Josef Kodíček

český divadelní kritik, divadelní režisér, novinář a překladatel

Josef Kodíček (24. ledna 1892 Praha[1]3. listopadu 1954 Mnichov, Německo) byl český židovský režisér, dramaturg, novinář, divadelní publicista a kritik, překladatel.

Josef Kodíček
Narození24. ledna 1892
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí3. listopadu 1954 (ve věku 62 let)
Mnichov
Západní NěmeckoZápadní Německo Západní Německo
PseudonymJ. Albert
Povoláníredaktor, novinář, režisér
Národnostžidovská
Alma materUniverzita Karlova
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Narodil se v rodině Hermana Kodíčka a Hermíny rozené Jedlinské. Měl pět sourozenců: Milana (1894), Marthu (1896), Bedřicha (1901), Arnolda (1903) a Miladu (1908).[1]

Po maturitě pokračoval v Praze ve studiu práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Již v době studií se stal spoluzakladatelem literární revue Scéna (1912) a v následujících dvou letech byl jejím redaktorem. V roce 1915 byl nasazen v 1.světové válce na Balkáně. Po návratu se věnoval kulturní publicistice a v letech 19191927 byl vedoucím redaktorem divadelní rubriky deníku Tribuna. Publikoval rovněž v dalších periodikách, např. Scéna, Přítomnost, Lidové noviny, České slovo. Používal rovněž pseudonymy J. Albert a E. V. Prokop[2] a šifru K-ček. Jako divadelní kritik byl spolu s M. Ruttem a K. H. Hilarem obhájcem směru „civilismus“, oceňující všední záležitosti jedince a jeho vnitřní soukromí[3]. Byl významným představitelem české meziválečné kultury[4], patřil k blízkým přátelům bratří Čapků, Eduarda Basse a Františka Langera, byl členem kruhu „pátečníků[5].

V letech 19271930 pracoval jako dramaturg a příležitostně i jako režisér Divadla na Vinohradech[6][7]. K dramaturgické práci jej přizval Karel Čapek[8]. Ve svých deseti režiích uplatňoval odvozený hilarovský postexpresionismus[9]. V roce 1931 se pokusil i o filmovou režii, avšak ve výsledku nebyl úspěšný[10][11]. Od roku 1938 žil v exilu u Londýna (v městečku Walton on Thames v domě zařízeném českým architektem a výtvarníkem Antonínem Heythumem[12]). V roce 1939 se stal redaktorem českého vysílání BBC, byl také šéfredaktorem časopisu Central-European Observer a tento vedl i po válce. Po válce se již do vlasti natrvalo nevrátil a od roku 1951 až do své smrti pracoval v Rádiu Svobodná Evropa (RFE), pro jehož rubriku „Hra týdne“ natočil téměř sto dramatických děl.

Jeho manželkou byla Rakušanka Illa Knina, majitelka pražské firmy na výrobu dámského prádla[10]. Jeho bratr Arnold Kodíček byl lékařem. Josef Kodíček byl židovského původu. Jeho prapředci v době pobělohorské přijali židovské náboženství, aby nemuseli emigrovat[13].

Josef Kodíček, to je jméno, které už dnes nikomu nic neříká, ale po první válce to byl nejobávanější divadelní kritik s nesmírně vysokými a náročnými estetickými měřítky.
— Eduard Kohout[14]

Divadelní režie, výběr (Divadlo na Vinohradech)

editovat

Rozhlasové režie, výběr

editovat

Filmografie, výběr

editovat
  • 1930 Když struny lkají, režie Friedrich Fehér (podílel se na scénáři)
  • 1931 Loupežník, režie (filmový režijní debut, připravil rovněž scénář)
  • 1931 Obrácení Ferdyše Pištory, režie (společně s K. Poláčkem připravil i scénář)
  • 1936 Golem, režie Julien Duvivier (podílel se na scénáři)

Literatura a publicistická činnost

editovat

Překlady

editovat
  • 1912 Rabbi Nachman: O synu služčině a synu královském; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 18. Praha: J. R. Vilímek, 1912
  • 1920 Leonhard Frank: Člověk jest dobrý. Praha: Gustav Voleský, 1920. 137 S.
  • Calaisští měšťané: scenická hra o třech dějstvích – Georg Kaiser. 1921–1931
  • 1922 Ohnivý buben: africké drama žáru, barvy, hřmotu, vůní – F. T. Marinetti; přeložili Ugo Dadone a Josef Kodíček. Praha: Obelisk, 1922
  • 1930 Ferdinand Bruckner: Zločinci (Die Verbrecher) – divadelní hra, přeložil pod pseudonymem E. V. Prokop[16]
  • 1933 Lion Feuchtwanger: Úspěch (román) – Praha: František Borový, 1933
  • 1934 Oppermannovi: román – Lion Feuchtwanger. Praha: F. Borový, 1934
  • Je Mari Duganová vinna?: soudní přelíčení ve 3 dějstvích – Bayard Weiler. Rajhrad: Divadelní ochotnický spolek Ed. Vojana, 1935?
  • 1951 Kuriéri, špicli, špióniHeinz Kühne. Bratislava: Tatran, 1951

Reference

editovat
  1. a b Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. 
  2. František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 356
  3. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 107
  4. Páteční večer – Josef Kodíček a Svobodná Evropa. Vltava [online]. 2011-06-10 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. 
  5. Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 66–69, ISBN 80-85625-19-9
  6. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 122, 254
  7. Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 116
  8. František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 72
  9. Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 254
  10. a b Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 145
  11. Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 19301945, Orbis, Praha, 1966, str. 26–27, 30
  12. Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 66, ISBN 80-85625-19-9
  13. Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 67, ISBN 80-85625-19-9
  14. Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 144-5
  15. Panáček v říši mluveného slova [online]. 2005 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. 
  16. V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 19071957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 156

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat