Otevřít hlavní menu

Tváří v tvář islámuEditovat

 
Blízký východ roku 1135
s tureckými, arabskými
a křižáckými státy.

První čtyři křižácké státy vznikly na Blízkém východě těsně po první křížové výpravě:

  Arménské království v Kilíkii nebylo ryze křižácké království. Královský status byl této zemi udělen papežem Inocencem III. Na jeho trůn se později dostala křižácká dynastie Lusignan, která jej přiblížila západní Evropě.

KyprEditovat

 
Nástupnické státy po dobytí Byzantské říše křižáky

ŘeckoEditovat

Během čtvrté křížové výpravy byla dobyta Byzantská říše a její území rozděleno na:

Latinské císařství a Théby byly v roce 1261 Byzantinci dobyty zpět. Křižácká správa přetrvala v Athénách a Peloponésu až do 15. století, kdy byla panství dobyta Osmanskými Turky.

Středomořská lénaEditovat

Ačkoliv malá, existovala ve Středomoří další křižácká panství, vybudované ve stylu západního feudalismu, a to ostrovy Djerba a Taborca, nacházející se při pobřeží Tuniska.

Křižácká panství na severuEditovat

 
Křižácké země v Pobaltí

V roce 1211 daroval uherský král Ondřej II. německým rytířům území Burzenlandu v Sedmihradsku, na obranu uherských hranic proti pronikajícím Kumánům, ale již roku 1225 byl Řád německých rytířů z území vyhnán, protože měl v plánu zřídit na území řádový stát nezávislý na uherském králi.

V roce 1193 vyzval papež Celestýn III. rytířské řády, zejména Řád německých rytířů a Řád mečových bratří k boji proti nevěřícím v Pobaltí, protože v Pobaltí stále žily kmeny, které odmítaly přijmout křesťanství. Tyto řády se vydaly bojovat do těchto končin proti pohanům i proti pravoslavným ruským knížectvím.

Řád německých rytířů založil vlastní řádový stát na dobytém území Pruska, stejně jako řád byl spravován na bázi teokratické republiky s prvky monarchie a feudalismu. Hlavou státu stejně jako řádu byl doživotně zvolený velmistr vybraný příslušným volícím orgánem (v tomto případě generální kapitula) tvořeného šlechtou. Řádoví rytíři museli být šlechtického původu, pocházeli z různých evropských zemí, většinou německých (čili původu také německého) a běžně tedy užívali němčiny, která byla úředním jazykem řádu a tedy i řádového státu. To znamenalo vytlačování domorodých jazyků pokořených baltských kmenů jako např. pruštiny. Rytíři byli vázáni poslušností k řádu a své životy přizpůsobovali pravidlům řehole včetně povinností celibátu apod., obývali různá stavení vlastněných řádem (domy, hrady a kláštery) uzpůsobených do souhrnu sídel zvané komendy či komturie, v jejichž čele obvykle stál výše postavený šlechtic a člen řádu zvaný komtur. Řádová sídla a jejich místodržitelé měli různá postavení v hierarchii řádu vůči vyšším kruhům, kromě velmistra byla řádová vláda tvořena dalšími vysokými hodnostáři a členy řádu zastávajících funkci ministrů. Pouze biskupství na území řádového státu podléhala arcibiskupství v Rize. Řád rytířů se nemohl spoléhat jen na práci svých níže postavených bratří v rámci řádu, ale převážně na prostý lid, místní domorodé (většinou pruské) obyvatelstvo, které bylo pracně a pomalu christianizováno, ale především na německé kolonisty, kteří již byli přirozeně křesťany od narození a do Pobaltí přicházeli s vidinou nových příležitostí a pozemků.

Druhý řádový stát (livonský) byl založen Řádem mečových bratří na většině dobytého území dnešního Lotyšska a postavena pod patronát Panny Marie jako země Mariina – Terra Mariana, také on byl převážně tvořen německými kolonisty. Způsob správy a vlády řádů nad oběma řádovými panstvími se principiálně nijak nelišily od panství spravovaných jinými řády jako byli johanité a templáři.

Území Estonska bylo dobyto dánskými křižáky a přidruženo jako vazalský stát k Dánskému království.

Seznam křižáckých státůEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Crusader states na anglické Wikipedii.

LiteraturaEditovat

  • Westermann, Großer Atlas zur Weltgeschichte

Související článkyEditovat