Haugvicové

šlechtický rod
(přesměrováno z Haugwitzové)

Haugvicové (německy Haugwitz) je šlechtický rod původem z Míšeňska, který se rozrostl do více větví. Od středověku jeho příslušníci žili v Sasku, Slezsku, Čechách, na Moravě, v Kladsku, v Lužici a později také ve Východním Prusku. Jsou příbuzní s rodem Rechenbergů.

Haugvicové
(von Haugwitz)
Erb Haugviců
ZeměLužice a Kladsko, České královstvíČeské království České království, slezská knížectvíslezská knížectví slezská knížectví, Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství, Saské vévodstvíSaské vévodství Saské vévodství
Titulybaroni, hrabata
ZakladateléSeifrid z Haugvic (Sifridus de Hugwitz), první známý člen rodu ve 13. století
Rok založení1225
Větve roduHaugvicové z Haugvic, Haugvicové z Biskupic, Haugvicové z Malé Obiše, Haugvicové z Lochotína
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat

Podle rodinných legend pochází Haugvicové z franské šlechty z doby karolínské. Doložený původ rodu je však v oblasti Saska. Prvním doložitelným zástupcem je Seifrid z Haugvic (Sifridus de Hugwitz), který v roce 1225 slíbil 2 kopy platu kapli na hradě v Budyšíně.[1][2] Za původní sídlo Haugviců je pokládána vesnice Haubitz,[3] nynější část města Borna nedaleko Lipska, která je poprvé zmiňována v roce 1350 jako Hugewicz.[4] Ve vzdálenosti 25 kilometrů se nachází vesnice Haubitz, část města Grimma, která je s rodem taktéž spojována.[5]

Větve rodu

editovat

Od 14. století vzniklo více větví rodu. Hlavní rodová větev Haugviců zůstala v Sasku,[1] kde o nich mizí zprávy v 17. století. (Po smrti obou rodičů se v roce 1630 v dětském věku osiřelá Anna Markéta z Haugvic dostala do Švédska a roku 1640 provdala za švédského generála Carla Gustava Wrangela.)

Někteří Haugvicové se ve 14. století objevili v severozápadních Čechách, kde se následně vyvinula větev Haugviců z Lochotína. Část Haugviců odešla ze Saska na východ. Z těch, kteří se usadili v Kladsku, vznikla rodová větev Haugviců z Biskupic, kteří svůj přídomek získali podle tamních Biskupic, nynější vesnice Piszkowice u města Kladsko. Později se dostali i na Moravu a do Čech. Další zůstali ve slezských knížectvích, kde se objevila i větev Haugviců z Malé Obiše.[1]

Haugvicové v českých zemích

editovat

Haugvicové z Malé Obiše, jejichž rod je doložen od roku 1474 počínaje Matoušem z Haugvic (Matthäus von Haugwitz), se rovněž přesunuli do Čech, kde byli v roce 1723 přijati do panského stavu. Bedřich Vilém koupil v roce 1752 moravské panství Náměšť nad Oslavou.[1] Náměšťská a kojetínská větev rodu byly v 18. století povýšeny do hraběcího stavu. Jednu dobu vlastnili také hrad Bouzov. V roce 1797 tato linie získala panství Osov s Rojetínem, která zůstala v jejich vlastnictví až do roku 1945, kdy mu byl majetek na základě Benešových dekretů vyvlastněn. Po vymření hraběcího rodu Daunů v roce 1904 zdědili Haugvicové velkostatek na Moravě, který později kvůli dědickým sporům prodali.[zdroj⁠?!] Potomci Haugviců z Náměště žijí v Rakousku, Kanadě, USA a Německu, členové dalších větví potom v Německu.[6]

K náměšťské větvi Haugviců se hlásí bývalý pražský úředník Svatopluk Haugwitz (rozený Haužvic),[7] který se neoprávněně nechává titulovat jako „kníže von Haugwitz a baron z Biskupitz, vládnoucí kníže rodu“ a který založil spolek „Knížecí dům šlechtického rodu von Haugwitz“.[8] Děje se tak na základě rodinné tradice, podle které měl být údajným otcem jeho nemanželského předka v otcovské linii, narozeného v roce 1807 v Brandýse nad Labem, Evžen Vilém Haugwitz.[9] Příslušnost Svatopluka Haugwitze k rodu však odmítají historici a genealogové jako neprůkaznou,[10] stejně tak i Johana El-Kalak Haugwitzová, ve Vídni žijící dcera posledního majitele Náměště, a ostatní žijící příslušníci rodu.[6] Rovněž titul knížete mu udělil pravoslavný arcibiskup, vladyka Kryštof, aniž by k tomu byl oprávněn.[10][11][12]

Význačné osobnosti rodu

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Haugwitz na německé Wikipedii.

  1. a b c d Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí : 10. díl Gens – Hedwigia. Praha: J. Otto, 1896. Dostupné online. S. 959–962. 
  2. Capella sancti Georgii in claustro Budesinensi. Neuen Lausitzischen Magazin. 1858, čís. 35, s. 345. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-24. (latinsky)  Archivováno 24. 10. 2020 na Wayback Machine.
  3. von Haugwitz [online]. Schlossarchiv.de [cit. 2020-10-20]. Dostupné v archivu. (německy) 
  4. OT Haubitz mehr [online]. Borna.de [cit. 2020-10-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-21. (německy) 
  5. Rittergut Haubitz (bei Leipzig) [online]. Architektur-blicklicht.de [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. (německy) 
  6. a b JAKUBCOVÁ, Hana; PACLÍK, Jaroslav; BLAŽEK, Tomáš. Je dcerou hraběte Haugwitze. Dlouhé roky učila uprchlíky [online]. Idnes.cz, 2016-05-29 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  7. JAKUBCOVÁ, Hana. Pražský úředník tvrdí, že je šlechtic. Nesmysl, kontruje „jeho rod“ [online]. Idnes.cz, 2016-02-16 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  8. JAKUBCOVÁ, Hana. Haugwitz: Historici mě budou poučovat o mém původu? To by bylo smutné [online]. Idnes.cz, 2016-02-20 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  9. Tituly táhnou. Reportéři ČT našli falešného knížete a barona Svatopluka Haugwitze [online]. Ceskatelevize.cz, 2016-12-13 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  10. a b VONDRÁČEK, David. Kníže Prášil [online]. Ceskatelevize.cz, 2016-12-12 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  11. JAKUBCOVÁ, Hana. Hrál směšné divadlo, tvrdí Johanna Haugwitz o „knížeti“ z radnice Prahy 6 [online]. Idnes.cz, 2016-03-31 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  12. BAJER, Pavel. Genealog Bořecký: Svatopluk Haugwitz se hlásí k větvi, která vyhynula [online]. Jihlavske-listy.cz, 2016-03-02 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • MAŠEK, Petr. Modrá krev. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 330 s. ISBN 80-204-0760-X. S. 98–99. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat