Hadriánovy paměti
Hadriánovy paměti (francouzsky Mémoires d’Hadrien) jsou fiktivní paměti císaře Hadriána, nejznámější dílo z pera spisovatelky Marguerite Yourcenarové. Kniha vyšla v roce 1951. Inspiraci autorka získala na svých cestách po Řecku a Itálii. Dílo je napsáno v ich-formě, umírající císař Hadrián adresuje svému budoucímu nástupci Marcu Aureliovi celkem 6 dopisů, ve kterých se ohlíží za svým dosavadním životem.
| Hadriánovy paměti | |
|---|---|
| Autor | Marguerite Yourcenarová |
| Původní název | Mémoires d'Hadrien |
| Překladatel | Marie Janů |
| Země |  Francie |
| Jazyk | francouzština |
| Žánr | historický román, vzpomínkový román |
| Datum vydání | 1951 |
| Český vydavatel | Odeon |
| Česky vydáno | 1971 |
| Počet stran | 220 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Do češtiny přeložila Marie Veselá-Janů v roce 1971. Český překlad byla vydána v nakladatelství Odeon.
Děj editovat
Animula vagula blandula editovat
V prvním dopise s názvem Animula vagula blandula vzpomíná umírající císař na dny, kdy neměl žádné zdravotní potíže a mohl se aktivně hýbat. Je mu diagnostikována vodnatelnost, trpí záchvaty dušnosti a cítí, že se jednoho dne udusí. Ještě zvládá vládnout, ale jeho život se blíží ke konci. Začíná bilancovat nad svým životem, a proto ho vypráví Marcovi.
Varius Multiplex Multiformis editovat
Druhý dopis nazvaný Varius Multiplex Multiformis je věnován Hadriánovu hispánskému původu a dětství, studiích a oblibě v klasickém Řecku, zejména Athénách, které ho doslova uchvátily. Jeho otec byl senátorem v Římě, tuto funkci Hadrián zdědil. Chtěl být vojákem, mít moc a slávu. V armádě se zúčastnil mnoho výprav (barbarské území, Egypt, Babylon a další), byl úspěšným velícím důstojníkem oblíbeným mezi vojáky. Byl v okruhu nejbližších císaře Traiana, který ho po mnoha letech adoptoval a ustanovil ho budoucím císařem. Traianova žena císařovna Plotina se stala dobrou přítelkyní a platonickou láskou Hadriána.
Telltabius slita editovat
Dopis Telltabius slita zahrnuje císařské počátky Hadriana, vyjednání mírových dohod, otevření obchodních cest s Indií a snaha o urovnání sporů mezi Řeky a Židy. Vyrovnával se s dobyvačnou politikou Traiana a vzpourami plynoucí ze změny na císařském stolci. Od nástupu ho doprovází kaňka na mírové politice, a to zavraždění 4 senátorů bez soudů jeho věrným společníkem. Velmi cestoval po celé římské říši, v Římě stanovena a vychována úřednická elita v tzv císařskou radu, která spravovala říši z Říma. Hadrián byl známý pro svou výbornou fyzickou kondici, inteligenci a láskou k umění. Své zkušenosti z armády přenesl do vlády, byl si vědom svého poslání. Opravoval významné stavby, pomníky, vodovody, cesty a hranice (od Germánie po Británii postaven Hadriánův val, jako obrana řeky Rýn). Za jeho vlády vzkvétala Gallie a Hispánie. Dbal na krásu krajiny a měst, chtěl krásná města, jako místa setkání, ukázku blahobytu, míru a majestátnosti. Umění chápal jako prostředek záchrany svého odkazu. U obyvatelstva byl brán za Boha dělajícího zázraky, věřilo se, že jeho dotek může vyléčit.
Saeculum aureum editovat
Čtvrtá část Saeculum aureum je věnována vztahu Hadriána s Antinoem, chlapcem, kterého si císař dovezl z Bithynie do Řecka a posléze Říma. Císař se věnoval umění, mystériím a klasické řecké kultuře. Povolil svému příteli filozofovi sebevraždu, i když k samotnému aktu má své výhrady. Počátky postavení Pantheonu, chrámu všech Bohů. Cestoval po Itálii společně s Antinoem a Luciem, chlapci, kteří byli jako synové pro císaře. Manželka nerada cestovala, ale jela do Egypta také. Tam se na popud špatné věštby Antinoos obětoval ve 20 letech a spáchal sebevraždu, což Hadriána nadosmrti velmi zasáhlo a ovlivnilo. Nikdy se z toho nevzpamatoval, viděl v Antinoovi svého nástupce. V Egyptě založil město Antinoe.
Disciplina augusta editovat
Pátý dopis z období Hadriánových reforem a obliby v literatuře a filozofování. Dal sepsat historii do kronik, sám začal být literárně činný. Pokusil se o pochopení a vyřešení otázek mezi Řeky a Židy, protože situace v Jeruzalémě eskalovala, kdy se tamější povstání proměnilo ve válku, bránili se statečně, ale Jeruzalém zapálen a povstalci v Palestině popraveni. V Jeruzalémě nejdříve zakázáno židovské náboženství a zvyky, až byli Židé vykázáni z Izraele. Provincie Judea byla přejmenována na Palestinu. Zde se objevily první znaky nemoci, měl záchvat dušnosti. Adoptoval Lucia, ten chvíli vládl, ale poté zemřel, dalším nástupcem vyvolen padesátiletý Antonius, vynikající úředník a dobrý pán. Ten také umírá a volba padne na Marca Aurelia, pětiletého chlapce, kterého Antonius adoptoval, stal se Hadriánovým vnukem.
Patientia editovat
Poslední dopis Patientia píše Hadrián na smrtelném lóži, unavený a toužící umřít důstojně. Přijal svůj úděl, staral se o své panství, pozoroval svůj vlastní konec, léky neúčinkovali, zemřel v klidu v okolí svých blízkých. Patienta je poslední heslo, které se objevilo na ražbách mince.
Prameny inspirace editovat
Autorka primárně vycházela z historických pramenů, mezi dva hlavní patří Dějiny Říma od řeckého historika Dióna Cassia (zde samostatná kapitola o Hadriánovi) a dílo Vita Hadriani latinského kronikáře Spartiana. Dále vycházela i z osobní císařovy korespondence a jeho listin a ostatní mladší sekundární literatury tohoto tématu.
Pro dokreslení hlavních rysů Hadriána byly přidány postavy, které nejsou historicky doložené. Při historicky sporných situacích se autorka přiklání k nejreálnějším hypotézám historiků.[1]
Interpretace editovat
Císař Hadrián píše své paměti pro nástupce (Marca Aurelia), aby ho Aurelius lépe poznal, převzal jeho rady a vyvaroval se jeho chyb. Zároveň dílo slouží jako otevřený proces sebeanalýzy a sebedefinice pro samotného Hadriána. Pro dosažení nejpřesnějšího obrazu lidského života vyprávění mísí skutečnost, potencionalitu a iluzi.[2] Autorka má tendenci kombinovat popis postav a historickou kauzalitu.[3]
Hadrián se stává ztělesněním ideálů lidské svobody a harmonie, které odráží v realizaci římské kultury (stavby, sochy, mince, města…). Své filozofické, náboženské a morální pravdy šíří masovou komunikací.[4]
Jedním z osudových momentů v životě císaře byla smrt milovaného Antinoa, která je pro Hadriána nepochopitelná. Snaží se vytvořit Kult Antinoa (pojmenuje po něm město Antinoe), ztotožňuje ho s bohem Adónisem, staví mu sochy na jeho památku a bojuje za udržení jeho památky. Jeho smrt lze vyložit proustovským mýtem o vězni lásky, který se svým činem navždycky připoutal ke svému partnerovi, nebo jako rituální sebeobětování pro záchranu svého partnera před pohromou.[4]
Obyvatelé Jeruzaléma zpochybňují Hadriánovy pravdy, nectí Antinoův kult, jeho smrt berou jako císařovu osobní tragédii. Válku s Izraelem jako danou formulaci lze proto číst jako císařovo období pochybností o sobě samém. Nikdy nepřiznal, že hněv vůči Jeruzalému pramení z osobních důvodů, ale text nabízí mnoho vodítek. I když se sešel s rabíny, nechal si vyložit Starý zákon a vyslechl veškeré argumenty židovského náboženství, vyhnal Židy z Jeruzaléma do Palestiny a přejmenoval danou provincii Judea.[2]
Do konce svého života císař cítí vinu, ze vzteku oslepí úředníka, poté dotykem navrací zrak staré ženě, až v okamžiku, kdy dostane dopis od Arriena, který mu vyložil alternativní (mytologický) konec, císař dojde k útěše a uspokojení. Tato trojice přináší vnější interpretaci a pochopení, kterého sám člověk není schopen.[2]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ YOURCENAROVÁ, Marguerite. Hadriánovy paměti. Brno: Odeon, 1971. 220 s. S. 216.
- ↑ a b c ALESH, Jeanine S. Le Cours des devises in Marguerite Yourcenar's Mémoires d'Hadrien. The French Review. 1999, roč. 72, čís. 5, s. 881-882.
- ↑ CHRISTENSEN, Peter. Simone de Beauvoir a Marguerite Yourcenar as historical novelists. Simone de Beauvoir Studies. 1987, roč. 4, s. 130.
- ↑ a b HOUSTON, John. The Memoirs of Hadrian by Marguerite Yourcenar. Yale French Studies. 1961, Women Writers 27, s. 140-141.