mottolatinsky Concordia res parva crescunt. Discordia res maxima dilabuntur.
(„Svorností nepatrné věci rostou. Nesvorností se i největší věci rozpadají.“)
Odkazyhttp://krizovnici.eu/

https://www.facebook.com/krizovnici/

https://www.instagram.com/krizovnici/

Řád dnes existuje jako společenství řeholních kanovníků[TG2]  a v současnosti je řádem kněžským. Institut řeholních bratrů, který v řádu v historii existoval, zanikl v průběhu 18. století. Generální představený řádu, užívá titul velmistr a generál, a je benedikovaným opatem. Své oficiální sídlo má v pražském klášteře křížovníků u staroměstské paty Karlova mostu.

K 1. 1. 2021 má řád 18 členů.[1]

HistorieEditovat

StředověkEditovat

V roce 1233 zakládá sv. Anežka Česká při svém klášteře v Praze na Františku špitální bratrstvo, věnující se péči o staré, nemocné a další potřebné. O několik let později, roku 1237 je toto špitální bratrstvo papežem Řehořem IX. povýšeno na samostatný řád papežského práva. Vzniká tak jediný ryze český mužský řád a jediný mužský řád na světě založený ženou. Na své současné působiště k patě pražského mostu (Juditin, Karlův) se řád přesouvá v roce 1252.[2] Zde se věnuje nejenom špitální péči, ale stává se též správcem mostu (Juditin, Karlův). Postupně svou činnost rozšiřuje i do dalším míst v českých zemích (České Budějovice, Cheb, Litoměřice, Stříbro, Znojmo - Hradiště, aj.) Díky iniciativě Anežčiny sestry princezny Anny začíná též působit ve slezské Vratislavi.

Během husitských válek v 15. století, je činnost mnoha řádových špitálů přerušena a některé z nich zcela zaniknou. V kritických chvílích též dochází k dočasnému přesunu sídla velmistra řádu do Chebu.[3] Pražský špitál ale nadále funguje a přečká neklidné období husitských válek. Po jejich skončení dochází k určité funkční transformaci řádu. S ohledem na nedostatek kněží, přecházejí řádoví spolubratři do duchovní správy. Špitálnictví se ale řád nikdy nevzdá a toto charisma v něm v různých formách přetrvává až do současnosti.

Ranný novověkEditovat

Díky několika bezpochyby všestranně zdatným velmistrům, vstupuje řád do období ranného novověku v poměrně dobré kondici. V roce 1562 se velmistr řádu Antonín Brus z Mohelnice stává dokonce pražských arcibiskupem.[4] Tímto jmenováním končí dlouhá desetiletí trvající období sedisvakance pražského arcibiskupského stolce. Spojení úřadu velmistra řádu a pražského arcibiskupa pak pokračuje i v jeho nástupcích. Řád tím získává prestižní postavení, současně je ale nucen ekonomicky podporovat značně zchudlé pražské arcibiskupství a poskytovat prostředky na jeho rozvoj.

Z celého tohoto dlouhého období, je třeba zmínit především dva poslední velmistry arcibiskupy, Arnošta Vojtěcha z Harrachu a Jana Bedřicha z Valdštena. Arnošt Vojtěch z Harrachu se vedení řádu ujímá v roce 1623. V roce 1626 je papežem Urbanem VIII. jmenován kardinálem.[5] Umírá v roce 1667, díky čemuž se stává nejdéle úřadujícím velmistrem řádu. Po jeho smrti se velmistrem řádu stává Jan Bedřich z Valdštejna, který v mnohém navazuje na svého předchůdce. Pokračuje v přestavbě kláštera u Karlova mostu, kterou završí stavbou nového kostela, postaveného podle projektu architekta J. B. Matheye. V roce 1692 je velmistrem Janem Bedřichem z Valdštejna a za vydatné pomoci jeho pozdějšího nástupce a převora řádu Jiřího Ignáce Pospíchala dokončen objekt anežského špitálu v tzv. Písané lázni, který stál v místech dnešní kavárny Slavia na rohu Smetanova nábřeží a Národní třídy.[6]


Další období rozvoje řádu přichází především v první polovině 18. století. Velmistr Jan František Franchimont z Frankenfeldu získává od papeže Klementa XI. pro sebe a pro své nástupce právo užívat pontifikálie (mitru, berlu, prsten, aj.).[7] Toto právo je později přiznáno též proboštovi na řádové působišti Hradišti sv. Hypolita u Znojma. (Po reformách spojených s druhým vatikánských koncilem. Má dnes toto právo pouze velmistr řádu.) Během 18. století řád rozšiřuje své působení do dalších míst mimo země Koruny české. V roce 1723 začíná působit u špitálu sv. Martina a Leopolda v Bratislavě, v roce 1733 u špitálu kostela sv. Karla Boromejského ve Vídni. V roce 1770 jej Marie Terezie pověřuje duchovní správou hradní fary na budínském hradě. Řád v tomto období zaměstnává významné umělce své doby. Kilián Ignác Dientzenhofer staví kostel sv. Maří Magdaleny v Karlových Varech, Johann Bernard Fischer z Erlachu kostel sv. Karla Boromejského na Karlsplatzu ve Vídni. Pro řád pracují malíři Václav Vavřinec Reiner, Petr Brandl, Karel Škréta, Michael Willmannn.

19. stoletíEditovat

Už poslední třetina 18. století se v dějinách řádu nesla ve znamení velkých změn. V rámci josefinských reforem jsou zrušeny špitály v Praze – Písané lázni (1785) a v Bratislavě u sv. Martina a Leopolda (1786). Tento trend utlumování špitální činnosti pak probíhá po celé 19. století. Za jistou náhradu nebo možná novou formu špitální činnosti lze označit iniciativu velmistra Josefa Antonína Köhlera, který v Praze – Karlíně zakládá první dětskou opatrovnu v Čechách.[8] Celkově ale dochází jistému útlumu špitální činnosti a těžiště práce řádu se přenáší především do duchovní správy ve svěřených farnostech.

Řád je v tomto období politickými důvody nucen, vzdát se většiny svých zahraničních působišť (Bratislava 1786, Vratislav 1810, Budapešť 1882). Tyto ztráty jsou ale především v závěru 19. a na počátku 20. století nahrazeny rozšiřováním aktivit ve stávajících působištích, či zcela novými působišti v českých zemích (Karlovy Vary – Rybáře, Věteřov u Kyjova).

Z řádových dějiny první poloviny 19. století, lze také zmínit osud řádového spolubratra P. Karla Postla, který roku 1823 během zdravotní dovolené v Karlových Varech tajně opouští řád a jeho stopa se ztrácí. Teprve po jeho smrti v souvislosti s dědickým řízením, vycházejí najevo jeho další životní osudy. Po tajném odchodu z řádu se z něj stává úspěšný spisovatel, publikující pod pseudonymem Charles Seasfield.

Asi nejvýznamnějším okamžikem řádových dějin 19. století se pak stává 3. prosinec 1874. Tento den je papežem Piem IX. beatifikována (blahoslavena) zakladatelka řádu sv. Anežka Česká. Je tak překonán důležitý milník, na cestě k její pozdější kanonizaci, tedy prohlášení za svatou.

I v 19. století a především na počátku 20. století řád pokračuje v rozsáhlých stavebních a uměleckých aktivitách. Kromě průběžných oprav a rekonstrukcí řádových kostelů, far či statků, dochází i na stavební akce většího charakteru. V polovině 19. století je přestavěno a o jedno patro zvýšeno křídlo tzv. generalátu pražského kláštera směřující do Křižovnického náměstí. Na začátku 20. století pak dochází i na stavbu nových kostelů a far v Karlových Varech - Rybářích, v Milhostově u Františkových Lázní, Řevnicích a ve Věteřově u Kyjova. Vše vyvrcholí rozsáhlou přestavbou kláštera u Karlova mostu, která je provedena podle projektu architekta Josefa Sakaře dokončenou v roce 1912. Z původního areálu zůstává zachován pouze kostel, křídlo generalátu a památkově hodnotné pozdně gotické části tzv. starého převorství.[9] Ostatní vesměs ranně barokní budovy, jsou nahrazeny moderními secesně – neobarokními objekty. Nezůstává ale jen u architektury. V tomto období pro řád pracují i další významí umělci, především z tzv. generace Národního divadla. Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Václav Brožík.

Nelze též pominout hospodářskou stránku činnosti řádu. Ta bude sice ještě vyžadovat důkladnější historické zkoumání. Již teď ale víme, že křižovnický pivovar u Karlova mostu byl tím prvním v českých zemích, který začal v roce 1841 se stáčením piva do lahví.[10]

20. a 21. stoletíEditovat

1900 - 1945Editovat

První desetiletí spojené s působením velmistra a generála Františka Xavera Marata se neslo ve znamení rozsáhlého stavebního rozvoje řádu, vrcholící v přestavbě kláštera u Karlova mostu (1908 – 1912). Úkoly, které byly připraveny pro jeho nástupce a současně druhého nejdéle úřadujícího velmistra a generála Josefa Vlasáka, měli zcela jinou povahu. Úřadu se ujímá v těžkých letech první světové války, pokračuje v ne vždy lehkém obdobím První republiky, následované obdobím nacistické okupace, aby svůj život završil v období nastupujícího komunistického režimu.

V době První světové války, se musí potýkat s velkým nedostatkem potravin pro klášter a jeho špitál. Po roce 1918 v bouřlivé atmosféře nově vznikající mladé československé republiky, kdy se mluví o zrušení všech klášterů, které by pro křižovníky jako český řád, působící především v českých zemích mělo fatální důsledky. Připravuje spolu s dalšími případné přestěhování celého řádu do USA.[11] Situace se naštěstí ale postupně stabilizuje a řád tak i nadále může působit ve svých tradičních působištích. I přes ekonomické těžkosti způsobené pozemkovou reformou a světovou hospodářskou krizí, pokračuje ve špitální a sociální činnosti, financuje obnovu anežského kláštera v Praze na Františku a stavbu nových kostelů v okrajových částech Prahy.[12]

V roce 1938 poté co je Mnichovskou dohodou odstoupena část území Československa Velkoněmecké říši, se významná část řádových působišť především v západních Čechách ocitá mimo Československo.

S ohledem na nenadálou situaci a s ohledem na duchovní potřeby věřících ve svěřených farnostech, dochází k dohodě mezi řádem a cisterciáckým opatstvím ve Vyšším Brodě. Předmětem dohody je vzájemná výpomoc v duchovní správě. Křižovníci se tak ujímá duchovní správy vyšebrodských far, které se nacházejí na územích s česky mluvícím věřícími, recipročně jsou pak některá křižovnická řádová místa na územích odstoupených velkoněmecké říši obsazena vyšebrodskými cisterciáky.[13]

V roce 1941, krátce před smrtí pražského arcibiskupa Karla kardinála Kašpara je velmistr řádu ze dne na den donucen nacistickými orgány k přesunu do Brna, kde nalézá útočiště v augustiniánském opatství na Starém Brně. O rok později v roce 1942 je pak řád z rozhodnutí německých orgánů nucen opustit svůj klášter u Karlova mostu. V závěru války se dokonce musí vzdát i duchovní správy u hlavního řádového kostela sv. Františka u Karlova mostu.[14] Během války jsou někteří řádoví spolubratři opakovaně perzekuováni nacistickou mocí. Spolubratři P. Karel Weis a P. Ladislav Sirový jsou pak uvězněni v koncentračním táboře v Dachau.[15] Osvobození a konec války květnu roku 1945 umožňuje znovuobnovit řádovou činnost v klášteře u Karlova mostu.  V souvislosti s odsunem německy mluvícího obyvatelstva, odchází v tomto čase německy mluvící spolubratři spolu se svými farníky, především do Německa.[16]

1948 - 1989Editovat

V rámci Akce K je klášter 27. dubna 1950 obsazen Státní bezpečností. Velmistr řádu je s ohledem na svůj vysoký věk přesunut na dožití na řádovou faru u kostela sv. Petra na Poříčí. Další spolubratři jsou převezeni do centralizačních klášterů v Broumově, Králíkách, Želivi. Vybraní spolubratři, které žijí na řádových farách, jsou opakovaně perzekuováni a vězněni. P. A. Dragoun je odsouzen hned dvakrát. Nejdříve v roce 1951, znovu pak v roce 1959. Nejdelší trest je vyměřen P. J. Šebestovi administrátorovi řádové farnosti ve Františkových Lázních. Je odsouzen na 17. let a část výkonu trestu stráví nucenou prací v jáchymovských uranových dolech. Druhý nejdelší trest je vyměřen P. B. Rákosníkovi administrátorovi v Kynšperku nad Ohří. Odsouzen je na 13 let. Ostatním spolubratřím jsou pak vyměřeny tresty o něco mírnější.[17] Jsou ale též spolubratři, kteří si z různých důvodů zadají s totalitním režimem (P. Jan Mára, P. František Xaver Dítě).[18] Uvolněné budovy kláštera jsou nedříve předány ministerstvu zdravotnictví, posléze se stávají jedním z pražských sídel Státní bezpečnosti.[19] Řádoví kněží mohou ale i nadále působit u hlavního řádového kostela sv. Františka u Karlova mostu. Po celé období komunismu je zde vždy ustaven aspoň jeden křižovnický kněz. Po smrti velmistra. Josefa Vlasáka v prosinci roku 1958, zůstává úřad až do roku 1988 neobsazen. V roce 1988 v čase zmírnění státní proticírkevní politiky, je 46. velmistrem a generálem řádu zvolen řádový spolubratr Ladislav Sirový. Ten je následně pražským arcibiskupem Františkem kardinálem Tomáškem, při neveřejném obřadu v kapli arcibiskupského paláce, uveden do úřadu.[20]

12. listopad 1989 se stává významným mezníkem v dějinách řádu. V Římě je papežem sv. Janem Pavlem II. svatořečena zakladatelka řádu sv. Anežka Česká.

1989 - současnostEditovat

Po Sametové revoluci v listopadu 1989 řád oficiálně obnovuje svoji činnost a navrací se do svého kláštera u Karlova mostu. Tragická událost ze dne 12. února 1992 poznamenává další vývoj řádu. Na následky těžké dopravní nehody, náhle umírá velmistr řádu JUDr. Ladislav Sirový.[21] S ohledem na situaci není přistoupeno k nové volbě velmistra. Správy řádu se dočasně ujímá biskup František Lobkowicz OPraem. Teprve v roce 2001 nastupuje do čela řádu nový velmistr P. Jiří Kopejsko,[22] dlouholetý duchovní správce na řádovém poutním místě na Chlumu Svaté Maří. Ten je po svém odchodu na odpočinek v roce 2011 vystřídán současným v pořadí 48. velmistrem a generálem řádu PharmDr. Josefem Šedivým, dlouholetým farářem řádové farnosti ve Věteřově u Kyjova.[23]

V roce 2015 je papežem Františkem vyznamenán řádový spolubratr P. Jaroslav Ptáček. Za zásluhy o rozvoj řádu a o řádový dorost, je dekorován vysokým papežským vyznamenáním Pro Ecclesia et pontifice.[24]

Řád se po celé porevoluční období snaží naplňovat odkaz své zakladatelky ať už v duchovní správě na svěřených farách v Česku a Rakousku nebo prostřednictvím špitální činnosti (dívčí katolická střední škola, patronát v nemocnici sester boromejek v Praze pod Petřínem, křižovnická pečovatelská služba, připravovaný křižovnický domací hospic).

PůsobištěEditovat

V současné době řád působí v Česku a Rakousku a v jeho činnosti dominuje působení v duchovní správě. Řád existuje jako společenství řeholních kanovníků. Velmistr sídlí v pražském klášteře křížovníkůstaroměstské paty Karlova mostu.

Konkrétně řád působí v následujících místech:[25]

Česko
Rakousko

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. CATALOGUS ORDINIS MILITARIS CRUCIGERORUM CUM RUBEA STELLA. A.D. MMXXI.
  2. BUBEN, Milan. Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Vydání první. Praha: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, 1996. 67 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh. str. 7.
  3. BUBEN, Milan. Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Vydání první. Praha: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, 1996. 67 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh. str. 14.
  4. BĚLOHLÁVEK, Václav a HRADEC, Josef. Dějiny Českých křižovníků s červenou hvězdou. V Praze: Nákladem řádu Českých křižovníků, 1930. 1 svazek. str. 68.
  5. http://www.gcatholic.org/hierarchy/data/cardU08-1.htm#18200
  6. Svatá Anežka Česká a velké ženy její doby = Die heilige Agnes von Böhmen und die großen Frauengestalten ihrer Zeit / Vyd. 1. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění v NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2013 Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium ; vol. 14 379 s. : il., portréty, plány, faksim., 1 geneal. tabulka ; 25 cm 978-80-7422-242-9 (NLN : váz.) : s. 276-284
  7. BUBEN, Milan. Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Vydání první. Praha: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, 1996. 67 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh. str. 37.
  8. BUBEN, Milan. Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Vydání první. Praha: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, 1996. 67 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh. str. 46.
  9. SAKAŘ, Josef. Nové klášterní budovy Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou v Praze. In: Architektonický obzor 12 (1913), zvláštní dotisk
  10. MUSIL, Stanislav. Sláva a zánik pražských pivovarů, díl 1. – Staré Město. Vyd. 1. Praha: Plot, 2012. str. 205-218
  11. MULAMUHIČ, Gabriel Rijad. Pražský Kláštor Rádu križovníkov s červenou hviezdou za prvej ČSR. 1. vyd. Košice: Seminár sv. Karola Boromejského, 2008. x, 171 s. ISBN 978-80-89138-95-1. str. 53.
  12. KUČERKA, David. Život a dílo velmistra Vlasáka O.Cr. (1867-1958). Praha, 2019. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění. Vedoucí práce Kubín, Petr. Dostupné online -  https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/112194. str. 59.
  13. GREGŮREK, Tomáš. Dějiny Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou mezi lety 1948 – 1958, Praha 2020. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Katedra církevních dějin a literární historie. Vedoucí práce Petráček, Tomáš. str. 103.
  14. Kronika farního úřadu u kostela sv. Františka na Starém Městě pražském. nestránkováno.
  15. Archiv – Výpis z databáze koncentračního tábora v Dachau. Odpověď na žádost o výpis z databáze vězňů koncentračního tábora Dachau ze dne 22. 5. 2020.
  16. GREGŮREK, Tomáš. Dějiny Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou mezi lety 1948 – 1958, Praha 2020. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Katedra církevních dějin a literární historie. Vedoucí práce Petráček, Tomáš. str. 8.
  17. GREGŮREK, Tomáš. Dějiny Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou mezi lety 1948 – 1958, Praha 2020. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Katedra církevních dějin a literární historie. Vedoucí práce Petráček, Tomáš. str. 27.
  18. GREGŮREK, Tomáš. Dějiny Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou mezi lety 1948 – 1958, Praha 2020. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Katedra církevních dějin a literární historie. Vedoucí práce Petráček, Tomáš. str. 25-27.
  19. TOMEK, Prokop. Estébáckou Prahou: průvodce po pražských sídlech Státní bezpečnosti. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 175 s. Průvodce. ISBN 978-80-200-2290-5. str. 40-42.
  20. BUBEN, Milan. Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Vydání první. Praha: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, 1996. 67 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh. str. 53.
  21. Oznámení havárie P. Ladislava Sirového O.Cr., Večerník Praha II. (13. 2. 1992), č. 31. str. 3.
  22. https://www.cirkev.cz/archiv/011107-jmenovan-novy-velmistr-nejstarsiho-ceskeho-radu
  23. https://www.cirkev.cz/archiv/110621-krizovnici-maji-noveho-velmistra
  24. https://web.archive.org/web/20170204004202/http://www.apha.cz/zemrel-p-jaroslav-ptacek
  25. Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou: Místa působení řádu. www.krizovnici.eu [online]. [cit. 2013-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-07-17. 

LiteraturaEditovat

  • Kniha památní na sedmisetleté založení českých křižovníků s červenou hvězdou : 1233–1933. Praha: Křižovníci s červenou hvězdou, 1933. Dostupné online. Kniha o dějinách řádu vydaná k sedmisetletému výročí založení řádu Křižovníků s červenou hvězdou a jeho významu pro český národ. Publikace podrobně seznamuje s dějinami řádu od počátku do 30. let 20. století.
  • BĚLOHLÁVEK, Václav a HRADEC, Josef. Dějiny Českých křižovníků s červenou hvězdou. V Praze: Nákladem řádu Českých křižovníků, 1930. 2 sv. (233, 202 s.).
  • STEHLÍKOVÁ, Dana. Pokladnice Řádu křižovníků s červenou hvězdou. Praha: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, 1994.
  • BUBEN, Milan. Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. Vydání první. Praha: Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, 1996. 67 stran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh.
  • BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl, Řády rytířské a křížovníci. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-084-5.
  • CATALANO, Alessandro. Zápas o svědomí: kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 637 s. Česká historie; sv. 18. ISBN 978-80-7106-942-3.
  • MULAMUHIČ, Gabriel Rijad. Pražský Kláštor Rádu križovníkov s červenou hviezdou za prvej ČSR. 1. vyd. Košice: Seminár sv. Karola Boromejského, 2008. x, 171 s. ISBN 978-80-89138-95-1.
  • ZÁRUBA, František: Špitální kostel sv. Františka „u paty Pražského mostu“, fundace sv. Anežky. In: Svatá Anežka a velké ženy její doby. Miroslav Šmied / František Záruba (ed.). Praha 2013, 151-165
  • POLEHLA, Petr; KUBÍN, Petr, a kol. Církev, žena a společnost ve středověku. Sv. Anežka Česká a její doba. Ústí nad Labem: Oftis, 2010. 216 s. ISBN 978-80-7405-082-4.
  • HAVLÍK, Jiří M. Jan Fridrich z Valdštejna: arcibiskup a mecenáš doby baroka. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2016. 277 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Velké postavy českých dějin; svazek 19. ISBN 978-80-7429-628-4.
  • PUČALÍK, Marek: Křižovníci v době vrcholného baroka; Praha, Univerzita Karlova (NLN); 2017 382 s. ISBN 978-80-7422-415-7
  • KUČERKA, David. Život a dílo velmistra Vlasáka O.Cr. (1867-1958). Praha, 2019. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění. Vedoucí práce Kubín, Petr. Dostupné online -  https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/112194
  • GREGŮREK, Tomáš. Dějiny Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou mezi lety 1948 – 1958, Praha 2020. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta, Katedra církevních dějin a literární historie. Vedoucí práce Petráček, Tomáš.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat