Otevřít hlavní menu

Jakub Seifert

český herec, herec a režisér

Jakub Seifert, vlastním jménem Jakub Sayfert (9. ledna 1846 Praha29. října 1919 Praha) byl český herec a režisér.

Jakub Seifert
Jakub Seifert (1879)
Jakub Seifert (1879)
Narození 9. ledna 1846
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 29. října 1919 (ve věku 73 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Pocházel z chudé pražské rodiny, byl synem divadelního mistra ze Stavovského divadla. Nedokončil středoškolská studia a vyučil se xylografem.[1] Přes ochotnická divadla (1862 v Praze Košířích v hostinci "U Koňáku"[2] a na Smíchově) a přes angažmá v Plzni v roce 1863 u divadelního souboru J. Walburga (byl zde angažován jako nápověda) se dostal v roce 1864 až na scénu Prozatímního divadla. V roce 1881 přešel do Národního divadla v Praze, zde byl jmenován v roce 1884 režisérem a o deset let později vrchním režisérem.

V letech 19031907 řídil Lidové divadlo Uranie v pražských Holešovicích po zemřelém J. V. Slukovovi. Nejprve je řídil souběžně se svým angažmá v ND, v květnu 1904[3] se však s ND rozloučil, ale vrátil se slavně zpět v roce 1907 a v Národním divadle pak setrval až do roku 1919. V divadle se však mezitím změnily umělecké poměry, oblibu publika si získal Eduard Vojan. Po poznámce tisku o "starém železe" v Národním divadle[4] Seifert z divadla definitivně odešel, uchýlil se do soukromí, kde živořil.

Za svého divadelního působení získal úspěch ve fraškách a operetách, hrál ale především v seriózních rolích, kde proslul jako skvělý recitátor (ve své době byl pokládán za vůbec nejlepšího českého recitátora) s vynikajícím hlasem a citem pro ironický humor. Hrál především role milovníků (Petruccio ze Shakespearova Zkrocení zlé ženy, Mercucio z Romea a Julie, šašek z Krále Leara, ale i Hamlet, Karel IV. z Vrchlického Noci na Karlštejně, a zejména Cyrano z Bergeracu, pokládaný za jeho vůbec nejlepší roli).

V roce 1901 mu byl za zásluhy o české divadlo propůjčen rytířský řád Františka Josefa.[5] Na sklonku života účinkoval i v jediném filmu, nazvaném Stavitel chrámu (1919, režie Karel Degl) v roli Karla IV.

RodinaEditovat

Jakubovou manželkou byla herečka ND Terezie Ledererová–Seifertová (18441914), jeho bratrem herec Josef Seifert. Všichni jsou pohřbeni v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.

V 80. letech Jakub Seifert udržoval asi osm let milostný poměr s manželkou básníka Jaroslava Vrchlického Ludmilou (dcerou spisovatelky Sofie Podlipské). Byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí, Jaroslava a Evy (pozdější herečky a spisovatelky Evy Vrchlické). Tuto skutečnost Ludmila Vrchlickému svěřila ve dvou dopisech, jež po Vrchlického smrti uschoval jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer; v roce 1910 je v obálce předal Národnímu muzeu s podmínkou, že mohou být otevřeny až v roce 1970; jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví. Jaroslav Vrchlický však obě děti osvojil (přijal za své).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 432
  2. Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 72
  3. Z celého světa – Jakub Seifert, In: Divadlo, ilustrovaný čtrnáctideník, roč.II, číslo 15, 1. května 1904, str. 330
  4. Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 77
  5. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 432

LiteraturaEditovat

  • ARBES, Jakub. Z galerie českého herectva : studie a črty biografické. Praha: Otto, 1914. Dostupné online. - kapitola Jakub Seifert. 
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 144, 173
  • Lenka Bobíková: Tragický sňatek Jaroslava Vrchlického, Právo – Magazín, 23. ledna 2010, str. 24–26
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 124
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 215
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 13
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 76–7, 147, 174, 189, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 59, 64, 77, 83–4, 86–7, 99, 105, 178, 233, 287
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 191, 320, 321, 406, 503.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. III. díl : S–Ž. 1. vyd. Praha : Libri , 2008. 907 s. ISBN 978-80-7277-353-4. S. 62–63.
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 15, 23
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 112, 132
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 432–3
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 23, 44, 62, 67, 134, 391
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 38, 214, 246
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 152, 260
  • Olga Spalová: Sága rodu Budilova, Odeon, Praha, 1978, str. 41, 50, 53, 61, 102, 122, 128, 134, 151, 214–5, 220, 237, 246, 265, 299
  • Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 72–7
  • Jindřich Vodák: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 64–77.
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 36, 39, 41, 83, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazyEditovat