Jiří Bořek-Dohalský

(1914-1990)

Jiří Bořek-Dohalský (18. února 1914 Domažlice27. října 1990 Lysá nad Labem)[1] byl český právník, šlechtic z hraběcího rodu Dohalských, jejichž kořeny sahají až do 15. století.[pozn. 1][pozn. 2]

JUDr. Jiří Bořek-Dohalský
Narození18. února 1914
Domažlice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí27. října 1990 (ve věku 76 let)
Lysá nad Labem
ČeskoČesko Česko
Povoláníprávník
Choť(1940) Josefa z Thurn-Taxis (1917–1990)
Děti1. Václav (1941–2004)
2. Jiří (1943–2004)
3. Antonín (1944–2017)
4. Zdeněk (1948–1975)
RodičeFrantišek Bořek-Dohalský (1887–1951) a Milada Krafferová (1892–1919)
Příbuzníděd: František Karel Bořek-Dohalský (1843–1925)
babička: Maria Ludovika Josefa Antonie Eleonora d'Hoop (1863–1920)
strýc: Antonín Bořek-Dohalský (1889–1942)
strýc: Ludvík Bořek-Dohalský (1895–1909)
strýc: Zdeněk Bořek Dohalský (1900–1945)
vnuk: Václav Bořek-Dohalský (* 1972)
vnuk: Antonín Bořek-Dohalský (* 1973)
vnučka: Pavlína Bořek-Dohalská (* 1975)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

 
Erb rodu Dohalských

Narodil se jako první syn Františka Bořka-Dohalského (1887–1951) a jeho první manželky Milady, roz. Krafferové (1892–1919). Otec se v roce 1927 podruhé oženil s Věrou Baxantovou (1896–1966).

Jiří vystudoval práva a působil jako odborový rada v kanceláři prezidenta Edvarda Beneše. V září 1939 byl signatářem Národnostního prohlášení české šlechty.

Dne 31. července 1950 byl zatčen ve svém bytě v Bubenči a uvězněn na Ruzyni – byl obviněn ze špionáže a velezrady a v roce 1951 Státním soudem na Pankráci odsouzen na 17 let.[3] Později mu byl trest formou prezidentské milosti snížen o čtyři roky, když jeho děti napsaly Marii Zápotocké.[4] Do 28. září 1951 byl vězněn na Borech v Plzni. Potom pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku, nejprve ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří, poznal pracovní tábor Rovnost, Danielu, Nikolaj, Rovnost II, Svornost a Bratrství, budování sídliště v Ostrově nad Ohří a Mariánskou.[5] V květnu 1952 byl převezen do Příbrami (pracovní tábor Bytíz), kde strávil šest let.[6] Konečně v roce 1958 byl převezen do věznice v Leopoldově, kde dral peří, lepil celofánové pytlíky, vázal povřísla a pracoval jako zámečník.[7] Po amnestii v roce 1960 byl z vězení propuštěn. Po propuštění pracoval zpočátku jako skladník a po roce 1968 byl rehabilitován a mohl pracovat jako podnikový právník.

Zemřel ve spánku v říjnu 1990 pět dní po smrti své manželky.[8] Oba byli pohřbeni v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.

Rodina editovat

 
Rodinná hrobka na Olšanských hřbitovech

Dne 30. března 1940 se v Praze oženil s Josefou princeznou z Thurn-Taxisu (22. 10. 1917 Mcely – 22. 10. 1990 Lysá nad Labem), dcerou Ericha prince z Thurn-Taxisu (1876–1952) a Gabriely hraběnky Kinské (1883–1970).[1][9] Svatba se konala v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Oddával je Jiřího strýc arcibiskupský kancléř a kanovník svatovítské kapituly Antonín Bořek-Dohalský (1889–1942).[10] Narodili se jim čtyři synové, zločinecký komunistický režim jim nedovolil vystudovat, proto se vyučili řemeslu:[6]

  • 1. Václav (25. 2. 1941 Praha – 17. 6. 2004 Praha), vyučil se kuchařem,[11] rytíř řádu sv. Lazara, 2003–2004 designovaný velkopřevor Českého velkopřevorství řádu sv. Lazara[1]
  • 2. Jiří (28. 6. 1943 Praha – 29. 12. 2004 Vídeň), vyučil se strojařem (zámečníkem)[11]
    • (1. 4. 1997) Theresia Kaplanek (* 13. 5. 1948 Vídeň)
  • 3. Antonín (28. 8. 1944 Praha[1] – 12. 11. 2017 Lysá nad Labem[10]), vyučil se pokrývačem[11]
    • (21. 11. 1974 Praha) Iva Kotková (7. 8. 1937 Pardubice – 26. 6. 2002 Lysá nad Labem)
  • 4. Zdeněk (15. 5. 1948 Praha – 8. 7. 1975 Praha), vyučil se klempířem, jezdil klusácké závody.[11] Zemřel tragicky následkem poranění míchy při skoku do Labe a následné embolie.[11][10]

Manželka zemřela ve spánku v den svých sedmdesátých třetích narozenin. Poslední rozloučení se konalo v obřadní síni na Olšanech,[11] odpoledne se konala zádušní mše v kostele Narození sv. Jana Křtitele v Lysé nad Labem.[8]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. České republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává, Jiří se ovšem narodil před vyhlášením republiky. Šlechtické tituly platily opět v době protektorátu, kdy se oženil.
  2. Jeho předkem byl mj. Diviš Bořek z Miletínka († 1438), který velel panské jednotě v bitvě u Lipan nebo Jan Kryštof (1695–1768), obhájce zájmů Marie Terezie.[2]

Reference editovat

  1. a b c d POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 122–123. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017. 
  2. VOTÝPKA, Vladimír. Křižovatky české aristokracie. Praha – Litomyšl: Paseka, 2014. 280 s. ISBN 978-80-7432-441-3. S. 220. Dále jen Křižovatky české aristokracie. 
  3. VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 84–86. Dále jen Příběhy české šlechty. 
  4. Příběhy české šlechty, s. 100
  5. Příběhy české šlechty, s. 86–89
  6. a b Křižovatky české aristokracie, s. 221
  7. Příběhy české šlechty, s. 98
  8. a b Příběhy české šlechty, s. 257
  9. Almanach českých šlechtických rodů 2017, s. 382
  10. a b c RESZCZYŃSKÁ, Markéta. Vzpomínky šlechtice: Byli jsme v nemilosti u nacistů i komunistů [online]. Deník.cz, 2020-01-12 [cit. 2022-08-05]. Dostupné online. 
  11. a b c d e f Příběhy české šlechty, s. 257

Literatura editovat

Externí odkazy editovat