Jan starší Kinský z Vchynic

český šlechtic, karlštejnský purkrabí

Jan starší Vchynský (Kinský) z Vchynic (německy Johann der ältere Kinsky von Wchinitz, 1536[1]27. dubna 1590,[1][2] Ráb (Győr)[3][4] nebo v Praha[5]) byl český šlechtic z rodu Kinských.[pozn. 1] Po jedno desetiletí zastával úřad karlštejnského purkrabího (1576–1586).[6][7]

Jan Dlask z Vchynic na Zásmukách
Kinští z Vchynic a Tetova.jpg
Karlštejnský purkrabí
za rytířský stav
Ve funkci:
1576 – 1586
PanovníkRudolf II.
PředchůdceMikuláš Miřkovský z Tropčic
Dvorský kráječ
PanovníkMaxmilián II.

Narození1536
Úmrtí27. dubna 1590 (ve věku 53–54 let)
Győr
Místo pohřbeníTeplice
Choť(1567) Anna Pouzarová z Michnic († 1598)
RodičeVáclav Dlask Vchynský († 1542) a Anna z Vřesovic († 1556)
DětiJan mladší (1568–1599)
Kateřina (1569–1643)
Rudolf (1570–1598)
Václav (1572–1626)
Vilém (1574–1634)
Radslav II. (mladší) (1582–1660)
Oldřich (1583–1620)
Příbuzníbratr: Radslav starší Kinský z Vchynic a Tetova († 1619)
děd: Jan Dlask Vchynský († po 1521)
vnuk: Jan Oktavián Vchynský (Kinský) z Vchynic a Tetova (1604–1679)
bratranec: Jaroslav Vchynský z Vchynic a Tetova († 1614)
Náboženstvínovoutrakvistické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PůvodEditovat

Narodil se jako syn Václava Dlaska Vchynského († 1542) a jeho manželky Anny z Vřesovic († 1556).[8] Jeho starší bratr Radslav († 1619) se projevil jako výtečný hospodář a v roce 1615 byl sedmým nejbohatším šlechticem v zemi,[9] Oba bratři byli utrakvistického vyznání.[10]

Život a kariéraEditovat

Mládí a poskytování úvěrůEditovat

Část mládí prožil na zámku v Českém Krumlově na dvoře Viléma z Rožmberka (1535–1592).[6][11][pozn. 2] V roce 1566 se zúčastnil protitureckého tažení.[11][7] Jako horlivý protestant usiloval o přijetí České konfese v roce 1575.[12]

Po sňatku v roce 1567 začal ve velkém poskytovat úvěry. K jeho dlužníkům patřila královská komora Maxmiliána II. (českým králem 1564–1676) i jeho syna Rudolfa II. (českým králem 1576–1611) a držitelé nejvyšších zemských úřadů, mezi nimi nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, nejvyšší kancléř Vratislav II. z Pernštejna (1530–1582), královský maršálek Jaroslav I. Smiřický ze Smiřic (1513–1597) nebo hlava velmožského rodu Adam II. z Hradce (1549–1596).[11] Koncem roku 1575 už mu komora dlužila 35 tisíc kop grošů českých.[11] Tímto způsobem si připravil cestu k císařskému dvoru i k zemskému úřadu. Na císařském dvoře působil ve funkci dvorského kráječe.[1][6]

Karlštejnským purkrabím a konflikt s císařemEditovat

Od roku 1576 zastával post karlštejnského purkrabího. Úřad vykonával spolu s Jáchymem Novohradským z Kolowrat (v úřadě 1578–1599), který zastupoval panský stav.[13] V Praze se 22. března 1577 konal pohřeb císaře Maxmiliána II. a Jan kráčel ve smutečním průvodu před rakví jako jeden ze dvou rytířů doprovázejících nejvyššího písaře Michala Španovského z Lisova, který nesl žezlo z českých korunovačních klenotů.[12] Na přelomu let 1580–1581 Rudolf II. ochořel a Jan Dlask působil jako zpravodajec arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského (1529–1595), který vyjednával svou volbu císařem v Sasku a Bavorsku (v Řezně).[14]

Byl popisován jako násilník, což dokládá případ z roku 1577, kdy před domem Jana Bezdružického z Kolowrat na Malé Straně udeřil kordem do hlavy jeho podkoního Ambrože.[6][15] Papežský nuncius o něm nelichotivě napsal, že je luterán nejhorší a velký přítel vévody saského.[5]

V 80. letech 16. století se dostal do sporu s děkanem na Karlštejně. Na zemském sněmu v roce 1581 požadoval vytvoření komise, která by prozkoumala děkanům nemravný život a fakt, že nežije trvale v děkanství. Situace vyvrcholila v roce 1586. Dne 24. 9. 1586 na Karlštejn přicestovali vyslanci 9. pražského arcibiskupa Martina Medka z Mohelnice (v úřadě 1581–1590), arciděkan Felix z Lindy a oficiál Jiří Pontan a chtěli uvést kněze Valentina Cikána do úřadu karlštejnského děkana.[16][5] K údivu přítomných s velkou rozhodností vystoupil proti propůjčení karlštejnského děkanství císařem Rudolfem II. a urazil tak císařský majestát (crimen laesae majestatis). Podněcován některými vysokými úředníky blízkými císaři si toto právo nárokoval Jan coby karlštejnský purkrabí. Tvrdil, že toto právo pro sebe a všechny budoucí české krále promarnil již Zikmund Lucemburský.[17][5] Této Janovy chyby využila radikální katolická klika nejvyššího hofmistra Jiřího Popela z Lobkowicz (v úřadě 1585–1594), který předsedal komornímu soudu, a posílila na úkor umírněného Viléma z Rožmberka své pozice.[16] Rozhněvaný panovník Janovi v říjnu listem vzkázal po císařském komorníkovi Wolfgangu Rumpfovi z Wuelrossu, aby opustil úřad a aby se neobjevoval u dvora.[15][16] Nakonec císař Rudolf vzpurného purkrabího předvolal na 12. prosince před komorní soud na Pražský hrad a ten 16. prosince 1586 dvakrát padl před císařem na kolena a žádal o milost. Vzápětí nato sice Jan rezignoval na úřad karlštejnského purkrabího, ale zachránil si život i majetek.[18][19] Takto mírný rozsudek si zajistil Rožmberkovou přímluvou a půjčkou Lobkowiczovi.[5][18]

Později byl Jan svými odpůrci opět očerněn. Nejvyšší zemský písař Michal Španovský z Lisova (v úřadě 1576–1596) ho zažaloval z podvodných majetkových zápisů. Dalšímu potupnému procesu unikl Jan svou smrtí.[20][21] Jako příčina úmrtí se udává otrava.[17]

[1590] Zemřel Jan Vchynský z Vchynic. Hrával rád v karty o veliké peníze.
— Mikuláš Daczický z Heslowa[22]

Pohřben byl v Teplicích, které vlastnil jeho bratr Radslav.[5] Intrikán Jiří Popel z Lobkowicz také nakonec upadl v nemilost a byl potrestán doživotním vězením a konfiskací majetku.

MecenášEditovat

Byl také jedním z mecenášů, v pražské tiskárně Jiřího Nygrýna podporoval vydávání knih.[14]

MajetekEditovat

Po matce zdědil část Teplic a tam se také po její smrti usadil.[11] Prostřednictvím sňatku připojil ke svému severočeskému zboží Zahořany a později ještě několik dalších vesnic.[11] Manželka mu věnem přinesla i panství Nalžovy na Klatovsku[6][23] a Vlachovo Březí, které v roce 1570 prodal.[8] V roce 1571 koupil od královské komory vesnici Křenice u Prahy.[6][8] V okolí Prahy držel také od roku 1576 Jeneč a od roku 1577 Kunratice.[8] Dočasně mu bylo od roku 1581 zastaveno komorní zboží Chlumec nad Cidlinou.[13] Tato úvěrová operace byla vynucená, což mu později ve sporu s Rudolfem II. přitížilo.[6] V roce 1583 koupil zadlužené panství Zásmuky u Kolína od Zdislava z Říčan ve veřejné dražbě za 27 tisíc kop grošů.[5][24]

Jednoznačně patřil k bohatším rytířům, na jeho panstvích žilo více než 1200 osedlých.[25]

Dědicem Janova majetku se stal jeho bratr Radslav.[20] Vdově Anně vyplácel až do její smrti důchod ve výši 2 tisíc kop grošů, který byl určen i k obživě jejích dětí.[5]

RodinaEditovat

Dne 23. listopadu 1567 se v Českém Krumlově oženil s Annou Pouzarovou z Michnic († 1598),[4] jediným potomkem Jana Pouzara z Michnic († 1559)[23] a jeho manželky Kateřiny z Malovic.[26] Svatbu jim vystrojil sám velmož Vilém z Rožmberka.[6][13]

Z manželství se narodilo šest synů a pět dcer:[3][4][5][27]

  • Jan (1568 – padl 8. 6. 1599)
    • ∞ Kaplířová
  • Kateřina (1569–1643)
    • 1. ∞ (3. 2. 1586 Praha) Vofgang ze Stubenberka
    • 2. ∞ Bohuslav Jiří Krakowský z Kolowrat († 1645)
  • Rudolf (1570 nebo 1574[3] – 1598 nebo zastřelen u Raabu 1597[3])
  • Václav (1572 – 28. 2. 1626 Brno), císařský komorník, pokračovatel rodu Kinských, vlastnil Zásmuky, Chlumec nad Cidlinou, Kolín
    • ∞ Eliška Krajířová z Krajku († 1626)
  • Vilém (1574 – zavražděn 25. 2. 1634 v Chebu), nejvyšší lovčí, vlastnil Doubravskou Horu, Teplice, Benešov nad Ploučnicí, Českou Kamenici, Rumburk, Tolštejn, Zahořany
    • ∞ Alžběta Magdalena Trčková z Lípy († po 1634)
  • Radslav II. (mladší) (1582 – 26. 7. 1660 Leyden, pohřben v kostele sv. Pankráce v Leydenu), odsouzen za účast na stavovském povstání, zemřel jako vážená osoba v Nizozemsku, vlastnil Rumburk, Tolštejn, Teplice, Zásmuky, Benešov nad Ploučnicí, Českou Kamenici, Zahořany
  • Oldřich (1583–1620), komorník, vlastnil Rumburk, Tolštejn, Zahořany a Tasov
  • Anna
  • Sabina († 1630)
    • ∞ (4. 3. 1612) Střela z Rokyc († asi 1629)
  • Ester
    • ∞ Sádovský
  • Eliška
    • ∞ Zikmund Sluzský z Chlumu († 1606)

Po Janově smrti se stal poručníkem nezletilých synů jeho bratr Radslav.[5][20]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Jako první začal užívat jméno Kinský místo Vchynský Janův syn Vilém, který byl zavražděn v Chebu 25. února 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna.
  2. Vilém z Rožmberka si vytvářel ze svých někdejších dvořanů, služebníků a úředníků síť klientů. Snažil se je prosadit do zemských úřadů, k zemským deskám, do české kanceláře a do finančních institucí. Vděční důvěrníci mu pak vycházeli v různých záležitostech vstříc.

ReferenceEditovat

  1. a b c Kinsky, Johann (1536–1590), Burggraf von Karlstein – Kaiserhof. kaiserhof.geschichte.lmu.de [online]. [cit. 2021-02-04]. Dostupné online. 
  2. BŮŽEK, Václav. Rytíři renesančních Čech. Praha: Akropolis, 1995. 160 s. ISBN 80-85770-28-8. S. 139. Dále jen Rytíři renesančních Čech. 
  3. a b c d MAREK, Miroslav. Rodokmen Kinských 1 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-06-20 [cit. 2021-07-26]. Dostupné online. 
  4. a b c Kinsky. www.roskildehistorie.dk [online]. [cit. 2021-07-26]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h i j JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 21. Dále jen Kinští: Bůh, čest, vlast. 
  6. a b c d e f g h Kinští: Bůh, čest, vlast, s. 20
  7. a b BŮŽEK, Václav. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. Praha: Historický ústav AV ČR, 1996. 239 s. ISBN 80-85268-54-X. S. 82. Dále jen Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech. 
  8. a b c d Ottův slovník naučný XIV. Kartel - Kraj. Praha: Jan Otto, 1899. Dostupné online. S. 241. 
  9. MÍKA, Alois. Majetkové rozvrstvení české šlechty v předbělohorském období. In: Sborník historický, sv. 15. Praha: Historický ústav ČSAV, 1967. S. 68.
  10. Rytíři renesančních Čech, s. 133 a 142
  11. a b c d e f Rytíři renesančních Čech, s. 133
  12. a b RICHTER, Karel. Sága rodu Kinských. [s.l.]: [s.n.] 144 s. Dostupné online. ISBN 978-80-254-3592-2. S. 9. Dále jen Sága rodu Kinských. 
  13. a b c Rytíři renesančních Čech, s. 134
  14. a b Rytíři renesančních Čech, s. 135
  15. a b Sága rodu Kinských, s. 10
  16. a b c Rytíři renesančních Čech, s. 136
  17. a b BLKÖ: Kinsky von Wchinitz und Tettau, Johann der Aeltere [online]. Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich [cit. 2021-07-26]. Dostupné online. (DE) 
  18. a b Rytíři renesančních Čech, s. 138
  19. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, s. 125
  20. a b c Rytíři renesančních Čech, s. 139
  21. MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. (upravené). vyd. Praha: Nakladatelství Mladá fronta, 2003. 336 s. ISBN 978-80-204-2349-8. S. 130. 
  22. DAČICKÝ Z HESLOVA, Mikuláš. Paměti. Praha: Evropský literární klub, 1940. 232 s. (Národní klenotnice). S. 48. 
  23. a b BĚLOHLÁVEK, Miloslav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. S. 222. 
  24. ŠIMEK, Tomáš, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek VI. Východní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989. 726 s. S. 550. Dále jen HZT VI. 
  25. Nižší šlechta v politickém systému a kultuře předbělohorských Čech, s. 94
  26. Historická šlechta – život po meči a po přeslici: Kinský, Vilém *1574 † 1634 [online]. [cit. 2021-07-26]. Dostupné online. 
  27. HZT VI., s. 619

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat