Giovanni Battista Meizlik

J. E. Monsignor Dr. Giovanni Battista Meizlik (24. června 1870 Gorizia10. února 1946 Monfalcone) byl římskokatolický kněz působící v Itálii (Protonotario Apostolico, Prelato domesticodi S. S.).

Giovanni Battista Meizlik
G.B.Meizlik portret.jpg
Narození 24. června 1870
Úmrtí 10. února 1946 (ve věku 75 let)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Portrét

ŽivotEditovat

Giovanni Battista Mejzlik, byl po otci původem z rodu nižší německé šlechty, po matce z rodiny benátských kupců. Za svého života působil jako vyšší církevní hodnostář katolické církve v Itálii a to v nelehké době počátku první světové války. Významně se zasloužil o rozvoj Aquileiské baziliky a o záchranu města Monfalcone ke konci druhé světové války. Ve městěAquileia je po něm pojmenována budova dnešního muzea "Pallazo Meizlik". Byl váženou a velmi respektovanou osobou, které vděčí za svůj život nespočet osob, které zachránil v době druhé světové války.

Narodil se v Gorizii 24. června 1870 otci z české části Rakouska-Uherska a benátské matce, na kněze byl vysvěcen 28. července 1895 arcibiskupem Mons. Zornem. Následně získal doktorát z církevní teologie na univerzitě ve Vídni.

Jako duchovní pastýř byl nejprve asistentem v Gradu a poté, po třináct let, farářem v Perteole, kde urovnal velmi vážné neshody, jež se zde vlekly už dlouhý čas. Založil venkovskou záložnu a dvě zemědělská sdružení, a tímto se zasadil o vykoupení půdy obdělávané pachtýři a také o stavbu lidových domů za výhodných podmínek. Během tohoto období byl zvolen za člena Zemského sněmu v Gorizii (Dieta Provinciale di Gorizia), v němž prosadil, ve spolupráci s Faiduttim a Bugattem, pachtýřskou smlouvu, která měla vstoupit v platnost právě 24. května 1915 a jež představovala velký společenský úspěch pro oblast Isontino.

V roce 1913 ho Mons. Sedej jmenoval arciknězem baziliky v Aquileie, přímo podléhajícím arcibiskupskému ordinariátu, s hodnostmi apoštolského protonotáře a papežského domácího preláta. V roce 1915 s ním spolupracovali asistent a katecheta Don Francesco Spessot a „občan království“ Don Giovanni Bressan.

Historická nevyhnutelnost návratu římské Aquileie pod správu Itálie, byla Mons. Meizlikovi zřejmá, a tak se bezvýhradně dal k dispozici italským úřadům. Ve své bazilice přijímal a hostil význačné vojenské a politické osobnosti, počínaje králem a vévodou z Aosty, takže po obsáhlém a obecném sdělení, že na zhruba desítce far byly objeveny důkazy o špionážní aktivitě furlanských kněží, kteří byli okamžitě internování, deník „Giornale d´Italia“ dne 23. června 1915 napsal toto:

„Ostatně, vůči těm, kteří dál zastávají svůj úřad a nestaví překážky běhu událostí, projevují vojenští představitelé vážený respekt a úctu. I včera jsem mezi dvěma generály viděl biskupa z Aquileie oděného v majestátný šat, jak byl vezen automobilem na cestu do Grada. A při pohledu z dálky na tu úctu a důstojnost, jež biskupovi ti dva generálové projevovali, se mi vybavilo chování Němců vůči kardinálovi Mercierovi.“

Marné byly kroky, jež Don Francesco Spessot bezprostředně podnikl u generálporučíka Vercellany. Ten se telefonicky obrátil na civilního komisaře okresu Monfalcone se sídlem v Cervignanu, Dr. Crispa Moncadu, jenž mu takto odpověděl: „Se vší úctou pane generále, Vám starost o občanské záležitosti, jako je opatření vůči Mons. Meizlikovi, nenáleží“. A tak byl arcikněz z Aquileie 2. července převezen do pevnosti Belvedere ve Florencii.

Velkou ranou pro naděje Mons. Meizlika bylo určitě oznámení, že za jeho náhradníka byl jmenován furlanský Don Celso Costantini, původem z Castions di Zoppola, farář z Concordie a zakladatel a ředitel časopisu Křesťanské umění (Arte Cristiana), který se ujal baziliky přesně 6. července.

Podle Dona Spessota byli Mons. Meizlik a Don Celso dobří přátelé ještě před vypuknutím války, ale očekávání Mons. Meizlika, že by si jeho přítel vzal k srdci kauzu jeho návratu do Aquileie, se nám jeví skutečně naivním, pomyslíme-li jen na hrdost budoucího kardinála na své působení ve funkci správce slavné baziliky v tom historickém období a na jeho záměr využít toho ke kompilaci svého známého díla „Aquileia a Grado“ (Aquileia e Grado) vydaného v Miláně v roce 1916.

23. dne téhož měsíce Ojetti posílá z Udine manželce „krásnou fotografii od Dona Celsa“ opatřenou následujícím věnováním: „Uctivé pozdravy od Dona Costantiniho, faráře z Aquileie zásluhou Uga Ojettiho“. A to není všechno. V listopadu roku 1918 bylo Ojettimu doporučeno, aby se angažoval ve věci jmenování jeho přítele „biskupem Concordie a Aquileie“. Ojetti píše manželce: „Ještě se nedokážu rozhodnout... Don Celso si to zaslouží. Potěšilo by mě jmenovat ho biskupem poté, co jsem ho jmenoval farářem“.


Nicméně, brzy u Mons. Meizlika převažují obavy finančního charakteru kvůli vysokým nákladům, jimž jeho skupina kněží musí čelit ve Villino Coláo, a 4. listopadu 1915 žádá o pomoc otce a Dona Spessota.

Už z deníku Dona Camuffa známe roli Mons. Meizlika během jeho zajetí v Belvederu, pobytu ve vilce Coláo a na ulici Lamarmora 9 až do 31. března 1916, kdy opustil své spolubratry z důvodu neshod s Donem Bertusem a ubytoval se u Otců misionářů Nejsvětějšího srdce. 22. srpna tohoto roku oznamuje Donu Spessotovi, pobývajícímu tehdy v Narcao na Sardinii, že se za několik dní přestěhuje na dva nebo tři měsíce do Maiana, do kláštera Sv. Dominika, na půli cesty mezi Florencií a Fiesolem.„Velikonoce plné vzdechů a očekávání – píše Mons. Meizlik svému mladému asistentovi 8. dubna 1917 – nechť dorazí do Florencie. Je nás zde mnoho, podpora je větší. Myslete na mě a pamatujte na mě ve svých modlitbách.“


Arcikněz z Aquileie byl jediným duchovním, který užíval přízně kardinála Pietra Maffiho, pokud jde o isontské internované kněží. Ujal se funkce „seminárního duchovního“ v Pise (viz pohled Dona Stacula Donovi Spessotovi ze dne 2. dubna 1918), ale v létě posledního roku války, stále podle téhož pramene, nalézáme Monsignora Meizlika přestěhovaného z Pisy do Visignana (frakce obce Càscina). Vysvětlení nám dává Don Stacul v pohledu adresovaném Donu Spessotovi dne 28. července 1918, kde stojí, že „obyvatelé Grada,pobývající v Marině u Pisy (liberálové uprchlí po bitvě u Caporetta) ho udali jako nebezpečného stoupence Faiduttiho. Poté...“ pobývající v Marině u Pisy (liberálové uprchlí po bitvě u Caporetta) ho udali jako nebezpečného stoupence Faiduttiho. Po návratu do Furlanska, kdy ho Mons. arcibiskup Sedej povolal k vedení farnosti v Monfalcone, kterou kdysi vedl Don Kren, Monsignor Meizlik velkomyslně zapomněl na veškeré křivdy a ponížení, jež mu bez jakéhokoliv důvodu uštědřila vládní Itálie v roce 1915, a bez výhrad spolupracoval s místními úřady na rekonstrukci města válkou proměněného v hromadu sutin. A když se během prvních svobodných voleb v lednu 1922 v Monfalcone, jakož i v celé oblasti Isontino, rýsovala vážná komunistická hrozba, on se na základě svého pochybného rozhodnutí (a vskutku se o tom vážně diskutovalo v katolických kruzích) nezajímaje se o seznam lidové strany, takto umožnil, aby druzí využili váženosti jeho jména na podporu seznamu Národního bloku, jemuž se pak podařilo zvítězit. Učinil tak z přesvědčení, že za těch okolností zájmy Vlasti musí převážit nad zájmy strany italských katolíků.

 
Místo posledního odpočinku Jeho Excelence G. B. Meizlika

Za jeho pětadvacetiletého působení ve funkci duchovního v Monfalcone se vyjímala zejména jeho angažovanost při rekonstrukci dómu, jež zdůraznila jeho strohou krásu a po níž byl v roce 1940 dóm jeho zásluhou povýšen na baziliku minor, a úsilí při podpoře duchovního života a apoštolství věřících prostřednictvím vzkvétajících sdružení Katolické akce a asistence. Různorodou aktivitu vyvíjel i během druhé války. Lidí, které zachránil před internací, vězením či nucenými pracemi, je nespočet. To on, ač navzdory vážným nebezpečím té doby, předstoupil hrdě před německého velitele v Monfalcone ke konci měsíce dubna 1945 a po živé diskusi se mu podařilo ho přimět k tomu, aby upustil od úmyslu odpálit muniční sklady zřízené ve městě, které tím zachránil od úplného zničení.

Obyvatelé Monfalcone mu v říjnu téhož roku vzdali majestátní pocty, při výročí jeho zlatého kněžského jubilea, a v únoru následujícího roku, u příležitosti jeho úmrtí 10. února 1946.