Hermes (planetka)

asteroid

(69230) Hermes, předběžné označení 1937 UB je binární planetka ve sluneční soustavě.

Hermes
Identifikátory
Označení(69230) Hermes
Předběžné označení1937 UB
Katalogové číslo69230
Objevena
Datum28. října 1937
MístoHeidelberg
ObjevitelKarl Reinmuth
Jméno poHermés
Elementy dráhy
(Ekvinokcium J2000,0)
Velká poloosa1,6552 AU
247 614 814 km
Excentricita0,6239
Perioda (oběžná doba)2,129 roku
777,8 dne
Střední denní pohyb0,4628°/den
Sklon dráhyekliptice6,0670°
Délka vzestupného uzlu34,2167°
Argument šířky perihelu92,7461°
Fyzikální vlastnosti

Německý astronom Karl Reinmuth objevil tuto planetku v roce 1937 při jejím blízkém přiblížení k Zemi. Podmínky k pozorování nebyly vhodné, naši planetu minula na její denní straně. Těleso bylo náhodně zaznamenáno ještě na observatořích na Harvardu (USA), Sonnebergu (Německo) a v Johannesburgu (JAR). Vzhledem ke krátké době pozorování (pět dnů) se nemohla propočíst dráha natolik přesně, aby se mohlo těleso znovu objevit při dalším přiblížení, takže se planetka ztratila. Kromě základního označení 1937 UB dostala zřejmě kvůli blízkému průletu okolo Země (tehdy to byl úkaz pozorovaný jen vzácně) i jméno Hermes. Znovu objevena a zidentifikována s tělesem z roku 1937 byla až po 66 letech v říjnu 2003. Po zpřesňujících pozorováních byla určena s dostatečnou přesností dráha tělesa a planetka Hermes dostala své definitivní číslo 69230.

Donedávna byl Hermes jedinou planetkou, která měla kromě základního označení i jméno, ale neměla určenou přesnou dráhu, tudíž neměla ani číslo. Pravidla při pojmenovávání se již změnila. Číslo se nové planetce přidělí až po propočítání její dráhy. Teprve číselně označené planetce může být přiděleno i jméno.

Radarová pozorování v roce 2003 ukázala, že jde o planetku binární, přičemž obě planetky jsou přibližně stejně velké (průměr 300–450 m) a jsou od sebe vzdálené jen 1 200 m.[1][2]

Význam pro impaktní věduEditovat

Přiblížení planetky Hermes patřilo k hlavním důvodům zvýšeného zájmu astronomů o teoretické nebezpečí kolize s asteroidy, v té době ještě obecně nepříliš uznávané. Této události využil ve svém článku "Hypotéza navíc" z roku 1956 i americký paleontolog Max Walker De Laubenfels pro vysvětlení vyhynutí dinosaurů na konci druhohorní křídy. Až 24 let po jeho teorii publikoval impaktní hypotézu o vymírání tým Luise Alvareze.[3]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://cfa-www.harvard.edu/iauc/08200/08227.html#Item2
  2. IAUC 8227: C/2003 U1; 1937 UB (HERMES) [online]. IAUC [cit. 2011-10-13]. Dostupné online. 
  3. SOCHA, Vladimír (2017). Velké vymírání na konci křídy. Červený Kostelec: Pavel Mervart, str. 55-56. ISBN 978-80-7465-259-2

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat