Otevřít hlavní menu

Juliana Louise Emma Marie Wilhelmina (30. dubna 1909 v Haagu20. března 2004 v Soestdijku, Baarn) byla nizozemská královna, princezna Oranžsko-Nasavská, vévodkyně van Mecklenburg a princezna van Lippe-Biesterfeld. Vládla v Nizozemsku od 4. září 1948 do 30. dubna 1980.

Juliána
Nizozemská královna
Juliána v roce 1981
Juliána v roce 1981
Doba vlády 4. září 1948 - 30. dubna 1980
Manžel Bernhard van Lippe-Biesterfeld
Korunovace 6. září 1948 Nieuwe Kerk (Amsterdam)
Úplné jméno Juliana Louise Emma Marie Wilhelmina
Narození 30. dubna 1909
Palác Noordeinde, Haag, Nizozemsko
Úmrtí 20. března 2004 (ve věku 94 let)
Soestdijk Palace, Baarn, NizozemskoNizozemsko Nizozemsko
Pohřbena Nieuwe Kerk (Delft), Delft, Nizozemsko
Předchůdce Vilemína
Následník Beatrix
Potomci Beatrix Wilhelmina Armgarda
Irena Emma Elisabeth
Margriet Francisca
Maria Christina
Dynastie Oranžsko-nasavská dynastie
Otec Jindřich von Mecklenburg und Schwerin
Matka Vilemína Nizozemská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

MládíEditovat

 
Juliana se svou matkou, královnou Vilemínou, v roce 1914

Juliana byla jediná dcera královny Vilemíny a jejího manžela knížete Heinricha zu Mecklenburg. Panovala v Holandsku od abdikace své matky 4. září 1948 do vlastního odstoupení z trůnu v den svých narozenin 30. dubna 1980 (tento den, zvaný Dnem KrálovnyKoninginnendag, se stal státním svátkem a dodnes je každoročně oslavován).

Matka budoucí nizozemské královny dělala vše pro to, aby její jediná dcera neměla podobný smutný osud jako ona a aby se mohla bavit a vyrůstat s dětmi svého věku. Následnice trůnu byla vychovávána v prostotě, v občanském prostředí, protože však nizozemská ústava předpokládala, že při dosažení osmnácti let věku bude připravena k převzetí trůnu, byla její výchova více akcelerována, nežli u jiných dětí. Dva dny po osmnáctých narozeninách uvedla matka mladou ženu do “Raad van State” (Státní rady). V tomtéž roce začala studovat na Univerzitě v Leidenu sociologii, ekonomii, základy práva, religionistiku, během studií se účastnila i přednášek o kultuře Surinamu a Antil, mezinárodních vztazích, mezinárodním právu, historii. Studovala privátně i základy islámu, náboženství praktikovaného v mnoha nizozemských koloniích. Získala titul doktora politických věd a velmi odpovědně se připravovala na svou budoucí roli královny.

 
Americký president Truman s manželkou vítají královnu Julianu a jejího manžela, prince Bernharda, na washingtonském letišti (2. dubna 1952).

ManželstvíEditovat

V souladu se zaběhnutými zvyky královna Vilemína začala hledat pro Julianu vhodného ženicha. V roce 1936 při příležitosti zimních olympijských her v Garmisch-Partenkirchenu poznala Juliana knížete Bernarda van Lippe-Biesterfeld; její volba byla matkou akceptována a královský rod Orange-Nassau i celý nizozemský národ svatbu princezny a knížete Bernarda von Lippe-Biesterfeld (7. ledna 1937 – ve výroční den svatby Julianiných prarodičů, krále Viléma III. Holandského a královny Emmy de Waldeck and Pyrmont, padesát osm let předtím) se vzrušením přivítal. Všude se objevily oranžové stuhy, ulice a náměstí Haagu byly ozdobeny osvětlenými sloupy. Kníže Bernard byl atraktivní mladý muž a třebaže nebyl playboy, byl osobou dynamického netradičního životního stylu; princezna Juliana se do něho zamilovala hluboce a její láska trvala celý život, přetrvavši odloučení během druhé světové války stejně jako občasné neshody či mimomanželské vztahy a veřejně známé nelegitimní potomky knížete.

Z manželství vzešly čtyři dcery:

PanováníEditovat

V roce 1948 královna Vilemína ve prospěch dcery abdikovala. Nová královna se odstěhovala z ponurého královského paláce v Haagu, aby vedla na venkově spokojený život s knížetem Bernardem a svými čtyřmi dcerami. Ještě před nástupem na trůn musela během několika týdnů na podzim roku 1947 a poté ještě 1948 zastupovat svou matku jako regentka z důvodu její nemoci, během níž nebyla schopná vykonávat panovnické povinnosti.

Nizozemci měli Julianu nesmírně rádi, jejím trůnem však v roce 1956 otřásl případ negramotné léčitelky Greet Hofmans, ve kterou Juliana vkládala naději na vyléčení své nejmladší dcery z hrozící slepoty. Hofmansová postupně získala na královnu velký vliv (někdy bývá dokonce přirovnávána k Rasputinovi a jeho vlivu na carevnu Alexandru) a začala se dokonce pokoušet ovlivňovat politické dění ve státě, což vyvolalo velké pobouření a odpor. Juliana uvažovala o abdikaci, nakonec však zůstala na trůně, Hofmansová ovšem musela odejít.

 
Juliana jako manželka a matka – se svým manželem Bernardem von Lippe-Biesterfeld a novorozenou dcerou Beatrix (únor 1938)

AbdikaceEditovat

Po třiceti dvou letech panování královna Juliana – podobně jako její matka – abdikovala ve prospěch dcery. Své rozhodnutí ohlásila 31. ledna roku 1980 prostřednictvím televize: "Nebylo by ode mne rozumné další vykonávání mé funkce, když dříve nebo později se síly člověka začínají vyčerpávat a nemohu dělat svou práci tak jako dříve." Vybrala si den svých sedmdesátých prvních narozenin, aby podepsala abdikaci a z královského balkónu vyhlásila své poslední prohlášení: "Odstoupila jsem z trůnu. Představuji vám Beatrix, vaši novou královnu. Jsem šťastna, že jí mohu předat vládu, neboť vím, že bude v dobrých rukou."

SmrtEditovat

 
Pohřeb královny Juliany v Delftu

V poslední dekádě minulého století Juliana trpěla progresivní senilitou, Alzheimerovou chorobou, což královská rodina dlouho odmítala přiznat, v roce 2001 nicméně princ Bernard v televizním vystoupení připustil, že Juliana již nepoznává nikoho z rodiny.

Zemřela v paláci Soetsdijk v Baarnu ve věku 94 let, 20. března 2004 – přesně 70 let po své babičce Emmě de Waldeck y Pyrmont. Zemřela ve spánku na komplikace spojené se zápalem plic.

Byla balzamována (na rozdíl od své matky, která si to nepřála) a 30. března 2004 byla pohřbena po boku své matky Vilemíny v královském panteónu v Nieuwe Kerk v Delftu.

VyznamenáníEditovat

Národní vyznamenáníEditovat

Nizozemsko  Nizozemsko:

Zahraniční vyznamenáníEditovat

Zahraniční vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
Argentina  Argentina   velkokříž s řetězem Řádu osvoboditele generála San Martína
Belgie  Belgie   velkokříž Řádu Leopolda
  velkokříž Řádu koruny
Brazílie  Brazílie   velkokříž s řetězem Řádu Jižního kříže
Česko  Česko   Řád Bílého lva I. třídy s řetězem
Čínská republika  Čínská republika   velkostuha Řádu příznivých oblaků
Dánsko  Dánsko   rytíř Řádu slona 1946, 5. dubna
Dominikánská republika  Dominikánská republika   velkokříž se zlatou hvězdou Řádu za zásluhy Duarta, Sanchéze a Melly
Ekvádor  Ekvádor   velkokříž s řetězem Národního řádu San Lorenzo
Finsko  Finsko   velkokříž s řetězem Řádu bílé růže[1] 1972
Francie  Francie   velkokříž Řádu čestné legie
Honduras  Honduras   velkokříž Řádu Francisca Morazána
Chile  Chile   velkokříž s řetězem Řádu za zásluhy
Indonésie  Indonésie   člen I. třídy Řádu hvězdy Indonéské republiky
Itálie  Itálie   velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku[2] 1973, 23. října
Japonsko  Japonsko   Řád posvátné koruny I. třídy
Jugoslávie  Jugoslávie   velkohvězda Řádu jugoslávské hvězdy
Kamerun  Kamerun   velkostuha Řádu za chrabrost
Kolumbie  Kolumbie   velkokříž s řetězem Řádu Boyacá
  velkokříž Řádu San Carlos
Libérie  Libérie   velkostuha Řádu liberijských průkopníků
  velkostuha Řádu africké hvězdy
Lucembursko  Lucembursko   rytíř Nassavského domácího řádu zlatého lva
  velkokříž Řádu dubové koruny
Mexiko  Mexiko   řádový řetěz Řádu aztéckého orla
Německo  Německo   velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo 1969, 24. listopadu
Nepál  Nepál Mahéndrův řetěz
  Řád cti
  velkokříž Řádu Ojaswi Rajanya
Nikaragua  Nikaragua   velkokříž s řetězem Řádu Rubéna Daría
Norsko  Norsko   velkokríž s řetězem Řádu svatého Olafa
Panama  Panama   velkokříž s řetězem Řádu Manuela Amadora Guerrera
Paraguay  Paraguay   velkokříž s řetězem Národního řádu za zásluhy
Peru  Peru   velkokříž s diamanty Řádu peruánskéh slunce
Pobřeží slonoviny  Pobřeží slonoviny   řetěz Národního řádu Pobřeží slonoviny
Polsko  Polsko   rytíř Řádu bílé orlice
Rakousko  Rakousko   velkohvězda Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku[3] 1961
Senegal  Senegal   velkokříž Národního řádu lva
Spojené království  Spojené království   dáma Podvazkového řádu
  Královský Viktoriin řetěz
  čestná dáma velkokříže Královského Viktoriina řádu[4] 1950, 21. listopadu
  Korunovační medaile krále Jiřího VI.
Spojené státy americké  Spojené státy americké   Chief CommanderLegion of Merit
  Medaile Vítězství ve druhé světové válce
Surinam  Surinam   velkostuha Čestného řádu žluté hvězdy
Španělsko  Španělsko   velkokříž s řetězem Řádu Karla III.[5] 1980, 15. března
Švédsko  Švédsko   Řád Serafínů 1946, 8. dubna
Tanzanie  Tanzanie   velkokříž Řádu pochodně Uhuru hory Kilimandžáro‏‎
Thajsko  Thajsko   dáma Řádu Rajamitrabhorn 1963, 15. října
  dáma Řádu Mahá Čakrí 1960, 24. října
Tunisko  Tunisko   velkokříž s řetězem Řádu nezávislosti
Venezuela  Venezuela   velkokříž s řetězem Řádu osvoboditele
  Šalomounovci   dáma Řádu Šalomounova
  Hohenzollernové   dáma Královského pruského řádu Luisina
  Meklenburští   velkokříž Domácího řádu vendické koruny
  Řecká královská rodina   velkokříž Královského řádu Spasitele
  velkokříž Řádu Jiřího I.
  Dynastie Pahlaví   člen I. třídy Řádu Pahlaví

Vývod z předkůEditovat

Předchůdce:
Vilemína
  Nizozemská královna
19481980
  Nástupce:
Beatrix

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Juliana I de los Países Bajos na španělské Wikipedii a Juliana (królowa Holandii) na polské Wikipedii.

  1. Suomen Valkoisen Ruusun ritarikunnan suurristin ketjuineen ulkomaalaiset saajat. www.ritarikunnat.fi [online]. [cit. 2019-09-11]. Dostupné online. 
  2. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-09-11]. Dostupné online. 
  3. Anfragebeantwortung 10542/AB XXIV.GP S. 111 Dostupné online
  4. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-09-11]. Dostupné online. 
  5. Otras disposiciones. Boletín Oficial del Estado. 25. dubna 1980, čís. 100, s. 8993. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat