Otevřít hlavní menu

Jiří Cieslar

český filmový kritik, novinář a vysokoškolský pedagog

Prof. PhDr. Jiří Cieslar (7. února 1951 Praha16. ledna 2006 Praha) byl český filmový a literární kritik a vysokoškolský pedagog. Od roku 1995 vedl Ústav filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Jiří Cieslar
Narození 7. února 1951
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 16. ledna 2006 (ve věku 54 let)
tamtéž
ČeskoČesko Česko
Zaměstnavatel Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

BiografieEditovat

Od roku 1969 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obory komparatistika u profesora Václava Černého a historie. Po zrušení Katedry komparatistiky a vyhnání Černého z fakulty, přešel na obor filmová věda na Katedře divadelní a filmové vědy, kterou absolvoval roku 1974. Do roku 1990 pracoval jako redaktor ve filmovém týdeníku Záběr.

S manželkou inženýrkou Evou Cieslarovou (dcerou filmového historika Myrtila Frídy) měl tři dcery (nejstarší, Olga byla k roku 2012 doktorandkou na DAMU, dvojčata Eliška a Veronika) a dva syny (Jiří Š. a Jakub).

V roce 1976 se s manželkou podílel na založení, resp. obnovení (nelegálního) spolku SIE (Societas Incognitorum Eruditorum in terris Austriacis, legální učená společnost tohoto jména existovala v Olomouci 1746–52). Od května 1976 do prosince 1988 toto proměnlivé sdružení 12–18 přátel vydávalo strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum (dnes v Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda), kde publikoval řadu filmových kritik a esejů (některé byly po Listopadu vydány knižně ve výboru „Concettino ohlédnutí“).

Po sametové revoluci začal přednášet na Katedře divadelní a filmové vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde byl v roce 1996 jmenován vedoucím samostatné Katedry filmové vědy. Stal se též interním redaktorem obnoveného týdeníku Literární noviny, po jeho přesunu do Brna v roce 2005 spoluzakládal pražský týdeník A2. Mimo ně publikoval také v časopisech Světová literatura, Respekt, Revolver Revue, Reflex, Týden a v odborných periodikách Film a doba a Iluminace.

V roce 2001 o něm natočil Miloslav Novák na FAMU středometrážní dokumentární "zábavný, intimní i ironický portrét" pod názvem J.C. - Zkušenost s expresionismem.[1].

V roce 2003 byl jmenován profesorem a získal Cenu F. X. Šaldy „za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a kritické publicistiky“. Byl členem Mezinárodní federace filmových kritiků (FIPRESCI).

Vedle mnoha článků mu vyšly knihy Filmové zápisky 1990–93; Concettino ohlédnutí: portréty, kritiky a eseje 1975–1995; Démanty všednosti (2002, spoluautor), Kočky na Atalantě (2003).

Od puberty trpěl bipolární afektivní poruchou.[zdroj?] V lednu 2006 spáchal sebevraždu skokem z okna.[2][zdroj?]

Jan Rejžek ho po jeho smrti označil za největšího českého filmového kritika.[3]

Výběr z bibliografieEditovat

OdkazyEditovat