Jozova Hanule

novela Květy Legátové

Jozova Hanule je novela české spisovatelky Květy Legátové (vl. jménem Věry Hofmanové). Vydána byla roku 2002 nakladatelstvím Paseka. Příběh posloužil jakožto námět a předloha pro film Želary.

Jozova Hanule
Autor Květa Legátová
Původní název Jozova Hanule
Země Česko
Datum vydání 2002
Některá data mohou pocházet z datové položky.

DějEditovat

Děj se odehrává za německé okupace. Vypráví o mladé Elišce, která pracuje v brněnské nemocnici. Je zamilovaná do svého nadřízeného, odbojáře Richarda, kterému slouží také jako spojka při doručování tajných zásilek a vzkazů. Při jedné takové pochůzce ji na určeném místě překvapí příslušník gestapa. Elišce se za pomoci sousedů adresáta, který byl zatčen, podaří schovat .

Po návratu do nemocnice jí její nejlepší přítel Slávek sdělí, že Richard emigroval a je pravděpodobné, že gestapo ví i o ní a proto musí zmizet.

Eliška tomu všemu nemůže a nechce uvěřit a přesvědčuje Slávka, že v této době je riskantní žít v utajení. Nakonec se podvolí a přijme falešné doklady na jméno Hana Nováková. Brno opouští s pacientem, prostým člověkem, „chumajem“ Jozou Jandou, který se do ní očividně zamiloval. Joza je horal z vesničky Želary na hranicích se Slovenskem. S Eliškou si dříve často povídal. Líbilo se jí vyprávění o životě v jeho rodném kraji a Jozu těšil její zájem. Během cesty se ale začíná Jozy obávat.

Eliška měla krušné dětství. Rodiče jí brzy zemřeli, a tak byla vychovávaná u pěstounů. Jediným milovaným člověkem byla babička, která už byla po smrti. „Hana“ se obává, že na ni Joza bude zlý a hrubý, ale nemá na vybranou a po velkém přemáhání ho požádá o ruku. Joza žádost přijme a slibuje, že obstará chalupu a zařídí vše potřebné. Hana bude nejprve bydlet v Šádově Huti v místním „hotelu“.

Ubytuje se v hostinci u Mareniny Irči, se kterou se časem spřátelí a pomáhá jí v lokále. Hana záhy poznává, že v Šádově Huti mají muži ze Želar pověst opilců, hrubiánů a hlavně místních blbů. Hanule se podvoluje osudu. Joza ji každý týden navštěvuje, ale ona k němu stále necítí žádnou zvláštní náklonnost.

Po měsíci je chalupa připravena k nastěhování. Joza si Hanku přiveze den před veselkou. Domek má ještě hliněnou podlahu a holé stěny, ale Joza pozval své nejlepší sousedy: Jurigovy, kmotřičku Lucku ( místní kořenářku ) a šikovnou Žeňu.

Jurigovi – vesničané s několika dětmi, Juliška – upovídaná a neustále nadšená, mírně dětsky naivní, učí Hanuli dojit krávy a daruje jí dva králíčky; její manžel Pavel je nejkrásnější muž vesnice.

Lucka – stará babka kořenářka, před nikým si nebere servítky, ve vesnici si jí váží, protože téměř všichni ji vděčí za léčení a pomoc při onemocnění. Podle Hanky je možné Lucku buď milovat nebo nenávidět.

Žeňa – vdova s dcerkou Jiřinkou, pomáhá Hanuli se vším, s čím může, učí ji vařit, šít, plést. Žeňa si ale nikoho nepouští k tělu, nedává své názory najevo.

Večer před svatbou Joza Hanuli povídá pohádku. Ráno Žeňa Hanuli pomáhá s oblékáním. Haniny moderní šaty se sem nehodí, proto jí Žeňa přinesla kostýmy místního divadelního kroužku, a také Hanuli doporučuje, aby nosila šátek, „než jí narostou vlasy.“ Svatbu Hanule prožívá apaticky, vnímá jen spoustu opilých lidí a hlasitou hudbu. Okolo půlnoci se novomanželé vracejí domů a Hanule se rozhodne „zatnout zuby“ a odvděčit se Jozovi za to, že ji zachránil před gestapem. Překvapí ji jeho něžnost a nezkušenost. Po několika dnech se Hana zkusí večer nesvlékat, a jediným výsledkem je, že spolu usínají v objetí jako malé děti.

Další kapitoly na sebe nenavazují. Nejprve se Hanule s Jozou sbližují. Ona neustále čeká na to, co se bude dít, nevěří, že ten „venkovský blb“ je tak hodný a čeká, kdy se opije a ukáže pravou tvář.

Jednou rozbije petrolejku a vystrašená čeká, že ji Joza zbije. Ten ji ale bere do náruče, konejší a slibuje, že hned zítra nechá přinést novou lampu. Hana tak konečně uvěří, že Joza je dobrý člověk. Maminka mu od malička vštěpovala, že je moc silný, takže nesmí rány oplácet. Díky tomu se proti ostatním mužům z vesnice chová vlídně, což neznamená, že by neuměl uhodit, kdyby bylo třeba.

V knize jsou také popisovány různé příhody. Hanule zabloudí v lese, kde je za obrovské bouřky nalezena Jozovým psem Azorem. Po tomto prožitku a předchozím stresu začal Hanu trápit žlučník; musela být převezena do nemocnice a operována.

Jindy Joza bránil jednomu z výrostků v týrání krys. Ten mu probodl paži nožem. Hanka s Jozou jede k doktorovi, který ale není v ordinaci, a tak svému muži ránu zašije sama. Od té doby chodí Hanule s Luckou po chalupách pomáhat rodičkám a ošetřovat nemocné sousedy.

(…)

Hanule s Jozou se do sebe zamilují tak, že si bez sebe nedokáží představit život a Hanule si s jeho pomocí léčí traumata z dětství.

Okupace končí příchodem Rusů, vesničané se radují z nabyté svobody, jen Hanule má stále pocit, že něco není v pořádku. Záhy skutečně „jiskra vyšlehla vzadu za hájenkou,“ kde byla ruským vojákem znásilněna dívenka. Provinilý voják byl ztrestán jejími bratry, ale jeho spolubojovníci si mysleli, že zaútočili Němci. Mezi vesničany a ruskými vojáky propukly boje. Hanule s Luckou a doktorem pečovali o raněné.

Doktorovi se nakonec podařilo spojit s ruským velitelem a přesvědčit ho, že ve vsi žádní Němci nejsou. Boj skončil a Rusové najednou jemně kolébali mimina, kterým zabili otce a přišpendlovali jim metály na peřinky. Vážně raněný Joza byl přinesen k ošetření, ale bylo již pozdě. Zemřel své milované ženě v klíně a Hanule se nakonec vrátila do brněnské nemocnice. Richard se vrátil z emigrace a Hanule (Eliška) tak postupně překonala následky prožitých útrap.

Kniha je psána v ich-formě jako vyprávění Elišky.Je zde použito hlavně spisovného jazyka, v některých částech dialektu a v závěru také ruské výrazy („Mamaša! Mamaša“). Eliška se místy vyjadřuje hovorově: „Moje nervy jsou nadranc, Jozo. Žijeme v nenažrané době.“