Otevřít hlavní menu

Hra snů (Ett drömspel) je divadelní hra, která patří k expresionistické části Strindbergova díla a od jeho předchozí tvorby se zásadně odlišuje. Drama vzniklo v roce 1901 a o rok později vyšlo také knižně. Strindberg jej napsal pro svou třetí manželku Harriet Bosseovou. V roce 1906 dopsal ještě předehru. Sám autor o hře mluvil jako o svém nejmilovanějším dramatu, divadelního uvedení se však dočkal až v roce 1907 ve Stockholmu. Dodnes se jedná o jednu z hojně uváděných Strinbergových her, přestože její struktura klade na inscenátory vysoké nároky.

Obsah

DějEditovat

Dcera boha Indry (Agnes) sestoupí na Zem, aby zjistila, jaký je pozemský život. Objevuje, že život zde je těžký a lidé jsou neustále zklamaní. Vizuálně je toto vyjádřeno například ve scéně, v níž lepič plakátů zjistí, že vytoužený kesírek má nesprávnou zelenou barvu.[1] Stejně tak Důstojníkovo nekonečné čekání na Viktorii symbolizuje životní marnost a nenaplněnost.

Hra je mozaikou jen málo souvisejících scén. Agnes putuje světem, setkává se s archetypálním postavami (Důstojník, Advokát, Básník) a poznává lidský život ze všech úhlů. Drama tak představuje alegorii lidského života a jeho ubohých podmínek. Leitmotivem díla je věta „Lidé si zaslouží politování”, kterou Agnes tváří v tvář lidskému utrpení neustále opakuje.

O díleEditovat

Dílo navazuje na Stridnbergovu předchozí snovou hru Do Damašku. Autor se zde pokusil napodobit sen především po formální stránce. V úvodní poznámce ke Hře snů dramatik prohlásil: „Autor se pokusil napodobit nesouvislou, ale podle všeho logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas ani prostor neexistují; na nevýznamném pozadí skutečnosti spřádá fantazie svoje nitě a tká nové vzory: směsici vzpomínek, zážitků, volně smyšleného, nesmyslností a improvizací. Postavy se štěpí, zdvojují, násobí, vypaří se i zhmotní, rozplynou i projasní. Ale nade všemi vládne vědomí, které náleží snícímu; pro něj neexistují žádná tajemství, žádné rozpory, žádné pochybnosti, žádný zákon.“[2]

Logika snu zapříčiňuje zmizení třech klasických dramatických jednot (jednota děje, místa a času). Nevyslovené a nepřiznané (podtext) se stává stejně důležitým jako deklarované a vědomé (text).[2] Výstavba je spíše tematická. Důležitými se stávají především zvukové a vizuální vjemy. Text obsahuje množství symbolů (telefon představující informační šum, boty jako znak pozemskosti). Ze snu si autor vypůjčil nestálost a proměnlivost – lípa promění například ve věšák. Postavy se neustále transformují a štěpí, původní verze hry proto ani nezahrnovala seznam postav. Strindberg se zde nesnažil zachovat zdání realistického času a prostoru. Čas se ukazuje jako velice relativní pojem; jeho proměnlivé rozměry v dramatu napodobují čas psychologicky. Prolínáním reálného a fantastického prostoru je zrušena hranice mezi skutečností a tím, co se odehrává pouze v něčí mysli; tuto mysl můžeme přitom připsat částečně postavám, částečně fiktivnímu tvůrci všeho, co na jevišti vidíme, tvůrci, který ve hře vystupuje pod jménem Básník.[3]

Přestože Hra snů nepatří k Strindbergovým nejuváděnějším dílům, je režisérsky oblíbená. U nás byla hra poprvé uvedena pod názvem Nejpravdivější sen v Zemském divadle v Brně (1936). Byla také realizována jako rozhlasová inscenace v roce 2010, pro rozhlas ji upravil Jan Vedral, inscenaci nastudovala režisérka Kateřina Dušková.[3]

České překladyEditovat

Česká uvedeníEditovat

  • Zemské divadlo v Brně, Brno 1936, režie: Karl Meinhard.
  • Bohnická divadelní společnost, Praha, 2003, režie: Martin Učík.
  • Komorní scéna Aréna Ostrava 94-, Ostrava, 2009, režie: Jiří Nekvasil.
  • Vyšší odb. škola herecká Praha, Praha, 2010, režie: Jakub Korčák.
  • Horácké divadlo Jihlava, Jihlava, 2017, režie: Zbyněk Srba.

ReferenceEditovat

  1. STRINDBERG, August. Hry II.. Praha: Divadelní ústav, 2004. 575 s. ISBN 80-7008-159-7. Kapitola Ekman,H-G. Strindbergova postinfernální dramatická tvorba. 
  2. a b HUMPÁL, Martin. Moderní skandinávské literatury 1870-2000. Praha: Karolinum, 2006. 470 s. ISBN 80-246-1174-0. 
  3. a b Internetové stránky Divadelního ústavu [online], Praha. [cit. 2012-05-28] : http://db.divadelni-ustav.cz/inscenace.aspx Archivováno 25. 9. 2012 na Wayback Machine

Externí odkazyEditovat