Otevřít hlavní menu

Josef Ladislav Píč (19. ledna 1847 Mšeno u Mělníka [1]19. prosince 1911 Praha[2]) byl historik, pedagog a muzejník, spoluzakladatel české archeologie. Působil v Komisi pro soupis památek Prahy[3] od jejího vzniku v roce 1883 (1884) a jako její člen spoluvytvářel první systém památkové péče v Čechách.

Josef Ladislav Píč
Josef Ladislav Píč (1896)
Josef Ladislav Píč (1896)
Narození 19. ledna 1847
Mšeno u Mělníka
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 19. prosince 1911 (ve věku 64 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova
Zaměstnavatel Univerzita Karlova
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pomník připomínající archeologický výzkum vedený J. L. Píčem na mohylovém pohřebišti u Velké Dobré

ŽivotEditovat

Narodil se ve větrném mlýně poblíž Mšena. J. L. Píč absolvoval v letech 1858-1862 gymnázium v České Lípě. Pak vystudoval dějepis a zeměpis na Karlově univerzitě (tehdy Karlo-Ferdinandova univerzita) a stal se na deset let vyučujícím profesorem na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Odtud odešel ve školním roce 1871-1872 učit na reálné gymnázium v Praze 1 - Žitné ulici.[4] Původně byl jen kandidátem profesury, dekretem c. a k. školní rady z 19. 1. 1881 byl jmenován středoškolským profesorem[5]. V roce 1883 obhájil docenturu a v roce 1905 získal mimořádnou profesuru rakouských a slovanských dějin na Filozofické fakultě.

Roku 1887 se ujal vedení redakce časopisu Památky archaeologické a místopisné a začal se více orientovat na archeologii. Roku 1887 se postavil do čela Archaeologického sboru musejního a roku 1893 vyhrál konkurs na místo kustoda prehistorické sbírky tehdejšího Musea království Českého, dnešního Národního muzea. Tuto sbírku prakticky vytvořil, utřídil a instaloval v tehdy nové Schulzově budově na Václavském náměstí.

Žil jako osamělý starý mládenec pouze pro vzdělání a vědu. Soustředil kolem sebe skupinu vlastenců s nadšením pro archeologii. Přijal i vlastenecké jméno Ladislav. Tito lidé, nejrůznějších profesí i původu, mu pomáhali provádět archeologické výzkumy, které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (např. Bylany, Dobřichov-Pičhora (podoba jmen je náhodná) a Dobřichov-Třebická, Platěnice, Stradonice).

Nejvýznamnější publikací J. L. Píče bylo 6 svazků třídílného díla Starožitnosti země České, které byly napsány mezi léty 18991909. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny.

J. L. Píč se svou periodizací a dalšími věcmi narazil na odpor Lubora Niederleho a tato diskuse posléze vyústila v kontroverzi mezi školami muzejní a univerzitní, která stála Píče mnoho duševních sil.

 
Mšeno, pamětní deska

Další spor, který se mu stal osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Píč neváhal navštívit s částí Rukopisu královédvorského přední evropské paleografy a vyžádat si od nich posudky. Poté otiskl v Národní politice článek „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál.[6] O tom, zda rukopis tehdy opravdu obstál, je možno pochybovat. Josef Šusta v roce 1912 napsal: „Není zcela správné, tvrdil-li prof. Píč, že starší, podle jeho mínění ‚objektivní‘ a dnešním nacionalismem ještě nezkažení paleografové němečtí měli o R. K. mínění veskrze příznivé.“[7] Karel Sklenář v roce 2007 hodnotil posudky jako „zběžné a formální“.[8][9]

Národní muzeum po návratu Píče obvinilo z porušení předpisů při výpůjčce Rukopisu a dovezené posudky prozatím odložilo. To společně s útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopením smyslu jeho úsilí a celkovým vyčerpáním zřejmě vedlo J. L. Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života - zastřelil se revolverem ve svém bytě. Přesto však za svého života vytvořil dílo, které ho řadí k velikánům české archeologie.

PozůstalostEditovat

  • Písemné dokumenty a korespondence jsou uloženy v Archivu Národního muzea.
  • Soubor středověkých až novověkých archeologických nálezů i osobní předměty včetně obrazů byly v roce 1938-39 převedeny do oddělení historické archeologie Národního muzea.

BibliografieEditovat

  • Dějiny národa ruského. 1889
  • Starožitnosti země České. Díl 1, Čechy předhistorické. Sv. 1 (Úvod, Člověk diluvialný, Pokolení skrčených koster). 1899
  • Starožitnosti země České. Díl 1, Čechy předhistorické. Sv. 2 (Pokolení kamenných mohyl). 1900
  • Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 1 (Kostrové hroby s kulturou marnskou čili lateneskou a Bojové v Čechách). 1902
  • Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 2 (Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum). 1903
  • Starožitnosti země České. Díl 2, Čechy na úsvitě dějin. Sv. 3 (Žárové hroby v Čechách a příchod Čechů). 1905
  • Starožitnosti země České. Díl 3, Čechy za doby knížecí. Sv. 1 (Část archaeologická). 1909
  • Přehled české archaeologie. 1908.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost při kostele sv.Štěpána na Novém Městě pražském
  3. WUNSCH, Hugo; TEIGE, Josef. Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy. In:Almanach královského hlavního města Prahy na rok 1899. Ročník 2. Redakce Lešer Václav. první. vyd. Praha: Důchody obce královského hlavního města Prahy, 1899. 469 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-10. Kapitola Zpráva o činnosti Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek král. hl. města Prahy., s. 249-265. (česky) 
  4. VOJTÍŠKOVÁ, Marie. Jiskry a plaménky. Česká Lípa: MNV Česká Lípa, 1981. Kapitola Rejstřík osob, s. 39. 
  5. Archiv hl.m.Prahy, Soupis domovských příslušníků hl.m.Prahy
  6. Prof. J. L. Píč: „Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografickým skvěle obstál.“ Národní politika 17. 12. 1911.
  7. http://www.rukopisy-rkz.cz/rkz/gagan/jag/rukopisy/dokument/susta-1.htm
  8. {title}. www.veprek.cz [online]. [cit. 10-03-2009]. Dostupné v archivu pořízeném dne 04-03-2016. 
  9. Karel Sklenář: Učenci a pohané. Praha: Mladá fronta, 1974.

LiteraturaEditovat

  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9. 
  • Karel SKLENÁŘ, Obraz vlasti. Příběh Národního muzea. Praha 2001, s. 264,285,295,297.

Externí odkazyEditovat