Josef Kalfus
Josef Kalfus (25. června 1880 Železný Brod[1] – 10. května 1955 Liberec)[p. 1] byl národohospodář, politik, ministr, účastník protinacistického odboje.
JUDr. Josef Kalfus | |
---|---|
14. ministr financí Československa | |
Ve funkci: 28. března 1936 – 21. července 1937 | |
Prezident | Edvard Beneš |
Předseda vlády | Milan Hodža |
Předchůdce | Emil Franke |
Nástupce | Emil Franke |
16. ministr financí Československa | |
Ve funkci: 2. října 1937 – 15. března 1939 | |
Prezident | Edvard Beneš Emil Hácha |
Předseda vlády | Milan Hodža Jan Syrový Rudolf Beran |
Předchůdce | Emil Franke |
Nástupce | Vavro Šrobár |
1. ministr financí Protektorátu Čechy a Morava | |
Ve funkci: 16. března 1939 – 5. května 1945 | |
Prezident | Emil Hácha |
Předseda vlády | Rudolf Beran Alois Eliáš Jaroslav Krejčí Richard Bienert |
Předchůdce | nikdo (funkce vznikla) |
Nástupce | nikdo (funkce zanikla) |
Stranická příslušnost | |
Členství | nestraník SNJ Národní souručenství |
Narození | 25. června 1880 Železný Brod Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 10. května 1955 (ve věku 74 let) nebo 12. června 1955 (ve věku 74 let) Liberec Československo |
Sídlo | Dejvice |
Alma mater | Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Životopis
editovatVyrůstal společně se svými sedmi sourozenci (2 bratři a 5 sester) v Železném Brodě. Jeho manželkou se stala Anna Nováková a jejich manželství zůstalo bezdětné. On sám patřil k finančním odborníkům a od roku 1920 působil JUDr. Josef Kalfus jako úředník na ministerstvu financí. Od 28. března 1936 byl jmenován ministrem financí[2] ČSR a tuto funkci zastával v řadě vlád i v období Protektorátu až do 5. května 1945.[p. 2] Obdržel i protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem.[3]
Po podepsání Mnichovské dohody se v letech 1938 až 1939 dr. Josef Kalfus účastnil pomoci Čechům, kteří museli opustit Sudety, Slovensko a Zakarpatskou Ukrajinu.[2] Rodině sokolského funkcionáře Jana Zelenky-Hajského pomohl při jejich stěhování ze Sudet do Prahy. Stěhování jeho manželky Františky Zelenková a jejího syna Jana Milíče Zelenky muselo být provedeno z důvodů bezpečnosti tak, že dotyční se ukryli ve stěhovacím voze. Vůz poskytl i s řidičem JUDr. Josef Kalfus.[2] Když rodina Zelenkových neměla kde v Praze v prvních dnech bydlet, nechal je Kalfus bydlet týden ve svém domě a po čase se mu pro Zelenkovi podařilo opatřit byt v tehdejší Praze XI, Biskupcova čp. 1837/4, poblíž dnešní žižkovské Ohrady.[2]
Pro potřeby financování československého zahraničního odboje se Josefu Kalfusovi podařilo (na pokyn prezidenta dr. Edvarda Beneše) zařídit přesun finančních zdrojů do neutrálních zemí.[2] A byl to Josef Kalfus, kdo v březnu 1939 zajistil zničení důležitých spisů a také umožnil v červnu 1939 generálnímu řediteli Československé zbrojovky Eduardu Outratovi odchod do exilu za hranice okupovaného protektorátu.[2] Když gestapo pozatýkalo v únoru 1940 několik stovek sokolských funkcionářů (s cílem postupně rozvrátit sokolskou organizaci v Protektorátu Čechy a Morava) podařilo se Janu Zelenkovi-Hajskému a Jaroslavu Pechmanovi zachránit část sokolských financí. Tato akce ale byla možná jen díky včasnému upozornění ministra Richarda Bienerta a za přísně utajené pomoci ministra Josefa Kalfuse.[2] JUDr. Josef Kalfus patřil k důležitým spolupracovníkům ilegální organizace Politické ústředí (PÚ) a to až do 21. října 1941, kdy byl gestapem zatčen Zdeněk Bořek Dohalský – spojka mezi domácí protektorátní vládou a exilovou vládou v Londýně.[2] Spojení s odbojem se JUDr. Josefu Kalfusovi dařilo před Němci obratně kamuflovat.[2]
V roce 1946 byl postaven jako člen protektorátní vlády před Národní soud. Prokurátor František Tržický pro něj požadoval 20 let či doživotí.[4] Nicméně soud jej, poté co prokázal styky s domácím i zahraničním protifašistickým odbojem, sice dne 31. července 1946 uznal vinným, ale propustil jej bez potrestání.[4] Poté se zcela stáhl do ústraní.[5]
Po Únoru 1948 byl pro komunisty politicky nevhodný a byl mu zabaven majetek.[4] Trpěla tím i jeho rodina – nežádoucí politická angažovanost zabraňovala možnosti studia jeho příbuzných na politicky zaměřených školách (právnické fakulty).
Odkazy
editovatPoznámky
editovatReference
editovat- ↑ Matriční záznam o narození a křtu [online]. web: Státní oblastní archiv v Litoměřicích - Archivní odbor [cit. 2023-01-03]. N; inventární číslo 9237; signatura L188/10; 1864 - 1884; Železný Brod. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h i j k l ČVANČARA, Jaroslav. „Ni zisk, ni slávu“ (Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen) [online]. web: ÚSTR; Paměť a dějiny; ročník 2012, číslo 2, 32 stran textu + fotografie; rubrika: studie a články, 2012 [cit. 2022-12-24]. Ke stažení ve formátu *.pdf; citace ze strany: 19, 20, 21. Dostupné online.
- ↑ Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava s orlicí Svatováclavskou (”Svatováclavská orlice”) [online]. web: War Cross cz [cit. 2023-01-03]. Dostupné online.
- ↑ a b c Události v třetí republice (1945-48) se vztahem k válce [online]. web: CS Magazín com [cit. 2023-01-03]. Dostupné online.
- ↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Kalfus Josef, s. 155.
Literatura
editovat- JANEČKOVÁ, Eva. Proces s protektorátní vládou. Praha: Libri, 2012. 256 s. ISBN 978-80-7277-502-6.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Biografie ministrů první republiky
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Kalfus