Jacques de Morgan

Jacques Jean Marie de Morgan (3. června 1857, Huisseau-sur-Cosson, Loir-et-Cher – 14. června 1924 Marseille)[1] byl francouzský důlní inženýr,[2] geolog a archeolog. Jeho profese důlního inženýra mu poskytla příležitost objevit a prozkoumat mnohá archeologická naleziště v Egyptě a na Předním východě. V letech 1892 – 1897 byl ředitelem oddělení vykopávek a starožitností v Egyptě[3] (po Augustu Mariettovi, Gastonu Masperovi a Eugènu Grébautovi), řídil vykopávky v Mennoferu a Dáhšúru a pořídil nákresy mnoha pyramid. V letech 1887-89 odkryl 576 hrobů v okolí Alaverdi a Akhataly poblíž železniční trati Tiflis - Alexandropol.[4] Je objevitelem Chammurapiho zákoníku (1901 v Íránu) a capsienské kultury v Maghrebu (1909 v Tunisku). Je autorem termínu pro časové odbodí mezolit. Pracoval také ve Stonehenge, Persepoli, Arménii a na dalších místech.

Jacques de Morgan
Jacques de Morgan v roce 1892
Jacques de Morgan v roce 1892
Rodné jménoJacques Jean Marie de Morgan
Narození3. června 1857
Huisseau-sur-Cosson, FrancieFrancie Francie
Úmrtí12. června 1924 (ve věku 67 let)
Marseille, FrancieFrancie Francie
Místo pohřbeníSaint Pierre Cemetery
Národnostfrancouzská
Alma materMines ParisTech
Povoláníantropolog, archeolog, inženýr, geolog, báňský inženýr, egyptolog, numismatik, stavební inženýr a biolog
ZaměstnavateléVeradzenunt
French Ministry of education
Nejvyšší rada egyptských starožitností
Znám jakoředitel vykopávek v Egyptě, objevitel Chammurapiho zákoníku, hrobku královny Neithotep v Nakádě a vítězné stély z Narám Sínu
Oceněnírytíř Řádu čestné legie (1892)
důstojník Řádu čestné legie (1895)
komandér Řádu čestné legie (1906)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Jeho otec Eugène, nazývaný též „baron“ de Morgan, byl velšského původu a pracoval jako inženýr v nalezištích nerostů. Měl zájem o entomologii a prehistorii. Své dva syny pojmenoval Henry a Jacques a zapojoval je už v útlém věku do terénních prací v lomech v Campigny nedaleko od Rouenu, které v té době díky nálezům keramiky a předmětů z tamního pazourku propůjčily jméno první fázi evropského neolitu. Otec Jacquese seznámil s Gabrielem de Mortilletem, který pro muzeum národních starožitností zkoumal pohřebiště Merovejců v klášteře Saint-Germain-des-Prés a který mu ukázal, jak katalogizovat vykopané předměty. Jacques se chtěl stát profesionálním geologem jako jeho otec a jeho životní styl mu umožnil cestovat a studovat již od raného mládí. V roce 1879 začal publikovat výsledky svého výzkumu ilustrované kresbami, které se vyznačovaly jemností a dokumentační přesností. Vystudoval Lycée de Lons-le-Saunier a poté v roce 1882 dokončil studia na École national supérieure des mines (vysoké báňské škole) v Paříži.  

Po studiích odchází mladý Jacques hledat štěstí ve zlatých dolech v různých zemích světa a postupně se stává známým výzkumníkem a uznávaným archeologem.

IndieEditovat

V roce 1882-3 byl v indii s francouzským geologem Mauricem Chaperem.

MalajsieEditovat

V Peraku, tehdy novém britském protektorátě v Malajsku byl v roce 1884 pověřen Hughem Lowem pořízením první geologické a důlní mapy okresu Kinta výměnou za koncesi na cínový důl Kliang Lallang poblíž Gopengu. Jacques při práci spolupracoval s domorodými průvodci, sbíral motýli, měkkýše a byliny a svá etnologická pozorování a kresby si zaznamenal do svého cestovního deníku. S prospektory a průvodci prostudoval cínová naleziště v širokém okolí. Hlubotisková mapa s topografií a drenážním systémem údolí řeky Kinta byla dokončena ještě téhož roku.[5] Po svém návratu do Francie založil společnost na těžbu cínu, ale zdá se, že svůj podíl ztratil, když byla tato společnost sloučena se Société des Mines de'Etain de Pérak v roce 1886 a vytvořila Société des Etains de Kinta (SEK), která se stala nejdéle fungujícím dolem v Malajsii.[6]

ArménieEditovat

Opět s Mauricem Chaperem provozoval od r. 1886 jménem francouzských investorů měděný důl v Akthale (Lorri, Arménie). V roce 1888 byl společností vyhozen, poté se vrátil do Francie a své objevy široce publikoval (Vědecká mise na Kavkaz). Během tohoto pobytu se zevrubně seznámil s historií Arménie a o třicet let později energicky zareagoval na genocidu páchanou osmanskou vládou v letech 1915 až 1917 (Proti barbarům z Východu, studie o Turecku, jeho proradnostech a zločinech, Ed. Berger-Levrault, 1918).

EgyptEditovat

Roku 1892 byl de Morgan jmenován nástupcem Eugèna Grébauta ve funkci ředitele Service des Antiquités d'Egypte v Káhiře. Tuto funkci zastával šest let (1892-1897). Podnikl vykopávky v Dáhšúru, kde objevil hrobky princezen Mereret a Khnumit, jejichž mimořádné šperky jsou dnes k vidění v Egyptském muzeu v Káhiře. Dále de Morgan v roce 1893 objevil mastabu vezíra Mereruky v Sakkáře, v roce 1893 odkryl chrám Kom Ombo, v roce 1897 našel hrobku královny Neithotep v Nakádě, pro své rozměry (půdorys – 54x27 m) původně považované za místo posledního odpočinku Manehtova faraóna Meniho, a vedl první vědeckou výpravu na Sinaj. Po úplném odkrytí nekropole v Dáhšúru měl to štěstí, že se mu do rukou dostaly ty nejobdivuhodnější klenoty, poklad princezen v galeriích královen pyramidy Sesostris III. Ve svých teoretických pracích obhajoval pravděpodobnost asijského původu egyptské civilizace.

PersieEditovat

 
Pamětní deska na citadele v Susách: ""Tuto pevnost postavil Jacques De Morgan, objevitel ropy v Íránu, zakladatel a první ředitel francouzského archeologického úřadu v letech 1897 až 1912. Deska byla odkryta v roce 1967 k 70. výročí francouzské kanceláře v Susách."

V roce 1897 byl jmenován generálním delegátem ministerstva pro veřejné vyučování v Persii a byl pověřen vykopávkami na území dnešního Íránu. Vykopával hlavně v Súsách, pokoušel se vystopovat trasy asyrských nájezdů v Elamu, objevil Maništušův obelisk, vítěznou stélu z Narám Sínu a Chammurapiho zákoník (1901). Prozkoumal také dolmeny v oblasti severně od Teheránu a přivezl zpět do Francie ke studiu různé fosilie, hmyz a měkkýše. V únoru 1892 de Morgan zveřejnil informaci, že v Íránu dochází k průsakům ropy, které by mohly být komerčně zajímavé.[7] O svých poznatcích vydal Mission scientifique en Perse se čtyřmi svazky geologických studií; dva svazky archeologických studií o hrobech a dalších památkách; jeden svazek věnovaný kurdským dialektům a jazykům severní Persie; jeden svazek mandejských textů a další dva svazky geografických studií.

Navzdory jeho archeologickým úspěchům je jeho metoda objevů dnes považována za příliš zaměřenou na hledání uměleckých děl, a to na úkor budov a stratigrafických vrstev, které bezohledně a nenávratně zničil, aby se dostal k předmětům svého zájmu. Neváhal například postavit impozantní pevnost v Súsách (citadela) z kamenů přímo z vykopaných památek, např. Dareiova hradu nebo zikkuratů z Čogha Zanbíl.

DíloEditovat

Vědecká mise na Kavkaz (Mission scientifique au Caucase), editor Ernest Leroux, Paříž, 1889, svazek 1

Pravěk kovů v ruské Arménii (Les premiers âges des métaux dans l'Arménie russe), svazek 2

Výzkum původu národů Kavkazu (Recherches sur les origines des peuples du Caucase)

Dáhšúrský poklad: Souhrnný seznam klenotů dvanácté dynastie objevených v Dashurské cihlové pyramidě (Le trésor de Dahchour : liste sommaire des bijoux de la XIIe dynastie découverts dans la pyramide de briques de Dahchour), 7.–8. března 1894, 1895

Vědecká mise v Persii (Mission scientifique en Perse), redaktor Ernest Leroux, Paříž, 1895

Výzkum původu Egypta. Doba kamenná a kovy (Recherches sur les origines de l'Égypte. L'âge de la pierre et les métaux), Ernest Leroux, Paříž, 1896

Výzkum původu Egypta. Prehistorická etnografie a královská hrobka Négadah (Recherches sur les origines de l'Égypte. Ethnographie préhistorique et tombeau royal de Négadah), editor Ernest Leroux, Paříž, 1897

Delegace ministerstva pro veřejné vyučování v Persii (La délégation en Perse du ministère de l'Instruction publique, 1897 à 1902), 1897 až 1902, vydavatel Ernest Leroux, Paříž, 1902

Historie a práce delegace ministerstva pro veřejné vyučování v Persii (Histoire et travaux de la délégation en Perse du ministère de l'Instruction publique, 1897-1905), 1897-1905, vydavatel Ernest Leroux, Paříž, 1905

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Jacques de Morgan na anglické Wikipedii, Jacques de Morgan na francouzské Wikipedii a Jacques de Morgan na německé Wikipedii.

  1. Ann Rosalie David: The Experience of Ancient Egypt. s. 137
  2. Satellite Images and Near Eastern Landscapes, by Nicholas Kouchoukos p.80
  3. Collections Online | British Museum. www.britishmuseum.org [online]. [cit. 2022-01-22]. Dostupné online. 
  4. A History of Armenia by Vahan M. Kurkjian, p.8
  5. Khoo Salma Nasution and Abdur-Razzaq Lubis, Kinta Valley: Pioneering Malaysia’s Modern Development, Ipoh: Perak Academy, 2005, p. 21, 89.
  6. Khoo Salma Nasution and Abdur-Razzaq Lubis, Kinta Valley: Pioneering Malaysia’s Modern Development, Ipoh: Perak Academy, 2005, p. 89-90.
  7. FISHER, William Bayne; AVERY, P.; GERSHEVITCH, Ilya. The Cambridge History of Iran. [s.l.]: Cambridge University Press 1170 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-20095-0. (anglicky) Google-Books-ID: H20Xt157iYUC. 

Externí odkazyEditovat