Heil Hitler

pozdrav užívaný v nacistickém Německu a okupovaných zemích

Heil Hitler je německý nacistický pozdrav, do češtiny ho lze přeložit jako Sláva Hitlerovi, Zdar Hitlerovi či Hitlerovi zdar. Používán byl ještě předtím, než se NSDAP ujala moci v Německu, ale zejména v dobách Třetí říše, kdy se stal všeobecným pozdravem a projevem sympatií k Adolfu Hitlerovi. Byl využíván při veškerých setkáních, kdy byl pozdrav doprovázen ještě vztyčením pravice do úrovně ramen (případně o něco výše). Čtyři dny po neúspěšném atentátu na HitleraRastenburgu 24. července 1944 vstoupilo v platnost nařízení, které zavádělo slova „Heil Hitler“ jako povinný pozdrav mezi všemi příslušníky vojenských sil Třetí říše.

Reichstag, 11. listopad 1941

Vztyčení pravice doprovázející pozdrav „Heil Hitler“ se nazývá hajlování (někdy psáno heilování), či též nacistický, árijský, německý, či Hitlerův pozdrav. Podobným výrazem jako „Heil Hitler“ se postupem času stalo i Sieg Heil.

Historické pozadíEditovat

 
Ave imperátor

Původ pozdravuEditovat

Hajlování má své kořeny ve starořímském umění, ve scénách a sochách, které byly později (a dost možná mylně) interpretovány jako pozdrav doprovázený zvoláním „Ave Imperator!“, případně v pozdějších dobách „Ave Caesar!“. V císařském období pozdvihnutou pravici jako pozdrav používal také Napoleon Bonaparte, který chtěl navázat na odkaz římských císařů a římského impéria. O totéž se ve dvacátých letech 20. století pokoušeli také italští fašisté, kteří tento pozdrav zavedli.[1]

Hajlování v nacistickém NěmeckuEditovat

Po vzoru italských fašistů převzal pozdrav pravicí ve druhé polovině dvacátých let Adolf Hitler při budování své Třetí říše, jakož využil i další symboliku (např. říšskou orlici), která významově odkazovala jak na původní římskou říši, tak i na Svatou říši římskou národa německého.

Původně stranický pozdrav příslušníků NSDAP se po uchopení moci v Německu nacistickou stranou v roce 1933 stal oficiálním pozdravem, kterým Němci, sympatizanti s nacismem, vazalové a spojenci nacistického Německa dávalo najevo přízeň vládnoucí nacistické straně respektive jejímu Vůdci.

Hajlování jako pozdrav bylo povinné zejména pro příslušníky strany a jejích ozbrojených formací (SS, SA). Naproti tomu příslušníci německé armády za stejných okolností používali tradiční vojenský pozdrav (salutování). Teprve v červenci 1944, poté, co se armádní důstojníci neúspěšně pokusili o převrat, bylo nařízeno hajlování také pro vojáky, jako výraz loajality armády k Vůdci.

Olympijské hry a hajlováníEditovat

Příkladem politického zneužití mohou být olympijské hry v Berlíně v roce 1936, kde některé výpravy pozdravily představitele německého státu tímto způsobem. Obdobně na zimních olympijských hrách, které v Německu předcházely, pozdravilo Hitlera vztyčenou pravicí 14 výprav.[2]) Pozdrav byl velmi podobný olympijskému pozdravu, od kterého bylo později[kdy?] upuštěno.[zdroj?]

Způsob pozdravuEditovat

Pohyb ruky se skládal ze dvou částí: přiložení natažených prstů pravé ruky na srdce a následným vztyčením pravé paže do úrovně ramen (či přibližně pod úhlem 45° k rovině ramen) před sebe. Výkřik „Heil Hitler!“ (Hitlerovi zdar!), kterým se verbálně provolávala sláva Hitlerovi byl někdy nahrazován německým válečnickým pokřikem Sieg Heil!“ (Vítězství zdar!), popřípadě pouze „Heil!“. Pokud zdravící osoba zdravila přímo Hitlera, dělo se tak zpravidla frází „Heil, Mein Führer!“ (Zdar, můj Vůdce!).

V písemném projevu se pozdrav „Heil Hitler!“ používal zpravidla na konci dopisu popřípadě publikovaného nařízení. Nacističtí ideologové[zdroj?] sestavili podrobná pravidla, kdo, za jakých okolností a jakým způsobem má nebo smí pozdrav používat. Velmi časté však bylo pouhé vztyčení pravice, někdy jen ledabylé mávnutí rukou (zejména odpovídal-li nadřízený na pozdrav podřízených).

Protektorát Čechy a Morava a SlovenskoEditovat

protektorátu byl zejména kolaboranty užíván také český překlad ve formě „Vůdci zdar!“. Předseda Kuratoria Teuner ukončoval své proslovy zvoláním Vůdci a vlasti zdar.[3]

Na Slovensku byl pozdrav vztyčenou pravicí doplněn zvoláním „Stráž!“.[4]

ParodieEditovat

Ve filmu Charlieho Chaplina Diktátor byl tento pozdrav parodován v proslulé podobě „Hail Hynkel!“. V protektorátě byl tento pozdrav Čechy parodován, na základě úmyslně nedbalé výslovnosti, jako „hajtla“. (Tento způsob zesměšňování je zachycen i v protinacistické divadelní hře Bertolta Brechta Švejk ve druhé světové válce.)

V německém prostředí byl pozdrav parodován např. tím, že se slovo heil (zdar), chápalo ve svém druhém významu, totiž jako imperativ slovesa heilen - léčit (tj. vyléči Hitlera). Odpovídalo se tak na něj např.: je snad nemocný? jsem snad lékař? apod.

SoučasnostEditovat

Nacistické použití tohoto původně římského pozdravu (míněno vlastní gesto) jej zdiskreditovalo[5] a ve většině zemí je pozdrav zdviženou pravicí vnímán jako projev sympatií k nacismu či neonacismu. Proto je také ve většině zemí toto gesto zakázáno.[6]

Symbol v podobě hajlování byl po porážce nacistického režimu ve druhé světové válceČeskoslovensku, stejně jako v Německu a mnohých ostatních evropských zemích, zakázán a dnes může být jeho používání v Česku hodnoceno jako trestný čin podle § 403 či § 404 trestního zákoníku, s trestní sazbou od šesti měsíců až do deseti let odnětí svobody. Neonacisté používají hajlování jako symbol příslušnosti ke své ideologii.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Grandi v Pešti (foto); Mussolini o dohodě s Vatikánem. Lidové noviny [online]. 1929-05-14 [cit. 2020-07-27]. S. 3. Dostupné online. 
  2. Jak zdravili representanti jednotlivých států. Národní listy [online]. 1936-02-07 [cit. 2020-07-24]. S. 6. Dostupné online. 
  3. Např. Sraz mládeže Moravského Slovácka. Lidové noviny [online]. 22. 6. 1943. S. 2. Dostupné online. 
  4. Zimní týden v Garmisch-Partenkirchen. Lidové noviny [online]. 1940-02-02 [cit. 2020-07-24]. S. 6. Dostupné online. 
  5. 10 věcí, které nacisté infikovali. Reflex [online]. 2013-08-29 [cit. 2020-07-24]. Dostupné online. 
  6. Např. Propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka (vyhledávání) [online]. Ústavní soud ČR [cit. 2020-07-27]. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat