Otevřít hlavní menu

Horní Halže

část obce Měděnec v okrese Chomutov

Horní Halže (německy Oberhals) je malá vesnice, část obce Měděnecokrese Chomutov. Stojí v Krušných horách v nadmořské výšce okolo 880 metrů, asi 2,5 kilometru západně od Měděnce. Zástavba je rozmístěna podél silnice II/223. Vznik vesnice v patnáctém století je spojen s těžbou a zpracováním železné rudy a mědi. Po přestávce způsobené třicetiletou válkou těžba v malé míře pokračovala až do devatenáctého století. Po uzavření dolů se náhradním zdrojem obživy stala práce v lese. Ve dvacátém století přišla vesnice o téměř všechny obyvatele a stala se rekreačním střediskem.

Horní Halže
Domy ve středu vesnice u odbočky silnice do Perštejna
Domy ve středu vesnice u odbočky silnice do Perštejna
Základní informace
Charakter sídla malá vesnice
Počet obyvatel 4 (2011)[1] (e)
Domů 46 (2009)
Nadmořská výška 880 m
Lokalita
PSČ 431 84
Obec Měděnec
Okres Chomutov
Historická země Čechy
Katastrální území Horní Halže (3,44 km²)
Zeměpisné souřadnice
Horní Halže
Horní Halže
Další údaje
Kód části obce 92525
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Horní Halže je také název katastrálního území o rozloze 3,44 km².[2] V katastrálním území Horní Halže leží i Dolní Halže.

NázevEditovat

Název vesnice je odvozen z německého jména Hals, které v překladu znamená krk, hrdlo nebo šíje a vesnice ho dostávaly podle polohy na dlouhé, úzké vyvýšenině. V patnáctém století tvořily s Dolní Halží jedinou vesnici, ale v dalším století byly zmiňovány odděleně. V historických pramenech se jméno vesnice objevuje ve tvarech: Gyessen, halzie (1431), ves halzie (1481), Halsß (1545), vsi horzeyssi a doleyssy, kteréž slovou hrdlo jinak hals (1577), horzeyssj halssy (1602), Oberhalß (1628), Uberhals (1654) nebo Ober Hals (1787).[3]

HistorieEditovat

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1431, kdy si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili perštejnské panství. Halži získal Vilém, který si vybudoval nový hrad Šumburk.[4] V roce 1449 zadlužené šumburské panství koupil Vilém z Ilburka[5] a od něj Ondřej Kaufunk z Kaufunu a bratři Opl, Boz a Bernart Fictumové.[6] Fictumové vyplatili všechny věřitele a Horní Halže zůstala součástí šumburského panství až do roku 1540, kdy si je Fictumové rozdělili na tři díly.[7] Dva z nich koupili páni ze Šumburka, kteří svůj díl, včetně Horní Halže,[7] roku 1559 prodali Petru Boryňovi ze Lhoty na Nezabylicích.[6] Jeho dcera Markéta roku 1607 Halži prodala Kryštofovi z Fictumu, který ji připojil ke svému kláštereckému panství.[7]

 
Pohled od východu

Kryštof z Fictumu patřil mezi vůdčí osobnosti stavovského povstání, za což byl po bitvě na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě veškerého majetku. Poté se v držení vystřídalo několik majitelů, až ji spolu s Měděncem roku 1628 koupil Jindřich Šlik a připojil ji k nově zřízenému spojenému panství Horní hrad–Měděnec. Třicetiletá válka téměř zničila místní důlní podnikání. Podle berní ruly z roku 1654 ve vesnici žilo jen osm chalupníků, kteří chovali celkem devatenáct krav, jedenáct jalovic a devět koz. Živili se prací v zemědělství, chovem dobytka a vozili kámen nebo uhlí. Majitelé panství se po třicetileté válce střídali až do roku 1839, kdy je získala hraběnka Gabriela Buquoyová.[7]

Vznik vesnice souvisel s dobýváním a zpracováním rud.[4] Východně od vesnice se v dole tvořeném 550 metrů dlouhou štolou a dvěma šachtami těžil chalkopyrit. V osmnáctém a devatenáctém byly měděné rudy zjištěny již jen na haldách. V širším okolí se těžil krevel. Existovaly zde stovky malých šachet a rýh, kde se ruda těžila povrchově. Tyto malé doly se označovaly Geschiebfeld a pracovalo se v nich jen během léta. Větší doly se nacházely v několika skupinách ve směru od východu na západ.[8]

Lokalitu Tautenberg zkoumaly štoly Dům rakouský a Buqoiská průzkumná štola a v letech 1824 až 1835 zde fungoval nerentabilní důl Josef. Na lokalitě Graukopf se v období 1799 až 1805 ve třicet metrů hlubokých šachtách Ondřej, Václav a František Xaverský vytěžilo 418 tun nekvalitního magnetitu. Třetí skupinou byly malé šachty v tzv. Selském lese, které těžily mělké ložisko magnetitu. Severovýchodně od vesnice se nacházela lokalita Rote Sudelheide s dolem Rotsudelzeche tvořeném štolou a několika šachtami. Těžil se v něm na krevel přeměněný magnetit a hlinité manganové rudy. Důl fungoval v letech 1799 až 1845 a produkoval až 200 tun ročně. Poslední skupinu tvoří pás dlouhý téměř dva kilometry, který se od předchozí lokality táhl směrem na západ. Většinou šlo o malé doly. Významnější byl jen zmíněný měděný důl, štola Kryštof dlouhá 195 metrů a štola Josef, ze kterých se mezi roky 1799–1805 těžilo okolo 60 tun krevele ročně.[9]

 
Achát z Horní Halže

Kromě dolování se v polovině šestnáctého století ve síranové huti zpracovával pyrit, chalkopyrit a pyrrhotinměděneckých dolů.[10] Vyráběla se v ní zelená skalice a na objednávku také modrá skalice. Roční produkce se pohybovala okolo 55 tun.[11]

Vyčerpání ložisek nerostných surovin vedlo ke zchudnutí obyvatel. Vysoká nadmořská výška neposkytuje vhodné zemědělské podmínky,[7] takže muži začali pracovat především v lesích při těžbě dřeva, zatímco ženy se věnovaly sběru lesních plodů a domácí výrobě krajek a prýmků. Přesto se počet obyvatel v devatenáctém století pohyboval okolo pěti set. Podle díla Johanna G. Sommera z roku 1847 vesnici tvořilo 72 domů s 515 obyvateli. Stála v ní škola postavená roku 1824.[12]

Cestovní ruch se ve vsi začal rozvíjet již na počátku dvacátého století. Ubytování hostům nabízely až do roku 1945 čtyři hostince. Po druhé světové válce počet obyvatel výrazně poklesl a vesnice se téměř vylidnila. Některé domy byly upraveny na rekreační chalupy a lidé si zde postavili množství chat.[12]

GeologieEditovat

V okolí Horní Halže byly rudní hematitové žíly dobývány již ve středověku. Stopy po dobývání mají podobu pinek a zavalených dobývek. Nacházejí se v lese na jižním kraji vesnice nebo na březích Malodolského potoka. V žilné výplni je možné nalézt hematit a různé odrůdy křemene (chalcedon, ametyst, citrín, morion, záhnědaacháty).[13]

ObyvatelstvoEditovat

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 465 obyvatel (z toho 227 mužů), kteří byli kromě jednoho cizince německé národnosti a všichni patřili k římskokatolické církvi.[14] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 481 obyvatel: 475 Němců a šest cizinců. S výjimkou jednoho evangelíka a dvou lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[15]

V roce 2009 zde bylo evidováno 46 adres.[16]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[17][18]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 498 489 527 500 534 465 481 50 21 21 18 11 8 4
Domy 81 83 81 87 87 84 84 84 . 10 7 12 13 13
Počet obyvatel v roce 1950 zahrnuje i obyvatele Dolní Halže. Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů obce Měděnec.

Obecní správaEditovat

Po zrušení poddanství se Horní Halže stala roku 1850 samostatnou obcí,[12] a roku 1869 je uváděna jako část Měděnce v okrese Kadaň. Později se stala znovu obcí uváděnou v letech 1880 a 1890 v okrese Kadaň a v letech 1900–1930 v okrese Přísečnice. V té době k ní patřila Dolní Halže uváděná jako osada v letech 1880–1930.[19] Od 14. února 1947 se Horní Halže stala opět částí Měděnce[12] v okrese Karlovy Vary-okolí a od roku 1960 patří do okresu Chomutov.[19]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  3. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek I. A–H. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1947. 728 s. S. 515. 
  4. a b BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. ISBN 80-238-5409-7. Kapitola Horní Halže, s. 103. 
  5. PACHNER, Jaroslav. Šumburk. Památky, příroda, život. 2008, roč. 40, čís. 1, s. 24. Dále jen Pachner 2008. ISSN 0231-5076. 
  6. a b Pachner 2008, s. 27
  7. a b c d e Binterová 1999, s. 104.
  8. BÍLEK, Jaroslav; [[Ladislav Jangl|JANGL, Ladislav]]; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 34. Dále jen Dějiny hornictví na Chomutovsku. 
  9. Dějiny hornictví na Chomutovsku, str. 44–45
  10. Dějiny hornictví na Chomutovsku, str. 62
  11. Dějiny hornictví na Chomutovsku, str. 67
  12. a b c d Binterová 1999, s. 105.
  13. ELZNIC, Antonín. Geologické a mineralogické vycházky po západní části severočeského kraje. Teplice: Krajské muzeum Teplice, 1979. 
  14. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 255. 
  15. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 294. 
  16. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  17. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  18. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 292. 
  19. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2018-03-25]. S. 92, 152. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. Kapitola Horní Halže, s. 103–105. 
  • Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Horní Halže, s. 159–160. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat