Jiří Steimar

český herec

Jiří Josef Steimar (24. dubna 1887 Praha-Nové Město[1]16. prosince 1968 Praha) byl český herec.

Jiří Steimar
herec Jiří Steimar
herec Jiří Steimar
Narození24. dubna 1887
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. prosince 1968 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťAnna Steimarová
DětiJiřina Steimarová a Miloš Steimar
PříbuzníJiří Kodet vnuk
Evelýna Steimarová vnučka
Barbora Kodetová pravnučka
Anna Polívková pravnučka
Vendula Prager-Rytířová pravnučka
Vendelín Budil tchán
Umělecké ceny
národní umělec (1968)

Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jeho umění se vyznačovalo perfektní výslovností, technickou vyspělostí s úspornou mimikou a širokým rejstříkem charakterů, do nichž se uměl mistrovsky převtělit. Steimar spolupracoval s rozhlasem a hrál v řadě filmů. Jeho první manželkou byla herečka Anna Steimarová, dcera slavného plzeňského herce Vendelína Budila, herci byli nebo jsou i dcera Jiřina Steimarová, vnuci Jiří Kodet a Evelyna Steimarová a pravnučky Barbora Kodetová, Anna Polívková a Vendula Prager-Rytířová.

Životopis

editovat

Narodil se v tehdejší Svatopetrské čtvrti v Praze naproti nynějšímu ostrovu Štvanice. Jeho tatínek byl pekařem, jehož živnost byla známá po celé Praze. Jiří měl o tři roky starší sestru Marii. Navštěvoval obecnou školu, která stála v sousedství pekárny, a poté karlínskou reálku, kde neměl žádný výjimečně dobrý prospěch.

Dne 10. července 1915 se oženil s dcerou Vendelína Budila Annou Budilovou (18891962)[2] a měli spolu dceru Jiřinu (1916) a syna Miloše (19221949), který se vydal také na hereckou dráhu, ale ve 27 letech zemřel na otravu oxidem uhelnatým. Měl rád hospodářství, především zvířata; životní láskou byli holubi, choval i psy a slepice. Byl i vyhlášený kuchař. Za honoráře si brzy koupil velký pozemek v Černošicích u Prahy včetně půlky ostrova na Berounce a postavil si zde zprvu dřevěnou chalupu. S celou rodinou se sem přestěhoval. Později tuto chalupu přestavěl v rozlehlý penzion, o který se staral jako hoteliér.

Do jeho černošického penzionu se sjížděli významní hosté, především přátelé z Národního divadla a další umělci (Saša Rašilov, Olga Scheinpflugová, Xena Longenová, Marie Hübnerová, Jan Masaryk, Jan Kubelík, Rudolf Friml). Steimar však i v Černošicích organizoval divadlo, režíroval a hrál s místními ochotníky, do her zapojoval i své návštěvníky, personál a děti. Jeho první manželství skončilo nakonec rozvodem, ale ani druhé manželství nebylo šťastné, manželka Žofie byla z bohaté rodiny, panovačná a rozhazovačná a měla snad zachránit do dluhů upadající penzion. Steimar její povahou a vztahem k nevlastním dětem dost trpěl.[zdroj?]

Roku 1939 Steimarovi hotel v Černošicích prodali (penzion už za nových majitelů za 2. světové války obsadil Hitlerjugend, později se z něho stal Domov důchodců). Žili krátký čas v Praze a asi od roku 1941 měli vlastní vilu postavenou v horském stylu v Úvalech, zde žil až do roku 1967. Byl jmenován zasloužilým umělcem a v den své smrti národním umělcem. O tom se už nedozvěděl, zemřel na zhoubný nádor v nemocnici Na Františku 16. prosince 1968.

Divadelní dráha

editovat

Vystudoval herectví u Karla Želenského, roku 1910 nastoupil do svého prvního angažmá ve smíchovském divadle U Libuše. Debutoval zde v postavě Apollonia ve stejnojmenné hře Jiřího Karáska ze Lvovic. Roku 1913 byl Jaroslavem Kvapilem angažován v Národním divadle[3] a záhy se stal platným členem činohry v rolích hlavně salónních milovníků a později i zralých mužů. Současně s působením v ND byl v roce 1919 i ředitelem divadla Rokoko.[3] Pro některé konflikty dvakrát Národní divadlo opustil. V sezóně 1922/1923 byl šéfem činohry v divadle v Olomouci, a v letech 1924, 19281929 hrál v Městském divadle na Královských Vinohradech).[4] Láska k Národnímu divadlu jej záhy vrátila na jeho prkna, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1959 a i později zde pohostinsky vystupoval. Dlouhá léta byl hereckým partnerem Anduly Sedláčkové, s níž vytvořil sourodou dvojici obdobných hereckých typů. Role ideálního milovníka hrával i po boku Jarmily Kronbauerové a Olgy Scheipflugové.

Měl dar jemného humoru, který uplatňoval v klasických hrách W. Shakespeara, G. B. Shawa a O. Wildea. V české klasice mu repertoár nabízel spíše postavy urozených mužů – králů, duchovních, velmožů a státníků, ale dobře se uplatnil i v postavách lidových hrdinů (Antonín, Alois Jirásek, Vojnarka). V době zralosti pak mu dala příležitost i ruská dramatika, např. v Ostrovského hře Ovce a vlci (Lyňajev), v Čechovově Višňovém sadu (Lopachin) a v Gorkého Jegoru Bulyčovovi (Dostigajev). V Národním divadle vystoupil naposledy 3. prosince 1968 v roli Profesora v Čapkově Bílé nemoci.[5]

Filmová dráha

editovat

Výčet jeho filmových rolí je rozsáhlý, ale málokdy dostal možnost zahrát tak velkou roli, aby si ho v ní diváci pamatovali. Začínal v několika němých filmech společnosti ASUM před 1. světovou válkou. Z němých filmů vešel do historie kinematografie film Démon rodu Halkenů (1918). Ve zvukovém filmu dostával především role továrníků, advokátů a lékařů, často otců titulního hrdiny či hrdinky (Sextánka s Hanou Vítovou). Významnější byla role poslance Topola ve filmu Kvočna, kde hrál zetě Růženě Naskové, nebo film Příklady táhnou, kde hraje jejího přítele. Po roce 1945 už hrál pouze drobné role. V roce 1964 byl obsazen do malé ale významné role otce Kolaloky ve snímku Limonádový Joe aneb koňská opera.

Ocenění

editovat

Významné divadelní role

editovat

Filmografie

editovat

Herecké role

editovat

němý film

editovat

zvukový film

editovat

Reference

editovat
  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele sv.Petra na Poříčí na Novém Městě pražském
  2. Matrika oddaných, Magistrát hl. m. Prahy, 1908-1918, snímek 211
  3. a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 464
  4. Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 19072007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 193, ISBN 978-80-239-9604-3
  5. Národní divadlo v Praze: http://archiv.narodni-divadlo.cz/ Archivováno 31. 8. 2020 na Wayback Machine.
  6. Jiří Steimar národním umělcem. Rudé právo. 19. 12. 1968, s. 1. [hthttp://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1968/12/19/1.png Dostupné online]. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat