Italové v Česku

historický aspekt

Italové, ve starší češtině nazývaní také Vlaši, se v českých zemích v průběhu staletí vyskytovali v různém množství a intenzitě, nelze však hovořit přímo o migraci. Ve starší češtině se lze setkat s označením pro Italy Vlaši (adj. vlašský), například „Vlašský dvůr“ v Kutné Hoře a dalších označení jako vlašský salát, vlašský ořech. Etymologicky se jedná o společný základ příbuzný s výrazem Włochy (pomn.) – Itálie (adj. włoski – italský), užívaný v moderní polštině.

Italové v českých zemích
Barokní Vlašský špitál na Malé Straně založený italskými imigranty, dnes sídlo Italského kulturního institutu
Barokní Vlašský špitál na Malé Straně založený italskými imigranty, dnes sídlo Italského kulturního institutu
Itálie (původ)
Jazyk(y)
italština
Náboženství
převáženě římský katolicismus

HistorieEditovat

 
Romantický pokus o podobu královny a pozdější české kněžny Emmy Italské. Ta byla zřejmě první italskou manželkou českého panovníka. Autor: François Séraphin Delpech, kolem roku 1820.
 
Česká královna a římská císařovna Eleonora Gonzagová podporovala italské barokní umělce také v českých zemích.

Jednou z prvních významných osobností italského původu v Čechách byla zřejmě česká kněžna Emma Italská (Emma Regina, asi 948–1006), třetí manželka českého knížete Boleslava III. a pátá kněžna na českém stolci. Údajně byla propagátorkou svatováclavského kultu v Evropě. Jejími rodiči byli italský král Lothar II. a jeho manželka Adéla Burgundská.

V průběhu středověku nebyla přítomnost Italů v Čechách a na Moravě natolik významná, aby bylo možné hovořit o skutečné imigraci. Ve druhé polovině 16. století však již v Praze existovala čilá italská enkláva, kterou tvořili především řemeslníci činní na stavbách a obchodníci, kteří se ve městě zde usadili s rodinami v době panování Rudolfa II. po roce 1583, kdy se Praha stala hlavním městem Svaté říše římské.

 
Toskánský palác na Hradčanech v Praze nechala postavit toskánská velkovévodkyně Anna Marie Františka.

Italští kupci obchodovali především s luxusním zbožím, v té době velmi žádaným u pražského císařského dvora. Nejpočetnější italskou skupinou byli ovšem architekti, stavební mistři i řemeslníci, jako kameníci či štukatéři, zaměstnaní ponejvíce u Pražského hradu a při výstavbě šlechtických sídel domácí šlechty, která vyhledávala renesanční umění přímo od Italů. Většina Italů usazených v hlavním městě, zejména pak v blízkosti Hradu na Malé Straně (Malostranské náměstí bylo tehdy známé jako „Vlašský plac“), pocházela především z oblasti lombardských jezer na území Milánského vévodství a Benátské republiky. Kromě okolí Pražského hradu Italové obývali také oblasti u Karlovy ulice na Starém Městě a Vlašskou ulici na Malé Straně.

V Praze usazení Vlaši založili Vlašskou kongregaci Nanebevzetí Panny Marie a zřídili malostranský Vlašský špitál, pozdější sirotčinec (nalezinec),[1] dnes v objektu sídlí Italský kulturní institut. Kongregace existovala v letech 1573 až 1942 a během své působnosti hrála významnou roli v italské emigraci do střední a severní Evropy.

Významnou roli v českých dějinách hrály italské šlechtické rody, zejména v pobělohorské době, které sem přicházely jako součást katolického osídlení po konfiskacích a odchodu protestantů do exilu.

Významný podíl Italů byl i mezi ajznbonskými tovaryši, putujícími stavebními specialisty, kteří se v českých zemích podíleli na výstavbě železnic v 19. století, z italskojazyčné části tehdy rakouských Tyrol pocházel i inženýr Alois Negrelli.

První světová válkaEditovat

 
Pamětní deska na Svaté Hoře v Příbrami z 24. května 2015 odhalená ke 100. výročí exodu z obcí Valle di Ledro a Valle di Gresta.

Po vyhlášení první světové války byli do českých měst a obcí v roce 1915 vysídlení Italové z obcí v horském údolí Valle di Ledro (od roku 2010 sloučené do obce Ledro) v provincii Trento na území Trentino-Alto Adige v Gardských horách. Do roku 1919 žili v Příbrami, Všeni, Milíně, Buštěhradě, Novém Kníně, Pticích, Chyňavě, Doksích. Někteří Italové jsou pohřbeni na místních hřbitovech a na památku jsou pořádána společná setkání. Mezi těmito městy a obcemi byla také 28. června 2008 podepsána dohoda o partnerství.[2]

SoučasnostEditovat

Dle údajů z února 2018 žije v současné době v Česku přibližně 3200 osob italské národnosti. (Tento počet se může mírně lišit, neboť se jedná jen o osoby zaregistrované u Anagrafe degli italiani residenti all'estero (AIRE) Italského ministerstva zahraničí). Dle této statistiky celkem žije přibližně 5 milionů osob mimo Itálii.[3]

OsobnostiEditovat

 
Výřez ze skupinového portrétu členů rodiny Miseroniů od Karla Škréty zobrazuje Dionysia, jeho nejstaršího syna Jana Oktaviána a druhého syna Ferdinanda Eusebia. Dionýs byl dvakrát ženatý - poprvé (1628) s Juditou Mayerovou z Burkridenu (asi 1610–1640), podruhé (1646) s Marií Majorovou z Grosenau (1621–1667). Spolu se také přestěhovali se do domu čp. 208/III v Nerudově ulici a roku 1653 si dali v ateliéru Karla Škréty vymalovat rodinný portrét (Rodina brusiče drahokamů).

V českých zemích, zejména pak v Praze působila řada italských umělců někteří dočasně (Antonio Vivaldi), jiní trvale (Giacomo Casanova). Mnozí z nich se významně podíleli na výstavbě Prahy a dalších měst:

Italské šlechtické rody v českých zemíchEditovat

V českých zemích se usadilo a zdomácnělo také množství původně italských šlechtických rodů. Mimo jiné to byli:

ReferenceEditovat

  1. PULKRÁBEK, Alfred. Ottův slovník naučný: Nalezinec [online]. Praha: J. Otto, 1901 [cit. 2019-10-10]. Dostupné online. 
  2. Pribram.eu/mesto-pribram: Valle di Ledro (partnerská města)
  3. Numero iscritti suddivisi per ripartizioni estere [online]. Anagrafe degli italiani residenti all'estero (AIRE) [cit. 2018-02-13]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • PREISS, Pavel. Italští umělci v Praze. Praha: Panorama, 1986. 548 s.