Jakub Fikar z Vratu

pražský starosta; popraven (1477-1547)

Jakub Fikar z Vratu (asi 1477?, Praha-Staré Město22. srpna 1547, Hradčany) byl český právník, písař a politik, hofrychtéř, primátor Starého Města pražského v letech 15281537 a 1543–1547. Jakožto významný aktér stavovského odboje roku 1547 proti českému králi Ferdinandu I. byl v rámci potírání povstání uvězněn na Pražském hradě a spolu s dalšími třemi vůdci revolty popraven na Hradčanech. Jeho příbuzným byl Jan Pašek z Vratu, rovněž staropražský primátor.

Jakub Fikar z Vratu
Poprava Jakuba Fikara a dalších stavovských vzbouřenců na Hradčanech r. 1547 (knižní ilustrace Josefa Scheiwla, 1881)
Poprava Jakuba Fikara a dalších stavovských vzbouřenců na Hradčanech r. 1547 (knižní ilustrace Josefa Scheiwla, 1881)
3. primátor Starého Města pražského
Ve funkci:
1543 – 1547
PředchůdceŠimon z Tišnova
NástupceDuchek Chmelíř ze Semechova
Člen městské rady
Ve funkci:
1527 – 1547

Narozeníasi 1477?
Praha-Staré Město
Úmrtí22. srpna 1547
Hradčany
Alma materPražská univerzita
Profesestarosta
Náboženstvíprotestant
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

KariéraEditovat

Pocházel ze zámožného měšťanského staroměstského rodu, kterému patřil dům U tří černých kos nedaleko kostela sv. Havla. Dosáhl právního vzdělání, patrně na Univerzitě Karlově. Roku 1517 se stal menším písařem radním a roku 1519 prvním písařem radním na Staroměstské radnici, tento úřad zastával až do roku 1526, ve funkci hospodařil s obecním rozpočtem. Roku 1527 zasedl v radě města a následujícího roku jej král Ferdinand I. jmenoval místo sesazeného Jana Paška z Vratu, jehož byl příbuzný, předním purkmistrem Starého Města. Úřad vykonával do roku 1537, roku 1538 byl pak jmenován dvorským sudím královských měst. Ve funkci pak setrval i poté, co se roku 1543 stal znovu staroměstským purkmistrem. Český zemský sněm jej zvolil 7. ledna 1545 berníkem (vrchním výběrcím daní) království Českého. Vlastnil několik poddanských statků v okolí Prahy, mj. Hovorčeves.

Stavovský odboj 1546–1547Editovat

Během šmalkaldské války se Fikar připojil ke stavovskému odboji proti králi Ferdinandovi I. Ten chtěl v konfliktu prostřednictvím peněz a vojska podpořit katolické síly, což se setkalo s odporem a obstrukcemi českých stavů. Císař nařídil shromáždit české vojsko u Kadaně, které mělo vytáhnout proti vojsku saského kurfiřta Jana Fridricha I., pocházející především z královských měst, to bylo ale demotivované a nedisciplinované. Vojsko nakonec přece jen 31. října 1546 překročilo saské hranice, vyplenilo Markneukirchen a díky výrazné přesile snadno porazilo vojsko saského kurfiřta. Král však neměl oprávnění použít zemskou hotovost k dalším akcím, a když pak vytáhl proti Janu Fridrichovi znovu, tentokrát do Dolní Lužice,[1] bylo zejména na pražské měšťany příliš a požadavku se vzepřeli. Fikarovi se podařilo zpočátku úspěšně obstruovat proti počátečnímu odebrání městských privilegií králem. Stavy ve Slezsku a na Moravě navíc odmítly vybírat daně.

V Praze se sešli měšťané, ke kterým se připojili i šlechtici. Společně vznesli na krále požadavek, aby svolal zemský sněm, a zároveň založili stavovský spolek, který měl odbojníky chránit před královými represáliemi. 18. března se sešel i přes králův zákaz v Praze zemský sněm, který se usnesl oslabit vliv zemské vlády, ve které měli vliv královi přívrženci a posílit moc stavů. Začaly se rovněž ozývat hlasy pro sesazení krále. Po porážce vojsk Jana Fridricha v bitvě u Mühlberka v dubnu 1547 a konci šmalkaldské války se Ferdinand I. s vojsky svého spojence Mořice Saského vydal na trestnou výpravu do Čech, která měla chaoticky organizovanou a nejednotnou českou šlechtu za neloajalitu potrestat. Ferdinand však neměl dostatek prostředků, aby tak mohl učinit vojensky, a tak vyhlásil generální pardon, který se nevztahoval jen na původce povstání. Stavy tak dostaly možnost rehabilitace a mnozí šlechtici se předháněli v projevech loajality vůči králi.

Poslední výspou odboje nakonec zůstala pražská města. Jakub Fikar nebyl v Praze přítomen a cestoval po královských městech, aby zjistil náladu po povstání, zároveň korespondenčně přesvědčoval Pražany o mrovém řešení situace, radil jim, aby se králi vzdali, což Pražané učinili. Ferdinandovo vojsko nakonec 1. července 1547 obsadilo Pražský hrad a Malou Stranu, avšak díky šarvátkám s Pražany se triumfálního návratu král nedočkal. 2. července byly nakonec boje zastaveny a 8. července pražští konšelé předstoupili před krále.[2]

Proces a popravaEditovat

Ferdinand se rozhodl vést s původci povstání soudní proces. 8. července 1547 se konalo soudní přelíčení s pražskými konšely, na které byla uvalena největší vina za povstání. Pražané se neodvážili hájit a poddali se na milost a nemilost panovníkovi, který rozhodl, že musí zrušit své závazky ke stavovskému spolku, odevzdat písemnosti stavovského výboru a postoupit králi městská i cechovní privilegia, stejně jako zásoby zbraní. Také některá královská města o několik dní později ztratila svá privilegia.

Král nařídil, aby byl Fikar v Klatovech, kde se tou dobou nacházel, zajat a dopraven do Prahy. Zde byl 12. července[3] uvězděn v Bílé věži[4] na Pražském hradě. 20. července byli obžalováni stavové, z nichž někteří uprchli ze země, čímž se odsoudili k trestu smrti, ostatní ztratili velkou část svého majetku. Jakub Fikar byl jako jeden ze čtyř souzených odsouzen k trestu smrti, za vzpurnost králi a opuštění města v čase nouze. Dále byli k smrti odsouzeni dva šlechtici, Václav Pětipeský z Krásného Dvora a Václav z Jelení,[5] a jistý Bernard z Burchausu. Před vykonáním rozsudku byl Jakub Fikar 20. srpna krutě mučen a vyslýchán, uvádí se však, že nic nevyzradil. Rozsudek byl vykonán 22. srpna 1547 na popravišti na Hradčanech, v den začátku zasedání českého zemského sněmu pod královou kontrolou. Jakub Fikara další tři odsouzení zde byli sťati. Fikarovy ostatky byly převezeny do Hovorčevsi, kde byly pohřbeny.

Po smrtiEditovat

Popravou čtyř vzbouřenců pak účtování se šlechtou skončilo. Nikoli však s městy, nad kterými byla zřízena královská kontrola, byla značně omezena samostatnost jejich politiky a velké pokuty i konfiskace se pro ně stala obrovskou zátěží. Porážka odboje měla také za důsledek zavedení cenzury a tresty byla obzvláště stižena Jednota bratrská, jejíž členové hromadně odcházeli z Čech (na Moravu se protibratrská opatření nevztahovala).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Janáček (1984). Str. 220-236.
  2. Janáček (1984). Str. 293-298.
  3. Fikar z Vratu Jakub. leporelo.info [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 
  4. Digitální knihovna Kramerius. ndk.cz [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 
  5. Digitální knihovna Kramerius. ndk.cz [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat