Jindřich II. Francouzský

Jindřich II. Francouzský (francouzsky Henri II de France, 31. března 1519, Saint-Germain-en-Laye, Francie10. července 1559, Hôtel des Tournelles, Paříž) z dynastie Valois byl francouzský král od 31. července 1547 do své smrti.

Jindřich II. Francouzský
Francouzský král
Doba vlády 31. března 154710. července 1559 (12 let)
Korunovace 25. července 1547
Tituly Vévoda orleánský (1519–1536)
bretaňský vévoda (1536-1547)
Dauphin Francie (1536-1547)
Narození 31. března 1519
Château de Saint-Germain-en-Laye
Úmrtí 10. července 1559 (40 let)
Place des Vosges
Pohřben Bazilika Saint-Denis
Předchůdce František I.
Nástupce František II.
Královna Kateřina Medicejská
Potomci František II. Francouzský
Alžběta z Valois
Claude Francouzská
Ludvík Francouzský
Karel IX. Francouzský
Jindřich III. Francouzský
Markéta z Valois
František z Anjou
Viktorie z Valois
Jeanne Francouzská
nemanželské
Diana Francouzská
Jindřich z Angoulême
Henri de Saint-Rémy
Dynastie Valois-Angoulême
Otec František I. Francouzský
Matka Klaudie Francouzská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Původ a mládíEditovat

Jindřich II. Francouzský se narodil na královském zámku v Saint-Germain-en-Laye ve Francii jako druhorozený syn ze sedmi dětí francouzského krále Františka I. a jeho manželky Klaudie Francouzské; jeho prarodiči byli Ludvík XII. a Anna Bretaňská. Byl pokřtěn jako Jindřich na počest anglického krále Jindřicha VIII.. Jeho starší sourozenci se jmenovali Charlotta a František. Mladší byli Magdaléna, která se později provdala za skotského krále Jakuba V., Karel, který však zemřel velmi mladý, a nejmladší Markéta. Na královské děti neměl nikdy nikdo moc času. Jejich otec král byl příliš zaneprázdněn vládnutím a matka Claudie byla moc nemocná. Vychovávala je převážně jejich babička Luisa Savojská a velký personál sluhů a učitelů. Královna Claudie však 26. července 1524 zemřela. Jindřichovi bylo v té době pět let. A protože smrt většinou nechodí sama,[zdroj?] Jindřichova sestra Charlotta 8. září téhož roku zemřela na spalničky.

František I. se zase jednou pustil do války proti Karlu V. a dopadlo to tragicky. Vyvrcholilo v noci z 23. na 24. února 1525 to bitvou u Pavie. František I. se sice hrdinně postavil do čela svých vojáků a bojoval i jako pěšák, ale nebylo to nic platné. Jeho armáda byla poražena a on sám zajat. Svěřil regentství své matce Luise Savojské a v dopise jí napsal: "Madame, všecko je ztraceno, zbyla jen čest a holý život." Ale všechno ještě ztraceno není. Regentka se chce pokusit vyjednávat. Dosáhne Madridské smlouvy, která je podepsána 14. ledna 1526 a jsou v ní pro Francii přímo nesplnitelné podmínky. Král František I. má navrátit spojenci Karla V., Jindřichovi VIII. Burgundsko, Flandry a Artois a po předcích Plantagenetech ještě Guyenne, Périgord, Akvitánii, Poitou, Anjou, Maine a Normandii.

Ještě se má František zříci dědictví po své předkyni Valentině Viscontiové nároků na Milánsko a Asti a o neapolské dědictví po Anjouovcích nároků na Janov. A ještě Karel V. žádá, aby mu František zapůjčil armádu a loďstvo. Podmínky jsou to skutečně nesplnitelné. Protože kdyby toto všechno František splnil, nezbylo by z Francie skoro nic. František tedy veřejně prohlásil, že tuto smlouvu on nikdy nepodepíše. Raději by se uchýlil k tomu řešení, že by se oženil s císařovou sestrou Eleonorou, které je dvacet osm let a byla provdána za portugalského krále Emmanuela, který však už zemřel. Eleonora je docela hezká, a proto je František docela ochotný si tohle mírné násilí uložit. Jenže Karel V. není hloupý. Ví, že jakmile Františka propustí z vězení, bude "Madridská smlouva" jen pouhým cárem papíru. Požaduje rukojmí náhradou za Františka. A těmi rukojmími mají být dva nejstarší Františkovi synové. Následník trůnu František a vévoda Orleánský Jindřich. Následníkovi je teprve osm let a Jindřichovi teprve šest. Koncem zimy museli malí princové opustit zámek Amboise, aby se vydali na cestu do španělského zajetí.

Na této smutné cestě doprovázel oba prince celý královský dvůr. Následníkovi trůnu dauphinovi Františkovi bylo osm let, mladšímu Jindřichovi sedm. Většina dvora se samozřejmě starala především o dauphina a jeho pohodlí, Jindřichovi věnovala svou láskyplnou péči druhdy dvorní dáma jeho matky, Diana de Poitiers. 17. března 1526 je vyměněn František I. za své syny. Nejdříve jsou svěřeni kastilskému konstáblovi donu Inigovi Hernandezovi de Valasco. Princové smějí mít svoji francouzskou družinu, v níž je lékař, učitelé a dokonce i kuchař. Zatím se jim nevede nijak špatně. Jenže Karel V. zjistí, že byl Františkem I. napálen, a že i přes rukojmí, které má císař ve své moci, francouzský král nemá ani v nejmenším v úmyslu splnit něco z "Madridské smlouvy". Rozhodne se je odebrat konetabelovi Kastilskému, protože jeho dohled byl prý příliš mírný, jejich francouzskou družinu pošle domů a nahradí ji asi dvacítkou Španělů, kteří nesmějí mít s princi ani trochu soucitu. Jsou pečlivě kontrolováni. Princové se stěhují do pochmurné pevnosti Villalpando. Ale ani to nestačí. Karel V. zjistí, že s Františkem I. ani nehne osud jeho synů, protože celistvost Francie je pro něj přednější, dá oba chlapce převést do vězeňské pevnosti Pedrazza de la Sierra, kde jsou nepřetržitě špehováni čtyřmi Španěly, mají pro sebe jen dvě místnosti se zamřížovanými okny, kde v zimě mrznou a v létě je jim hrozné vedro. Ven skoro nesmějí, a když už, tak pod dohledem ozbrojené vojenské eskorty. František však nemůže povolit. Raději by obětoval všechny své děti i sebe, ale nikdy nedovolí, aby se Francie rozdělila. Princové však už neumí ani mluvit francouzsky. Jejich věznitelé s nimi mluví pouze španělsky a nikoho jiného tam nemají. František se toho začne obávat. Co když následníka ve vězení tak zničí, že jednoho dne nebude moci zaujmout otcovo místo? Ale nemůže nic dělat… Jenomže se najde někdo, kdo už se na osud chlapců v zajetí nemůže dívat. Ženy se to rozhodnout vyřešit samy. Františkova matka Luisa Savojská se svou dcerou Markétou Navarrskou odjeli do Cambrai, kde měli schůzku s císařovou tetou Markétou Rakouskou a císařovou sestrou Eleonorou, která byla stále oficiálně zasnoubená s Františkem. Dohadují se měsíc. Konečně 3. srpna 1529 najdou společné řešení nazvané jako "Dámský mír". František se v něm vzdává práv na Milán a Neapol, nadvlády nad Artois a Flandry a držení měst Touranai a Hesdin. Za svobodu svých synů musí zaplatit dva miliony zlatých dukátů, což jsou skoro čtyři tuny zlata. Karel V. se na oplátku zříká nároků na Burgundsko, Auxerre, Mâcon a Auxonne. A také vyklidí hrabství Guines, Ponthieu a jeho armáda opustí města Peronne a Montdidier. Nakonec se František ožení s císařovou sestrou Eleonorou. Ještě skoro rok trvá, než se podaří sehnat dva miliony zlatých dukátů. 1. července 1530 se však konečně uskuteční výměna. Francouzi odevzdají veliké výkupné a Španělé propouštějí zajaté prince a do Francie cestuje i teď už francouzská královna Eleonora, protože František se s ní oženil v zastoupení. Všichni odjíždějí společně s králem Františkem a s královským dvorem do Paříže. Nucený trudný pobyt ve Španělsku spolu s chladným přezíravým přístupem, jehož se mu ve srovnání s privilegovaným starším bratrem dostávalo, malého prince poznamenal i do budoucna: vyrostl z něj uzavřený, málomluvný a trudnomyslný muž; nazývali ho "králem z olova". O deset let později, když již byla Diana de Poitiers vdovou, se stala jeho milenkou a následujících 25 let měla velký vliv na Jindřichovo rozhodování; dokonce se s Jindřichovým požehnáním starala i o královské dokumenty.

KrálEditovat

10. srpna roku 1536 zemřel náhle Jindřichův starší bratr, František II. Bretaňský a dosud opomíjený Jindřich se nečekaně stal následníkem trůnu – dauphinem, zdědiv po bratrovi i titul vévody bretaňského. Když 31. března roku 1547 zemřel jeho otec František I., stal se Jindřich králem; korunován byl 25. července 1547 v katedrále v Remeši.

Jindřich pokračoval ve stylu vlády svého otce a podobně jako on dbal o lesk panovnického dvora. V tom mu byla nápomocna jeho manželka, jež držela na dvoře italské umělce a s nimi i trvalý vliv italské renesance ve Francii.

Jeho snahou bylo zabránit šíření protestantismu ve Francii. Vůči hugenotům byly používány represe různého druhu. V té době vznikly v obyvatelstvu dva velké tábory, stranící buď katolíkům, nebo hugenotům, jež podporovaly významné šlechtické rody, bojující ovšem o reálnou politickou moc v zemi i provinciích. Rozštěpení společnosti bylo stále silnější a kulminovalo třináct let po Jindřichově smrti masakrem hugenotů, tzv. Bartolomějskou nocí.

Jindřichova vláda byla ve znamení válek s Habsburky. Roku 1552 se znovu rozhořela válka v severní Itálii mezi Francií a Svatou říší římskou a přenesla se i na pohraničí mezi Francií a říší. Francouzská ofenzíva ovládla Lotrinsko. Protestantská německá knížata, válčící s císařem Karlem, uzavřela spojenectví s Jindřichem. Francouzi zaútočili na Toskánsko, ale utrpěli zde porážku v bitvě u Marciana. Roku 1556 abdikoval císař Karel V., jeho nástupce Filip II. Španělský však ve válce pokračoval.

Ta probíhala i na území Nizozemska. V roce 1557 zde utrpěla francouzská armáda těžkou porážku u Saint-Quentinu, o rok později pak další u Gravelines. V té situaci 3. května roku 1559 byla podepsána v Cateau Cambrésis mírová smlouva, jíž bylo období italských válek ukončeno. Francie podle ní ztratila Artois, Vlámsko, Franche-Comté, Savojsko a Piemont, ale získala Calais, poslední baštu Anglie na francouzském území jako pozůstatek stoleté války, a Trojbiskupství (biskupství métské, toulské a verdunská). Součástí smlouvy byl i sňatek Filipa II. s Jindřichovou dcerou Alžbětou.

 
Náhrobek Jindřicha II. v bazilice Saint-Denis, dílo sochaře Germaina Pilona

SmrtEditovat

Jindřich II. miloval lov a účast na turnajích, na kterých trávil spoustu času. 1. července 1559 probíhal turnaj na oslavu sňatku Filipa II. Španělského, který si bral na potvrzení míru z Cateau-Cambrésis mezi Francií a Španělskem dceru Jindřicha II. Alžbětu z Valois. Během turnaje smrtelně zasáhl krále Jindřicha II. Gabriel Montgomery kopím, roztříštěným v předchozím zápase: ostrý hrot projel hledím helmy, prorazil Jindřichovo levé oko a pronikl až do mozku. Jindřich II. byl ihned převezen ke královskému chirurgovi, věhlasnému Ambroži Parému, kterému se však i přes všechny snahy nepodařilo krále zachránit. Po deseti dnech krutého utrpení král 10. července 1559 zemřel. Později byl pohřben v bazilice Saint-Denis, místě posledního odpočinku francouzských králů. Během francouzské revoluce byly královské hroby v Saint-Denis 18. října roku 1793 vyplundrovány a Jindřichovy ostatky skončily spolu s ostatními v hromadném hrobě mimo kostel.

Jindřicha II. vystřídal na trůnu jeho nejstarší syn, František II., který však brzy zemřel. Za vlády dalších dvou Jindřichových synů Karla IX. a Jindřicha III. byla Francie zmítána náboženskými válkami mezi hugenoty a katolíky. Všichni Jindřichovi synové zemřeli bez potomků, proto trůn nakonec připadl jeho zeti Jindřichu IV. z rodu Bourbonů.

Manželství a potomciEditovat

 
Rodina Jindřicha II.

28. října roku 1533 se oženil s Kateřinou de Medici (13. dubna 15195. ledna 1589). V době sňatku jim oběma bylo 14 let. Z jejich manželství vzešlo deset potomků – pět synů a pět dcer, jeden chlapec a dvě děvčata však zemřela jako nemluvňata.

Kromě těchto potomků z manželského lože měl Jindřich II. i tři děti z levého boku:

Vývod z předkůEditovat

 
 
 
 
 
Ludvík z Valois
 
 
Jan Orleánský
 
 
 
 
 
 
Valentina Visconti
 
 
Karel z Angoulême
 
 
 
 
 
 
Alan IX. de Rohan
 
 
Markéta de Rohan
 
 
 
 
 
 
Markéta Bretaňská
 
 
František I. Francouzský
 
 
 
 
 
 
Ludvík Savojský
 
 
Filip II. Savojský
 
 
 
 
 
 
Anna Kyperská
 
 
Luisa Savojská
 
 
 
 
 
 
Karel I. Bourbonský
 
 
Markéta Bourbonská
 
 
 
 
 
 
Anežka Burgundská
 
Jindřich II. Francouzský
 
 
 
 
 
Ludvík z Valois
 
 
Karel Orléanský
 
 
 
 
 
 
Valentina Visconti
 
 
Ludvík XII.
 
 
 
 
 
 
Adolf I. Klevský
 
 
Marie Klevská
 
 
 
 
 
 
Marie Burgundská
 
 
Klaudie Francouzská
 
 
 
 
 
 
Richard Bretaňský
 
 
František II. Bretaňský
 
 
 
 
 
 
Markéta Orleánská
 
 
Anna Bretaňská
 
 
 
 
 
 
Gaston IV. z Foix
 
 
Markéta z Foix
 
 
 
 
 
 
Eleonora Navarrská
 

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498-1870). Praha: Argo, 2005. 467 s. ISBN 80-7203-517-7. 

Externí odkazyEditovat

  Chronologie francouzských panovníků
od 987 do 1870
 
987 996 1031 1060 1108 1137 1180 1223 1226
   Hugo Kapet Robert II. Jindřich I. Filip I. Ludvík VI. Ludvík VII. Filip II. Ludvík VIII.   
1226 1270 1285 1314 1316 1316 1322 1328 1350
   Ludvík IX. Filip III. Filip IV. Ludvík X. Jan I. Filip V. Karel IV. Filip VI.   
1350 1364 1380 1422 1461 1483 1498 1515 1547 1559
   Jan II. Karel V. Karel VI. Karel VII. Ludvík XI. Karel VIII. Ludvík XII. František I. Jindřich II.   
1559 1560 1574 1589 1610 1643 1715 1774 1792
   František II. Karel IX. Jindřich III. Jindřich IV. Ludvík XIII. Ludvík XIV. Ludvík XV. Ludvík XVI.   
1792 1804 1814 1824 1830 1848 1852 1870
   Napoleon I. Ludvík XVIII. Karel X. Ludvík Filip Napoleon III.   

Dějiny · Francie · Kapetovci · Valois · Bourboni · Bonapartové