Otevřít hlavní menu

Jan Vejrych (6. června 1856 Horní Branná24. června 1926 Dobrá Voda u Příbrami) byl český architekt spjatý s obdobím novorenesance přelomu 19. a 20. století.

Dr. techn. h. c. Jan Vejrych
Narození 6. června 1856
Horní Branná
Úmrtí 24. června 1926 (ve věku 70 let)
Dobrá Voda
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Byl autorem novostaveb i přestaveb veřejných i soukromých budov v eklektickém neorenesančním stylu, pro který jsou typickými prvky polygonální či dlátkové věže, sgrafita a plastické výzdoby (včetně lunet), později i s prvky secese. Pochopitelně se nezabýval jen celkovými návrhy budov, ale cizeloval i detaily včetně kování nebo mobiliáře uvnitř i vně budov. Jeho zdobné návrhy se však zřejmě často rozcházely s představami nebo možnostmi investorů, takže se realizace dočkala jen část jeho návrhů.

Obsah

Mládí a studiaEditovat

Vejrychovi rodiče Jan a Bedřiška (rozená Mejvaldová) pocházeli z Horní Branné, do manželství vstoupili roku 1851 a šlo tehdy o nepříliš zámožnou rolnickou rodinu. Syn Jan se jim narodil po pěti letech manželství. Projevoval studijní talent, a proto mu rodiče chtěli dopřát i lepší školy. Po vychození obecné školy (od května 1862 do října 1867) na radu místního faráře p. Kozáka jej v roce 1868 poslali vystudovat nižší reálné gymnázium v Jičíně a odtud Vejrych přestoupil na vyšší reálné gymnázium v Hradci Králové, kde roku 1874 úspěšně absolvoval maturitní zkouškou.

Po maturitě se Vejrych zapsal na obor vodního a silničního stavitelství Českého polytechnického ústavu v Praze, ovšem po ukončení druhého ročníku musel studium v roce 1876 z finančních i zdravotních důvodů přerušit a odešel do firmy stavitele Troníčka, kde nejprve pracoval v kanceláři a poté na vlastní žádost jako zedník, po krátké době i ve funkci políra. Po roce praxe se souběžně se zaměstnáním vrátil na studia, tentokrát do oboru pozemního stavitelství se zaměřením na architekturu. Studium uzavřel roku 1880 s prospěchem výtečným.

PraktikantEditovat

 
Vodičkova 25

Počátkem roku 1881 získal Vejrych místo v inženýrské a architektonické kanceláři Achille Wolfa, díky které mohl spolupracovat na řadě projektů a soutěží a seznámit se s řadou rozhodujících lidí ze stavitelského oboru. První významnou prací se stala dokumentace jednak pro radnici ve Vamberku (nerealizováno), jednak pro nájemní dům knihkupce Antonína Reinwarta v pražské Vodičkově ulici, kteroužto stavbu pak také samostatně vedl (dnes č. 25, se sochou pěvce Lumíra v 1. patře). Poté se Vejrych účastnil několika architektonických konkursů, přičemž jeho návrh nové tkalcovské školy a radnice v Jilemnici z roku 1884 byl dokonce hodnocen jako nejlepší ze čtrnácti zaslaných návrhů a Vejrych za něj obdržel odměnu 200 zlatých, v době tehdejší hospodářské krize však návrh nebyl realizován.

V roce 1886 vypracoval Vejrych pro rodnou Horní Brannou projekt základní školy, která byla dostavěna a otevřena roku 1888. Jde o střízlivě pojatou stavbu v antickém, poměrně strohém stylu, který se pak u něho již neopakoval. V letech 1886 až 1888 totiž Vejrych, který v tu dobu měl manželku Janu a dvě dcery, podnikl dvě studijní cesty po Itálii, hrazené ze stipendia 2×1000 zlatých od města Prahy (v této době pobíral vlastní samostatný plat 50 zlatých měsíčně). Zevrubné studium české a italské renesance se promítlo i do výrazné zdobnosti jeho pozdějších projektů.

Samostatný architekt a stavitelEditovat

Roku 1888 si Vejrych otevřel vlastní projekční kancelář se sídlem v Praze, Krakovská ulice 25. Pracoval zpočátku spíše na menších projektech, jako byla například zmíněná hornobrannská škola nebo tři pavilony na Jubilejní zemské výstavě z roku 1890. Zanedlouho získal rakousko-uherský patent na obklady stěn ze šamotových cihel a dlaždic, jimiž bylo možno napodobovat cihelné a kamenné obklady, popřípadě i freskovou a sgrafitovou výzdobu.

Roku 1893 získal Vejrych oprávnění samostatného stavitele a začalo jeho nejplodnější desetiletí (i když nutno podotknout, že i tehdy řada jeho projektů zůstala pouze na papíře). Hned následujícího roku se jeho architektonická kancelář přestěhovala (patrně z nostalgických i reprezentačních důvodů) do dříve zmíněného domu ve Vodičkově ulici 25. Většinu projektů však i nadále realizoval mimo Prahu, zejména v podkrkonošské oblasti (Jilemnice, Semily), východních Čechách (Lázně Bělohrad, Pardubice, Nový Bydžov) a středních Čechách (Kladno, Kolín, Slaný), dokázal však i vyrazit za hranice českého království (Maribor). Velkou část jeho tvorby tehdy tvořily i sakrální stavby, tedy návrhy novostaveb i přestaveb hrobek, kaplí, kostelů atd. Angažoval se v přípravě pavilonů pro Národopisnou výstavu českoslovanskou (1895) a Výstavu architektury a inženýrství (1898). V rámci likvidace staropražské zástavby se manželé Vejrychovi stali roku 1901 majiteli části pozemků kolem tehdejší Mikulášské (dnes Pařížské) třídy, kde Vejrych vystavěl domy čp. 66 (Josefov) a 1076 (Staré Město), kam později přestěhoval jak svoji kancelář, tak úřední bydliště.

Roku 1908 byl Vejrychovi udělen titul stavebního rady, roku 1909 se stal členem zkušební komise pro státní zkoušky z architektury a roku 1912 získal za svou rozsáhlou a kvalitní tvorbu[1] čestný doktorát – titul doktora technických věd. V těchto časech však už jeho profesní kariéra vcelku rychle uhasíná, od práce ho pak zcela odstřihla první světová válka a následný republikánský odklon od předválečné zdobnosti ve prospěch prvorepublikové strohosti a nastupujícího kubismu. Zřejmě jeho posledním projektem se tak stává (nerealizovaná) rekonstrukce karlínské Invalidovny z roku 1920.

Architekt Jan Vejrych zesnul roku 1926 krátce po svých 70. narozeninách, manželka Jana zemřela roku 1935. Osudy jejich tří dcer (Marie, Alice a Olgy) nejsou známé.

Architekt Dvořák uvádí, že Jan Vejrych byl „Neobyčejně pilný a výtvarně nadaný architekt, znalec historického dědictví. … Vejrychova tvorba je značně rozsáhlá a mnohotvárná. Byl typickým, avšak výtvarně značně kultivovaným eklektikem. Jeho rané stavby byly ovlivněny tvorbou A. Wiehla. Později na svých stavbách využívá kromě forem české renesance i tvarosloví gotické a posléze samozřejmě secesní. Jeho mnohé stavby (jako např. v Praze Hotel Paříž a domy v Pařížské ulici) asi docení teprve budoucnost.[1]

OceněníEditovat

  • člen předsednictva Spolku architektů a inženýrů
  • člen předsednictva Jednoty stavitelů
  • stavební rada
  • čestný doktor technických věd[2].

ProjektyEditovat

Poznámka: Jan Uhlík v rámci své diplomové práce z roku 2013 dohledal 121 projektů, návrhů a skic, u kterých je Vejrych autorem nebo spoluautorem. V galerii se nalézá jen část z nich.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b DVOŘÁK, Kamil. Vejrych Jan (1856–1926). In: Architekti v českých zemích. Prostor – architektura, interiér, design [online]. Březen 2008 [cit. 27. 8. 2017]. Přístup z: http://www.prostor-ad.cz/slovnik/sl_SZ.htm
  2. Významné osobnosti, jímž byl udělen čestný doktorát ČVUT v Praze. www.cvut.cz [online]. [cit. 2013-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-04. 

LiteraturaEditovat

  • DVOŘÁK, Kamil. Vejrych Jan (1856–1926). In: Architekti v českých zemích. Prostor – architektura, interiér, design [online]. Březen 2008 [cit. 27. 8. 2017]. Přístup z: [1]
  • UHLÍK, Jan. Jan Vejrych: život a dílo architekta z Horní Branné u Jilemnice. Vrchlabí: Správa Krkonošského národního parku, 2017. 48 s. ISBN 978-80-7535-049-7.
  • UHLÍK, Jan. Jan Vejrych, český architekt a stavitel. Časopis Krkonoše – Jizerské hory. 2017, č. 6.

Externí odkazyEditovat