Hermés (řecky Ἑρμῆς, v dórském dialektu Ἑρμᾶς – Hermás, u Homéra též Ἑρμέιας – Hermeiás) je starobylý řecký bůh pastvin, stád a obecně plodivých vegetativních sil, ochránce cest a hranic, původně snad i chtonické povahy.[1][2] Jeho uctívání velmi pravděpodobně pochází ještě z prehistorické[3] předmykénské[4] doby a v různých podobách zůstávalo populárním až do konce starověku. Za dobu svého trvání prošlo komplikovaným, podle některých badatelů až ohromujícím[5] vývojem, který zejména ve své rané fázi není doposud v úplnosti srozumitelný a je předmětem diskusí. V rozvinuté podobě svého kultu tak Hermés získal osobitý, „jedinečně komplexní“[6] charakter.

Hermés
Hermés jako vousatý muž s některými ze svých atributů – venkovským kloboukem, holí a okřídlenými sandály. Attický lékythos červenofigurového stylu, cca 480-470 př. n. l. Metropolitní muzeum umění, New York
Hermés jako vousatý muž s některými ze svých atributů – venkovským kloboukem, holí a okřídlenými sandály. Attický lékythos červenofigurového stylu, cca 480-470 př. n. l. Metropolitní muzeum umění, New York
Symboly okřídlené sandály,okřídlená helma, želva, lyra, kohout
Sídlo Olymp
Rodiče Zeus a Máia
Děti Pan, Hermaphroditus, Abdéros, Autolykos
Římský ekvivalent Mercurius

Hermovými charakteristickými znaky v mytologii jsou lstivost, rychlost a pohyblivost – je ochráncem nejen pro stáda navracejícím majitelům zatoulané kusy, ale i pro jejich zloděje, pocestným nejen pomáhá neztratit se, ale za noci je ze správné cesty i svádí, a hranice nejen střeží, ale i překračuje. To platí i v přeneseném smyslu, takže lze obecně říci, že „operuje vně ustanovených hranic zvyků a zákona.“[7] Svým překračováním hranic Hermés boří tabu a tím navozuje novou situaci a příležitosti či nově definovaný řád.[5] Má tedy ambivalentní a současně šibalskou povahu; na rozdíl od ostatních mytologických šibalských postav ovšem není reprezentantem chaosu a neuspořádanosti a vždy zůstává nositelem božských kvalit, které pouhé šibalství transcendují.[8] I pochybné činy provádí s charakteristickou vynalézavostí a určitou ladností a důvtipem. Je bohem reprezentujícím samotný nepřetržitý tok života v jeho plynutí a proměnlivosti, s jeho záhadami, nepředvídatelnými okolnosti, náhodami, ale i nehodami,[9] „základní aspekty živoucí reality“, které se – bez ohledu na morální hledisko – „znovu a znovu vynořují v těch nejrozmanitějších formách a které zahrnují ztráty i zisky, darebáctví i laskavost.“[10]

Toto archaické pojetí je později zatlačováno do pozadí a ačkoli nikdy nebylo zcela eliminováno, počínaje homérskou dobou v nově se ustavujícím systému olympské hierarchie Hermés už vystupuje více jako posel bohů, především svého otce Dia, jehož rozhodnutí oznamuje a provádí, takže je prostředníkem mezi bohy navzájem i mezi bohy a lidmi. Vždy se nachází a působí mezi různými světy; specifickým projevem této jeho funkce je, že jako psýchopompos odvádí zemřelé ze světa živých do podsvětí. Odtud se stává bohem všech dovedností, které s rolí zprostředkovatele souvisí, tedy zejména výmluvnosti a přesvědčivého užívání řeči, vynalézavosti, myšlení a nakonec intelektuální aktivity vůbec, ale také např. chlapecké výchovy a tudíž i řeckých gymnasiízápasnické zdatnosti, a bohem veřejného prostoru a tam prováděné činnosti, zejména obchodu a z něj plynoucího zisku. Je bohem sociálního kontaktu a komunikace, který na jedné straně pomocí lsti nebo klamu, ale na straně druhé i prostřednictvím porozumění, pochopení nebo nové interpretace, vždy podle okamžitých okolností, nachází účinné řešení i jinak bezvýchodných či patových situací. V této podobě je jedním z dvanácti Olympanů, z nichž je lidem nakloněn nejpříznivěji, a patří mezi nejpopulárnější řecké bohy vůbec, i když více než v oficiálním kultu je jeho uctívání rozšířeno v lidovém náboženství.[4] Někdy je dáván do souvislosti[11] – podle řady badatelů však ne příliš přesvědčivě[12] – s mystérii Kabeirů na Samothraké.

Rozličnost jeho funkcí již ve starověku ojediněle vedla k tomu, že mohlo být rozlišováno několik Hermů,[13] tedy odlišných bohů stejného jména. Ovšem všechny tyto různorodé oblasti Hermovy působnosti, třebaže se některé mohou zdát vůči předhomérskému pojetí až překvapivé, ve skutečnosti nejsou nové – jsou jen rozvinutím stále týchž hermovských kvalit,[14] tedy vnějškovitosti, otevřenosti, pohybu, přechodu, změn stavu a styku cizorodých prvků.[6] Hermés a jeho působení totiž nejsou charakterizováni ani tak jednotlivými sférami činnosti či jejich souhrnem, ale především zcela specifickým a tomuto bohu vlastním způsobem, jímž vše provádí bez ohledu na to, čeho se to dotýká.[14]

římské tradici byl Hermés ztotožněn s numinem zisku Mercuriem, pod helénistickým vlivem i s jinými bohy. Obzvláště vlivnou se od pozdního starověku až do konce novověku stala postava Herma Trismegista vzniklá spojením s egyptským Thovtem, která však s vlastní podobou Herma jako antického boha souvisí jen velmi volně.

Jako pastýřský bůh je zobrazován v podobě zralého až postaršího vousatého muže s venkovským kloboukem, často ithyfalicky. Tuto podobu si udržuje přibližně do 5. století př. n. l. – objevuje se tak zejména na hermách a na výjevech vázového malířství. S proměnou v posla bohů v následujících staletích nabývá podobu mladistvou až jinošsky půvabnou s atletickými rysy – patrně nejznámějším příkladem tohoto pojetí je tzv. Hermés Ludovisi či Hermés s dítětem Dionýsem pokládaný za dílo Práxitela. Jeho atributy spolu s kloboukem jsou hůlzlaté okřídlené sandály.

Až do současnosti jsou postava Herma a s ní spojené atributy na Západě obecně srozumitelnými symboly používanými v různých sférách včetně populární kultury. Pro jungiánskou psychologii je Hermés jedním z mužských archetypů.[15]

PůvodEditovat

Ačkoli mnozí z dřívějších badatelů poukazovali na analogie Herma s blízkovýchodními bohy a přisuzovali mu proto orientální původ,[16] dnes se má většinově za jisté, že je původním bohem prehistorických obyvatel Řecka a že jeho kult vznikl v Kyllénských horáchArkádii, dokonce snad přímo v tamní jeho posvátné jeskyni,[17][3] v níž se podle mýtu narodil; snad tedy byl původně obávaným mocným jeskynním, resp. podzemním duchem. To jej ukazuje jako jednoho z představitelů mínojsko-mykénského typu božského dítěte[18] a současně mladistvého chtonického mužského boha, společníka a protipól ženské bohyně.[19][20]

nejstarším řeckém prostředí se Hermés objevuje již v záznamech v lineárním písmu BKnóssu, ThébPylu, kde je jeho jméno uváděno ve tvarech E-ma-a[5] nebo E-re-ma-sio;[4] není jisté, zda jsou indoevropského nebo jiného původu. Je uváděn s ženskými bohyněmi;[2] to koresponduje s faktem, že i v pozdějších dobách byl s nejrůznějšími z nich často kulticky i jinak spojován, v klasické době například s Hestií.[6] Skutečnost, že je Hermés doložen na ostrovní Krétě, na Peloponésu i na řecké pevnině, a to v obdobném kontextu, by mohla naznačovat, že jeho kult byl nejpozději v závěru mykénské doby všeobecně rozšířen.

 
Moderní kamenná mohyla podél neznačené cesty ve Falckém lese ve spolkové zemi Porýní-Falc, Německo. Ilustrační foto

Samotné slovo, které tvoří Hermovo jméno, podle převažujícího mínění badatelů označuje sílu, která je přítomna v hromadách kamenů pojmenovávaných ἑρματα – hermata nebo ἑρμακις – hermakis[4] navršovaných ještě v předřeckých dobách na důležitých místech jako jsou hranice či křižovatky pustinou vedoucích nijak neznačených cest,[5] kolem nichž se mimo osídlené území nacházely a byly označeny i hroby.[4] Tato síla je strážcem daného místa a mstí zde případně spáchané nepravosti;[21] proto každý, kdo projde kolem, už jen z pouhého zvyku[22] přidá na hromadu další kámen nebo zanechá obětinu, čímž oznámí svou přítomnost[5] a zajistí si bezpečný průchod. Naopak znovunalezení orientace při zbloudění z cesty nebo nečekaná příležitost chudého či hladového přisvojit si předešlými poutníky zanechané obětiny jsou projevy přízně této síly.[22] Součástí hromad mohl být i na jejich vrcholku vztyčený falický kámen nebo sloup,[5][21] snad v apotropaickém významu,[5] snad ve významu zdroje života, který tak je nejspíše prvotní podobou mocné síly daného místa a tedy Herma.[21][23][22]

Hromady kamenů představovaly elementární formu vymezení[5] a v běžném životě vyznačovaly hranice pozemků, tedy dosah vlastnického práva, takže sloup na vrcholu mohl být chápán jako archaický symbolický hraniční kámen[21][24] moci vlastníka. Hermés na hromadě kamenů tak snad „vztyčeným falem dává najevo svou plodivou sílu a zároveň vyznačuje území své moci“.[4] Pozdním dokladem obecné srozumitelnosti souvislosti Herma, sloupů a kamenných hromad je např. jedna z Babriových bajek, jejímž námětem je, že „kdes na cestě stál Hermés, socha čtverhranná, a pod ním kamení.“[25] Nelze ale s jistotou říci, zda Hermovo jméno je odvozeno od označení užívaného pro tyto posvátné objekty nebo naopak;[pozn. 1] ani vlastní význam navršování hromad kamenů není doposud jasný.[4][2]

Existují ovšem i zcela odlišné názory, které odvození vylučují, když podle nich nelze Hermovo jméno se slovem pro označování kamenných hromad etymologicky vůbec spojovat.[26] „Jeho mykénská podoba napovídá, že jde o neanalyzovatelné předřecké jméno“[27] náležející „k předřecké vrstvě jazyka a víry“.[28] Podle dalšího z názorů Hermovo jméno může souviset s označením užívaným v homérské řečtině pro pilíře či podpěrné sloupy, jimiž byly před povalením se na bok zajišťovány lodě vytažené na souš.[27]

Naproti tomu není pochyb o tom, že vedle kamenných hromad byl dalším Hermovým archaickým symbolem vztyčený velký falus[24] vyznačující jeho přítomnost.[18] Odtud byla v 6. století př. n. l. odvozena podoba herm – čtyřhranných sloupů s hlavou boha a s falem – umísťovaných na zvláště posvátných místech. Ani v jejich případě nešlo o pouhé civilní předměty, protože byly pokládány za zpodobnění Herma; Řekové o nich mluvili nikoli jako o „hermě“, ale jako o Hermovi,[29] tedy jako o bohu samotném, a podle svědectví výjevů vázového malířství byly objektem náboženské úcty.[5] Hérodotos se o Hermově ithyfalické podobě zmiňuje způsobem, z nějž je zřejmé, že je u Řeků obvyklá, přičemž uvádí, že z nich ji od Pelasgů převzali Athéňané,[11] pro něž se v podobě herm stala charakteristickou,[2] a ještě Pausaniás připomíná starobylou tradici vztyčování Hermových dřevěných falických sloupů v Kyllénských horáchArkádii.[30] Podle další z jeho zpráv „v Kylléně… socha Herma, kterou zde náramně uctívají, má podobu vztyčeného mužského údu na podstavci.“[31]

MýtyEditovat

 
Vstup do jeskyně ve svahu hory Chelydoré v Kyllénských horách, místa Hermova narození; stav v roce 2004

Syn Dia a Maii se narodil na hoře Kylléné v Arkádii. Je ochráncem cest a poutníků, ale i zlodějíčků, bohem obchodu, lsti a podvodu a v neposlední řadě poslem bohů. Nikdo jej nemůže předčit v chytrosti, bystrosti a dokonce ani v krádeži.

Jakmile se Hermés narodil, ihned si vymyslel svůj první podařený kousek. Tiše se vykradl z plenek, aby jeho matka nic nepoznala, a vydal se do Pierie, kde tou dobou pásl Apollón stádo krav. Ukradl rychle z Apollónova stáda 15 krav a na nohy jim přivázal rákos a větve, aby za sebou zametl stopy. Když již pozdě k večeru hnal stádo přes Boiótii, potkal starce, který pracoval na své vinici. Slíbil mu jednu z krav, když nikomu neřekne, že tudy stádo hnal. Stařec horlivě souhlasil a slíbil, že bude mlčet. Hermés šel tedy dále, když vtom ho napadlo, že by mohl starce vyzkoušet. Změnil svou podobu, vrátil se k němu a vyptával se na stádo krav. Nabízel mu býka a krávu, pokud stařec poví vše, co ví. Stařec se dlouho rozmýšlel, ale nakonec zvítězila chamtivost nad čestností (jak už tomu ostatně bývá) a stařec vše vyzradil. Hermés se na starce strašně rozhněval, že porušil slib, a proměnil ho v němou skálu, aby již navěky mlčel.

Pak konečně přihnal krávy až do Pýlu. Zde obětoval dvě krávy bohům a zbytek zavedl pozpátku do jeskyně, aby stopy nevedly dovnitř, ale ven. Pak se vrátil do své kolébky a zabalil se do plenek. V té době již Apollón hledal své krávy. Věštecký pták ho zavedl až do Pýlu, ale do jeskyně se Apollón nepodíval, vždyť stopy vedly ven. Konečně přišel až k jeskyni, kde Hermés ležel ve své kolíbce, a ihned ho začal kárat za krádež krav a požadoval jejich vrácení. Hrozil, důmyslně vyslýchal, ale proti Hermově chytrosti nezmohl nic. Nakonec Herma donutil, aby s ním šel před samotného Dia, který měl jejich spor rozřešit. Zeus Hermovi nařídil, aby ukradené krávy vrátil, a proti rozsudku Dia nic nezmohl ani Hermés. Vrátil se tedy s Apollónem nejdříve do své jeskyně, odkud si vzal zpod polštáře svou lyru, kterou si před nedávnem vyrobil z želvího krunýře a tří větévek, a posléze zavedl Apollóna k oné jeskyni, kde byly krávy ukryty. Zatímco je Apollón vyváděl, Hermés začal hrát na svou lyru tak krásně, že tím zaujal i Apollóna. Apollón se s ním nakonec dohodl, že mu nechá krávy, když mu na oplátku dá svou lyru. Hermés souhlasil, a aby se zabavil, až bude pást krávy, vyrobil si pastýřskou píšťalu. Apollón s ním opět udělal obchod a za píšťalu mu dal svou zlatou pastýřskou hůl, s níž naháněl stádo, a navrch ho poslal za svými chůvami Thriemi, které ho naučily věštit z oblázků. Hermés se pak stal bohem všech pasáků krav a ovcí.

Zeus, když se o všem dozvěděl, poznal, že jeho syn je velmi bystrý, a tak z něho udělal posla všech bohů, ochránce cest a boha obchodu. Dal mu poté jako dar berlu caduceus s bílými stužkami jako odznak pro posla, kterou musí každý respektovat, dále kulatý klobouk petasos proti dešti a okřídlené zlaté sandály, jež ho nosily rychlostí větru.

Hermés vynalezl pěstní zápas, astronomii, tónovou stupnici a mnoho dalších věcí. Uctívá ho poutník i řečník, kupec i atlet a dokonce i zloději.

SynkretismusEditovat

Ze spojení s egyptským bohem Anupem vznikla v antickém synkretismu postava Hermanúbida. Z egyptské mytologie je pak především ztotožňován s bohem Thovtem, který později dostal (řecké) označení Hermes Trismegistos. Toto dělení však není jednoznačné,[zdroj?] v důsledku různých výkladů dochází často k překrývání jednotlivých božstev a k používání různých jmen pro každého z nich.[zdroj?] Je spojován s archandělem Rafaelem.[zdroj?]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Má-li pravdu Hérodotos, že Pelasgové své bohy původně uctívali beze jmen,[11] mohla by snad být za správnější pokládána první z uvedených možností. Hermovo jméno by pak etymologicky mělo význam „Ten z hromady kamenů.“[24]

ReferenceEditovat

  1. OTTO, Walter F. The Homeric gods. London: Thames and Hudson, 1954. 324 s. Dostupné online. Kapitola III Olympian Deities, Hermes, s. 114. (anglicky) [Dále jen Otto (1954)]. 
  2. a b c d RADULOVIĆ, Ifigenija; VUKADINOVIĆ, Snežana; SMIRNOV-BRKIĆ, Aleksandra. “ΟΥΔΕΝ ΠΡΟΣ ΤΗΝ ΚΛΟΠΗΝ”: Hermes the Transformer. Ágora. Estudos Clássicos em Debate. A Universidade de Aveiro, 2015, čís. 17, s. 45-62. Dostupné online. ISSN 0874-5498. (anglicky) 
  3. a b DIETRICH, Bernard Clive. The Origins of Greek Religion. Berlin; New York: Walter de Gruyter, 1974. 345 s. ISBN 3-11-003982-6. S. 87. (anglicky) [Dále jen Dietrich (1974)]. 
  4. a b c d e f g HOŠEK, Radislav. Náboženství antického Řecka. Praha: Vyšehrad, 2004. 240 s. ISBN 80-7021-516-X. S. 60n. [Dále jen Hošek (2004)]. 
  5. a b c d e f g h i BURKERT, Walter. Greek Religion: Archaic and Classical. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 1985. 493 s. Dostupné online. ISBN 0-674-36281-0. Kapitola III The Gods, 2.8 Hermes, s. 156-158. (anglicky) 
  6. a b c VERNANT, Jean-Pierre. Hestia a Hermés: studie k duchovnímu světu Řeků. Praha: OIKOYMENH, 2004. 224 s. ISBN 80-7298-093-9. Kapitola Hestia a Hermés: k náboženskému vyjádření prostoru a pohybu u Řeků, s. 7-11. [Dále jen Vernant (2004)]. 
  7. KERÉNYI, Karl. Šibal ve vztahu k řecké mytologii. In: RADKIN, Paul, et al. Trickster: mýtus o Šibalovi. Praha [?]: DOBRA, 2005. [Dále jen Kerényi (2005)]. ISBN 80-86459-45-4. Kapitola čtvrtá, s. 193.
  8. Kerényi (2005), s. 196n.
  9. KERÉNYI, Karl. Hermes: guide of souls. Putnam, Connecticut: Spring Publications, Inc., 2003. 149 s. ISBN 0-88214-224-0. S. 37. (anglicky) [Dále jen Kerényi (2003)]. 
  10. Otto (1954), s. 122.
  11. a b c Hérodotos: Dějiny 2,51-52.
  12. DOSTÁLOVÁ, Růžena; HOŠEK, Radislav. Antická mystéria. Praha: Vyšehrad, 1997. 367 s. ISBN 80-7021-217-9. S. 81-95. [Dále jen Antická mystéria]. 
  13. Marcus Tullius Cicero: De natura deorum 3,22.
  14. a b Otto (1954), s. 107.
  15. STARÝ, Rudolf. Hermés jako novopohanské božstvo. Revue Prostor. 2013, čís. 100. ISSN 0862-7045. 
  16. FROTHINGHAM, Arthur Lincoln. Babylonian Origin of Hermes the Snake-God, and of the Caduceus. American Journal of Archaeology. 1916, roč. 20, čís. 2, s. 175-211. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Dietrich (1974), s. 177n.
  18. a b KERÉNYI, Karl. Prvotní dítě v prvotních dobách. In: Věda o mytologii. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2004. [Dále jen Kerényi (2004)]. ISBN 80-85880 -32-6. Kapitola 7, s. 67-74.
  19. Dietrich (1974), s. 238n.
  20. Kerényi (2003), s. 113n.
  21. a b c d MURRAY, Gilbert. Five Stages of Greek Religion. London: Watts & Co., 1943. 235 s. Dostupné online. S. 55. (anglicky) 
  22. a b c NILSSON, Martin Persson. Greek Folk Religion. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1998. 166 s. Dostupné online. ISBN 0-8122-1034-4. S. 8. (anglicky) 
  23. Otto (1954), s. 106.
  24. a b c BROWN, Norman Oliver. Hermes the Thief: The Evolution of a Myth. Great Barrington, Massachusetts: Lindisfarne Press, 1990. ISBN 0-940262-26-6. S. 32-45. (anglicky) 
  25. Babrios: Bajky 1,49.
  26. CHADWICK, John. The Mycenaean World. Cambridge: University Press, 1976. 226 s. Dostupné online. ISBN 0-521-29037-6. S. 87. (anglicky) 
  27. a b BEEKES,, Robert Stephen Paul; BEEK, Lucien van. Etymological Dictionary of Greek I, II. Leiden; Boston: Brill, 2008, 2010. 1808 s. ISBN 9789004174184. S. 462. (anglicky) 
  28. BAUMBACH, Lydia. Mycenaean and Greek lexicon. In: DAVIES, Anna Morpurgo; DUHOUX, Yves. Linear B, a 1984 Survey. Leuven: Peeters Publishers, 1988. ISBN 2-87077-289-0. S. 136. (anglicky)
  29. BURKERT, Walter. Structure and History in Greek Mythology and Ritual. Berkeley and Los Angeles, California: University of California Press, 1979. 226 s. Dostupné online. ISBN 0-520-04770-2. S. 39-41. (anglicky) 
  30. Pausaniás: Cesta po Řecku 8,17,2. [Dále jen Pausaniás]
  31. Pausaniás 6,26,5.

PramenyEditovat

LiteraturaEditovat

  • ALLAN, Arlene. Hermes. London; New York: Routledge, 2008. 214 s. (Gods and Heroes of the Ancient World). ISBN 9781138805705. (anglicky) 
  • KERÉNYI, Karl. Hermes: guide of souls. Putnam, Connecticut: Spring Publications, Inc., 2003. 149 s. ISBN 0-88214-224-0. (anglicky) 
  • MANUWALD, Gesine. Das Singen des kleinen Hermes und des Silen. Zum homerischen Hermeshymnos und zu Vergils Sechster Ekloge. Rheinisches Museum für Philologie. 2002, roč. 145, s. 150–175. Dostupné online. (německy) 
  • OTTO, Walter F. The Homeric gods. London: Thames and Hudson, 1954. 324 s. Dostupné online. Kapitola III Olympian Deities, Hermes, s. 104-124. (anglicky) 
  • VERNANT, Jean-Pierre. Hestia a Hermés: studie k duchovnímu světu Řeků. Praha: OIKOYMENH, 2004. 224 s. ISBN 80-7298-093-9. Kapitola Hestia a Hermés: k náboženskému vyjádření prostoru a pohybu u Řeků, s. 7-55. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat