Hyperobr je masivní hvězda, větší než veleobr o hmotnosti do 100 hmotností Slunce, dosahující teoretickou hranici hmotnosti hvězdy, což je 130 hmotností Slunce, protože při větší hmotnosti již není možné dosáhnout rovnováhy hvězdy a hvězda by produkovala tolik energie, že by došlo k jejímu rozpadu.

Hyperobři jsou nejsvítivější hvězdy, jejich jasnost dosahuje milionu svítivosti Slunce a jejich teplota může dosahovat 3 500 až 35 000 K. Existují jeden až tři miliony let, pak vybuchnou jako supernova nebo hypernova. Předpokládá se, že po výbuchu hyperobra ze zbytku hvězdy zůstane černá díra.

Původ a definiceEditovat

V roce 1956 astronomové Feast a Thackeray použili termín vele-veleobr (super-supergiant), později změněný na hyperobr, pro hvězdy s jasností rovnou nebo vyšší než MV = −7 (MBol bude vyšší pro velmi chladné a velmi horké hvězdy, například nejméně -9,7 pro hyperobra třídy B0). V roce 1971 Keenan doporučil, aby termín byl používán pouze pro veleobry vykazující nejméně jednu širokou emisní složku v H-alfa, což je znakem rozsáhlé atmosféry a relativně vysokého odlivu hvězdné hmoty. Keenanovo kritérium je dnes v astronomické komunitě jedním z nejvíce používaných.[1]

Aby hvězda byla klasifikována jako hyperobr, musí být vysoce zářivá a ve spektru musí být přítomny signatury naznačující nestabilitu a vysoké ztráty hvězdné hmoty. Je tedy možné, aby veleobr nebyl hyperobrem, ale vykazoval stejný nebo vyšší zářivý výkon nebo měl stejnou spektrální třídu. Od hyperobrů se očekává, že spektrum bude obsahovat typická rozšíření a rudý posuv spektrálních čar, což vytvoří typický profil známý jako profil P Cygni. Použití spektrálních čar vodíku není ovšem vhodné pro definici nejchladnějších hyperobrů, kteří jsou proto povětšinou klasifikováni na základě zářivosti, neboť ztráta hmoty je u této třídy hvězd v podstatě nevyhnutelná.

Známí hyperobřiEditovat

Hyperobři se vzhledem k jejich vzácnosti jen obtížně studují. Mnoho hyperobrů má velmi proměnné spektrum, zde jsou však rozděleni do široce pojatých skupin podle spektrálních tříd.

LBVEditovat

Některé LBV hvězdy (LBV = luminous blue variable) jsou klasifikováni jako hyperobři, minimálně v určité fázi jejich proměnného cyklu.

Modří hyperobřiEditovat

 
Hyperobr a jeho ionizovaný protoplanetární disk v porovnání s velikostí Sluneční soustava

Obvykle spektrální třída B, někdy také pozdní O nebo raná A.

V oblasti galaktického jádra:[10]

Ve hvězdokupě Westerlund 1:[11]

Žlutí hyperobřiEditovat

 
Žlutý hyperobr HR 5171 s okolím.

Žlutí hyperobři spektrálních tříd pozdní A až K.

Ve hvězdokupě Westerlund 1:[11]

  • W4
  • W8a
  • W12a
  • W16a
  • W32
  • W265

Plus nejméně dva pravděpodobně chladní hyperobři v nedávno objevených seskupeních červených veleobrů v souhvězdí Štítu: F15 a F13 v RSGC1 a Star 49 v RSGC2.

Červení hyperobřiEditovat

 
Srovnání velikosti Slunce s VY Canis Majoris, červeným hyperobrem, který patří mezi největší známé hvězdy

Spektrální typ M, největší známé hvězdy.

Průzkum zaměřený na detekci červených hyperobrů v Magellanových mračnech[16] objevil zhruba tucet hvězd třídy M s absolutní velikostí -7 a jasnějších, zhruba 250 000krát zářivějších než Slunce a s poloměry od 1000 R☉ výše.

PoznámkyEditovat

  1. Někteří autoři považují Cygnus OB2-12 za LBV kvůli její extrémní zářivosti, nevykazuje však příznačnou proměnlivost.
  2. Nejjasnější hvězda v asociaci Scorpius OB1 a kandidát na LBV.[5]
  3. V souhvězdí Kasiopeji na severní obloze, asi 500 000 krát zářivější než Slunce.
  4. Může jít jen o hvězdu, která čerstvě opustila asymptotickou větev obrů.[15]

ReferenceEditovat

  1. DE JAGER, C. The Yellow Hypergiants. The Astronomy and Astrophysics Review. 1998, s. 145–180. DOI:10.1007/s001590050009. Bibcode:1998A&ARv...8..145D. (anglicky) 
  2. Sterken, C.; DE GROOT, M.; VAN GENDEREN, A. M. Cyclicities in the Light Variations of Luminous Blue Variables II. R40 developing an S Doradus phase. Astronomy and Astrophysics. 1998, s. 565. Bibcode:1998A&A...333..565S. (anglicky) 
  3. VINK, J. S. Eta Carinae and the Supernova Impostors. [s.l.]: [s.n.], 2012. (Astrophysics and Space Science Library; sv. 384). ISBN 978-1-4614-2274-7. DOI:10.1007/978-1-4614-2275-4_10. Bibcode:2012ASSL..384..221V. arXiv:0905.3338. Kapitola Eta Carinae and the Luminous Blue Variables, s. 221–247. (anglicky) 
  4. VAN GENDEREN, A. M.; STERKEN, C. Light variations of massive stars (alpha Cygni variables). XVII. The LMC supergiants R 74 (LBV), R 78, HD 34664 = S 22 (B[e]/LBV), R 84 and R 116 (LBV?). Astronomy and Astrophysics. 1999, s. 537. Bibcode:1999A&A...349..537V. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h CLARK, J. S.; NAJARRO, F.; NEGUERUELA, I.; RITCHIE, B. W.; URBANEJA, M. A.; HOWARTH, I. D. On the nature of the galactic early-B hypergiants. Astronomy & Astrophysics. 2012, s. A145. DOI:10.1051/0004-6361/201117472. Bibcode:2012A&A...541A.145C. arXiv:1202.3991. (anglicky) 
  6. a b c d Kathryn F. Neugent; PHILIP MASSEY; BRIAN SKIFF; GEORGES MEYNET. Yellow and Red Supergiants in the Magellanic Clouds. Astrophysical Journal. April 2012, s. 177. DOI:10.1088/0004-637X/749/2/177. Bibcode:2012ApJ...749..177N. arXiv:1202.4225. (anglicky) 
  7. a b VAN GENDEREN, A. M.; JONES, A.; STERKEN, C. Light variations of alpha Cygni variables in the Magellanic Clouds. The Journal of Astronomical Data. 2006, s. 4. Bibcode:2006JAD....12....4V. (anglicky) 
  8. WOLF, B.; KAUFER, A.; RIVINIUS, T.; STAHL, O.; SZEIFERT, T.; TUBBESING, S.; SCHMID, H. M. Spectroscopic Monitoring of Luminous Hot Stars of the Magellanic Clouds. Thermal and Ionization Aspects of Flows from Hot Stars. 2000, s. 43. Bibcode:2000ASPC..204...43W. (anglicky) 
  9. MIROSHNICHENKO, A. S.; CHENTSOV, E. L.; KLOCHKOVA, V. G. AS314: A dusty A-type hypergiant. Astronomy and Astrophysics Supplement Series. 2000, s. 379. Dostupné online. DOI:10.1051/aas:2000216. Bibcode:2000A&AS..144..379M. (anglicky) 
  10. STOLOVY, S. R.; COTERA, A.; DONG, H.; MORRIS, M. R.; WANG, Q. D.; STOLOVY, S. R.; LANG, C. Isolated Wolf-Rayet Stars and O Supergiants in the GalacticCenter Region Identified via Paschen-a Excess. The Astrophysical Journal. 2010, s. 188–199. DOI:10.1088/0004-637X/725/1/188. Bibcode:2010ApJ...725..188M. arXiv:1009.2769. (anglicky) 
  11. a b CLARK, J. S.; NEGUERUELA, I.; CROWTHER, P. A.; GOODWIN, S. P. On the massive stellar population of the super star cluster Westerlund 1. Astronomy and Astrophysics. 2005, s. 949. DOI:10.1051/0004-6361:20042413. Bibcode:2005A&A...434..949C. arXiv:astro-ph/0504342. (anglicky) 
  12. LAGADEC, E.; ZIJLSTRA, A. A.; OUDMAIJER, R. D.; VERHOELST, T.; COX, N. L. J.; SZCZERBA, R.; MÉKARNIA, D. A double detached shell around a post-red supergiant: IRAS 17163-3907, the Fried Egg nebula. Astronomy & Astrophysics. 2011, s. L10. DOI:10.1051/0004-6361/201117521. Bibcode:2011A&A...534L..10L. arXiv:1109.5947. (anglicky) 
  13. CLARK, J. S.; NEGUERUELA, I.; GONZALEZ-FERNANDEZ, C. IRAS 18357-0604 - an analogue of the galactic yellow hypergiant IRC +10420?. Astronomy & Astrophysics. 2013, s. A15. DOI:10.1051/0004-6361/201322772. Bibcode:2014A&A...561A..15C. arXiv:1311.3956. (anglicky) 
  14. SCHUSTER, M. T.; HUMPHREYS, R. M.; MARENGO, M. The Circumstellar Environments of NML Cygni and the Cool Hypergiants. The Astronomical Journal. 2006, s. 603–611. DOI:10.1086/498395. Bibcode:2006AJ....131..603S. arXiv:astro-ph/0510010. (anglicky) 
  15. JURA, M.; VELUSAMY, T.; WERNER, M. W. What Next for the Likely Presupernova HD 179821?. The Astrophysical Journal. 2001, s. 408. DOI:10.1086/321553. Bibcode:2001ApJ...556..408J. arXiv:astro-ph/0103282. (anglicky) 
  16. LEVESQUE, E. M.; MASSEY, P.; OLSEN, K. A. G.; PLEZ, B.; MEYNET, G.; MAEDER, A. The Effective Temperatures and Physical Properties of Magellanic Cloud Red Supergiants: The Effects of Metallicity. The Astrophysical Journal. S. 1102–1117. DOI:10.1086/504417. Bibcode:2006ApJ...645.1102L. arXiv:astro-ph/0603596. (anglicky)