Hadrumetum byla původně fénická kolonie, která předcházela Kartágu. Následně se z ní stalo jedno z nejdůležitějších měst v římské Africe, než ho zpustošili Vandalové a později definitivně Umajjovci. V raném novověku na jeho místě vznikla osada Hammeim, dnes již součást tuniského města Súsy.

Hadrumetum
Mozaika objevená v Hadrumetu zobrazující Vergilia s Aeneidou v ruce mezi Múzami Kleió a Melpomené (3. stol. n. l., muzeum v Le Bardo)
Mozaika objevená v Hadrumetu zobrazující Vergilia s Aeneidou v ruce mezi Múzami Kleió a Melpomené
(3. stol. n. l., muzeum v Le Bardo)
Poloha
Souřadnice
StátTuniskoTunisko Tunisko
guvernorátSúsa
Hadrumetum
Hadrumetum
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Během archeologických vykopávek na místě již zbořeného kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Súse byla nalezena řada stél s dochovanými punskými nápisy.

Název editovat

Fénický i punský název pro toto místo byl DRMT (𐤃‬𐤓‬𐤌𐤕‬), což lze přeložit jako „jižní“ nebo „jižan“.[1] Podobnou strukturu lze nalézt i ve fénickém názvu starého předchůdce Cádizu, který se objevuje jako Gadir nebo Agadir („pevnost“).

Starověké přepisy názvy města vykazují velké množství variací. Různí Řekové helenizovali jeho jméno jako Adrýme (starořecky Ἀδρύμη),[2] Adrýmes (starořecky Ἀδρύμης), Adrýmeton (starořecky Ἀδρύμητον),[1] Adrýmetos (starořecky Ἀδρύμητος), Adramýtes (starořecky Ἀδραμύτης) a Adrámetós (starořecky Ἀδράμητος).[3] Dochované římské nápisy a mince standardizovaly jeho latinské pojmenování jako Hadrumetum,[3] ale v jiných zdrojích se objevuje i jako Adrumetum,[2] Adrumetus,[4] Adrimetum, Hadrymetum atd.[3] Po svém povýšení na římskou kolonii byl jeho formální název upraven na Colonia Concordia Ulpia Trajana Augusta Frugifera Hadrumetina na počest svého císařského patrona.[3]

Počátkem 5. století bylo přejmenováno po císaři Honoriovi na Honoriopolis, poté po dobytí Vandaly v roce 434 po jejich králi Hunerichovi na Hunerikopolis[5] a po znovudobytí Byzantinci po císaři Justiniánovi Justinianopolis.[2]

Poloha editovat

Hadrumetum ovládalo ústí malé říčky[6] vlévající se do Hammámetského zálivu (latinsky Sinus Neapolitanus), zátoky Středozemního moře u tuniského pobřeží.[3]

Dějiny editovat

Fénická kolonie editovat

Hadrumetum založili v 9. století př. n. l. obchodnící z Týru jako obchodní stanici a kontrolní bod podél svých obchodních cest do Itálie a ke Gibraltarského průlivu. Jeho založení předcházelo Kartágu,[7] ale stejně jako ostatní fénické kolonie na západě se stalo po dlouhém obléhání Tyru Nebukadnesarem II. v letech 586–573 př. n. l. součástí kartaginské říše.[3]

Kartaginské město editovat

 
Nápisy z Hadrumeta jsou podobné nápisům z kartáginských náhrobků

V roce 310 př. n. l. za řecko-kartaginských válek obsadil Hadrumetum Agathoklés ze Syrakus jako součást svého neúspěšného pokusu přenést konflikt do Afriky na kartaginské území. Město později poskytlo útočiště Hannibalovi a jeho vojákům, kteří se zachránili po porážce v bitvě u Zamy v roce 202 př. n. l.,[3] která rozhodla o výsledku druhé punské války. Celková délka punských hradeb byla v té době podle všeho 6 410 metrů; některé jejich zříceniny se dochovaly do současné doby.[8]

Římské město editovat

Během třetí punské války podporovalo Hadrumetum Římany proti Kartágu[9] a po zničení Kartága v roce 146 př. n. l. získalo za svůj postoj další území a status svobodného města.[10] V tomto období si smělo volit sufety (latinsky duumviri) a razit vlastní bronzové mince s hlavou Neptuna nebo symbolem Slunce.[8]

Za občanské války mezi Pompeiem a Caesarem zajistil Gaius Considius Longus s armádou odpovídající velikostí dvěma legiím Hadrumetum pro optimáty. Navzdory tomu, že byl posílen berberskou jízdou pod velením Gnaea Calpurnia Pisona a pěším vojskem z města Clupey, nebyl schopen zabránit Caesarovi, aby se 28. prosince 47 př. n. l. nevylodil poblíž Hadrumeta.[11] Podle Suetonia Caesar po vystoupení na břeh zakopl a upadl, což se mohlo pokládat za neblahé znamení pro celou výpravu. Caesar však duchapřítomně stiskl do rukou hrst hlíny a prohlásil Držím tě, Afriko! (latinsky Teneo te Africa!)[12] Caesarovy pokusy o vyjednávání s Considiem byly odmítnuty, a proto Ceasar táhl proti spojeným vojskům Metella Scipiona a numidského krále Juby, které drtivě porazil v bitvě u Thapsu. Po bitvě byl Considius zabit svými vlastními muži kvůli penězům, které převážel[13] a město přešlo k Caesarovi.[14]

Za vlády císaře Augusta nesly mince ražené v Hadrumetu na líci jeho portrét a na rubu jméno (a často i portrét) afrického prokonzula; po Augustově smrti byla mincovna uzavřena. Když byl africkým prokonzulem Vespasianus, došlo v Hadrumetu ke vzpouře,[8] nicméně město nadále prosperovalo. Traianus mu udělil status římské kolonie a jeho obyvatelé získali římské občanství. Z této doby se dochoval rozsáhlý komplex unikátní mozaikové výzdoby spolu s mnoha raně křesťanskými předměty z katakomb. Po Kartágu se z něj stalo druhé nejvýznamnější město v římské Africe, narodil se zde Clodius Albinus, který se v roce 190 pokoušel stát se císařem.[8] Na konci 3. století se stalo hlavním městem nově vytvořené provincie Byzacena[4].

Hadrumetum bylo díky úrodnosti svého vnitrozemí (současný tuniský Sahel) jednou z nejdůležitějších měst v římské severní Africe, a tím se stalo důležitým zdrojem zásobování Říma obilím. Se svým sousedem Thysdrem se dostávalo do sporu o chrám bohyně Minervy, který stál na jejich společné hranici.[3]

Pozdější dějiny editovat

 
Římské ruiny Hadrumeta
Podrobnější informace naleznete v článku Súsa.

V roce 434 bylo z velké části zničeno Vandaly;[4][8] jejich horlivé ariánství vytvořilo v převažující katolické většině římského obyvatelstva řadu ortodoxních mučedníků včetně svatých Felixe a Victoriana. O století později bylo Hadrumetum během války s Vandaly znovu dobyto a přestavěno Byzantinci.[15] V 7. století ho dobyla a zničila vojska umajjovského chalífátu.

Zříceniny Hadrumeta se dnes rozkládají při vesnici Hammeim,[2] 10 kilometrů od moderní Súsy,[6] jejíž okraje dosahují až k ruinám.

Francouzský inženýr A. Daux za koloniální nadvlády znovu objevil hráze a mola obchodního přístavu římského města a obrysy jeho vojenského přístavu; oba byly většinou umělé a od konce starověku zanesené naplaveninami.[8] Louis Carton a Abbé Leynaud objevili v roce 1904 křesťanské katakomby; tunely se táhnou kilometry daleko přes malé podzemní galerie plné římských a byzantských sarkofágů a nápisů.[8]

Ruiny editovat

Kromě punských hradeb, římských přístavů a ​​byzantských katakomb se zde nachází ruiny byzantské akropole a baziliky, římský hipodrom, cisterny, amfiteátr a punské nekropole.[8]

Náboženství editovat

Jako hlavní město římské provincie vyprodukovalo Hadrumetum řadu křesťanských světců, včetně Mavila předhozeného divé zvěři v cirku za místních perzekucí v průběhu Caracallovy vlády nebo biskupa Felixe, prokonzula Victoriana a Frumentia během úsilí Vandalů násilně převést své katolické poddané na ariánství. V letech 255 až 551 bylo Hadrumetum sídlem biskupství. Zaniklé biskupství bylo obnoveno v 17. století jako katolická titulární diecéze.

Seznam biskupů editovat

Ve starověku v Hadrumetu působilo devět biskupů, které známe jménem.[4]

  • Polycarpus z Hadrumeta, účastník synody v Kartágu v roce 256[16]
  • svatý Felix, umučen za krále Geisericha
  • svatý Primasius
  • Raphael de Figueredo (14. 5. 1681 – 12. 10. 1695)
  • Salvator-Alexandre-Félix-Carmel Brincat (12. 5. 1889 – 2. 4. 1909)
  • Giacinto Gaggia (29. 4. 1909 – 28. 10. 1913)
  • Jean-Marie Bourchany (13. 1. 1914 – 27. 11. 1931)
  • Carlo Re IMC (14. 12. 1931 – 29. 12. 1951)
  • Jorge Manrique Hurtado (23. 2. 1952 – 28. 7. 1956)
  • Celestin Bezmalinovic OP (7. 8. 1956 – 1967)
  • Mijo Škvorc SJ (16. 6. 1970 – 15. 2. 1989)
  • Marian Błażej Kruszyłowicz OFM Conv. (9. 12. 1989 – )

Odkazy editovat

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hadrumetum na anglické Wikipedii.

  1. a b Maldonado López 2013, s. 43–45.
  2. a b c d William Smith 1860, s. 338.
  3. a b c d e f g h Babelon 1911, s. 802.
  4. a b c d Sophrone Pétrides 1910.
  5. Maenchen-Helfen 1973, IX. pozn. 113.
  6. a b Norie 1831, s. 348.
  7. Sallustius 1988, s. 94.
  8. a b c d e f g h Babelon 1911, s. 803.
  9. Appiános 1986, §94.
  10. CIL, Vol. I, p. 84.
  11. Gaius Julius Caesar 1972, De Bello Africo kap. III.
  12. Suetonius 1974, §59].
  13. Gaius Julius Caesar 1972, De Bello Africo §76.
  14. Gaius Julius Caesar 1972, De Bello Africo §89.
  15. Procopius, §6.
  16. Cyprianus, Epistola LIII.

Literatura editovat

  • APPIÁNOS. Zrod římského impéria (Římské dějiny 1) (původním názvem: Appiani Historia Romana I). Překlad Jan Burian, Bohumila Mouchová. 1. vyd. Kniha 19. Praha: Svoboda, 1986. 496 s. (Antická knihovna; sv. 55). Kapitola 23. 
  • BABELON, Ernest Charles François. Encyclopædia Britannica. In: CHISHOLM, Hugh. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 12. Kapitola Hadrumetum. (anglicky)
  • CAESAR, Gaius Julius. Válečné paměti (původním názvem: Belli Gallici libri I–VIII / Commentarii belli civilis / Bellum Alexandrium / Bellum Africum / Bellum Hispaniense). Překlad Ivan Bureš, Václav Dědina, Marie Husová, Václav Marek. 1. vyd. Kniha 16. Praha: Svoboda, 1972. 636 s. (Antická knihovna; sv. 55). 
  • CYPRIANUS, Thascius Caecilius. To Cornelius, Concerning Granting Peace to the Lapsed. [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  • MAENCHEN-HELFEN, Otto John. The World of the Huns: Studies in Their History and Culture. Redakce Max Knight. [s.l.]: University of California Press, 1973. 648 s. Dostupné online. ISBN 978-0520015968. (anglicky) 
  • MALDONADO LÓPEZ, Gabriel. Las Ciudades Fenicio Púnicas en el Norte de África... [online]. 2013. Dostupné online. (španělsky) 
  • NORIE, John William. New Piloting Directions for the Mediterranean Sea, the Adriatic, Or Gulf of Venice, the Black Sea, Grecian Archipelago.... London: J.W. Norie & Co, 1831. 362 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • PÉTRIDES, Sophrone. Catholic Encyclopedia. Svazek VII. New York: Robert Appleton Co, 1910. Dostupné online. Kapitola Hadrumetum. (anglicky) 
  • PROKOPIOS. Περὶ Κτισμάτων [online]. Kapitola VI. Dostupné online. (starořecky) 
  • SALLUSTIUS CRISPUS, Gaius. Catilinovo spiknutí / Válka s Jugurtou (původním názvem: Coniuratio Catilinae / Bellum Jugurthinum). Překlad Jan Kalivoda. [s.l.]: Naše vojsko, 1988. 160 s. 
  • SMITH, William. A New Classical Dictionary of Greek and Roman Biography, Mythology, and Geography. Redakce Charles Anthon. Svazek 1. New York: Harper & Bros, 1860. Dostupné online. (anglicky) 
  • SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů (původním názvem: De vita Caesarum). Překlad Jana Nechutová, Bohumil Ryba. 1. vyd. Svazek 16. Praha: Svoboda, 1974. 584 s. (Antická knihovna; sv. 24). Kapitola Božský Julius. 

Externí odkazy editovat