George S. Patton

americký generál
(přesměrováno z George Smith Patton)

George Smith Patton ml. (11. listopadu 1885, San Gabriel, Kalifornie21. prosince 1945, Heidelberg, Německo) byl vojevůdce a čtyřhvězdičkový generál armády Spojených států amerických. Jeho 3. americká armáda, které za druhé světové války velel, osvobodila mj. západ a jihozápad Čech, včetně měst Plzně, Přeštic, Rokycan, Strakonic, Domažlic a Chebu.

George Smith Patton
George Patton jako generálporučík
George Patton jako generálporučík
Narození 11. listopadu 1885
San Gabriel
Úmrtí 21. prosince 1945 (ve věku 60 let)
Heidelberg
Manžel(ka) Beatrice Banning Ayer (1910–1945)
Děti George Patton IV
Rodiče George S. Patton a Ruth Wilson
Příbuzní Louis DuBois (předek)
Vojenská kariéra
Hodnost Armádní generál
Doba služby 1909–1945
Sloužil Flag of the United States.svg USA
Složka Emblem of the United States Department of the Army.svg Armáda Spojených států
Velel II. armádní sbor
I. obrněný sbor
7. armáda (1943–1944)
3. armáda (1944–1945)
15. armáda (1945)
Války Mexická občanská válka,
První světová válka,
Druhá světová válka
Bitvy Africké tažení, Italské tažení, Západní fronta (druhá světová válka), Bitva v Ardenách
Vyznamenání Bronzová hvězda
rytíř komandér Řádu britského impéria
velkokříž Řádu Ouissam Alaouite
legionář Záslužné legie
Purpurové srdce
Řád bílého lva IV. třídy
Stříbrná hvězda
rytíř velkokříže Oranžsko-nasavského řádu
společník Řádu lázně
Válečný kříž 1914–1918
Válečný kříž
komandér Řádu čestné legie
Podpis Podpis

ŽivotEditovat

Vyrostl v rodině s bohatou vojenskou historií. Jeho dědeček a prastrýc bojovali v Americké občanské válce na straně Konfederace. Dědeček, generál George Smith Patton, se stal generálem v jedenadvaceti letech a padl v čele 22. virginského pluku. Prastrýc, plukovník Waller Patton, padl v bitvě u Gettysburgu.

V dětství trpěl dyslexií, ale vyrovnával se s ní tvrdou disciplínou, a na prestižní americké vojenské akademii ve West Pointu tak urputnou snahou dosáhl brilantních úspěchů. V předposledním ročníku byl jmenován velitelem kadetů, přitom na konci prvního ročníku mu hrozilo vyloučení.[zdroj?]

V roce 1912 se zúčastnil olympijských her ve Stockholmu a v premiéře moderního pětiboje skončil pátý.[1][2]

Byl jedním z prvních zastánců tankové války. Jako účastník první světové války na evropském kontinentu (byl náčelníkem štábu generála Pershinga) záhy pochopil důležitost tanků a v meziválečném období pracoval na jejich prosazení a zapracování do americké armádní výzbroje a ve druhé světové válce zastával významné funkce během amerických kampaní v Severní Africe, invaze na Sicílii a na západní frontě.

Byl považován za jednoho z nejlepších polních velitelů západních spojenců a brilantního taktika mobilní války.[zdroj?] Měl pověst ryzího a urputného válečníka a bylo mu přezdíváno Stará krev a odvaha, Krev a bláto nebo též Tankový rozrážeč.[3] Jeho velkou nevýhodou však byla prudká povaha. Měl několik incidentů při návštěvě polních nemocnic, kdy napadal „simulanty“, což byl pro něj každý, kdo nevykazoval zranění. Několikrát nafackoval či vynadal vojákům, kteří se psychicky zhroutili nebo trpěli například úplavicí. Jeho vojenskou kariéru málem ukončil incident ve vojenské nemocnici ze dne 3. srpna 1943. Vojín Ch. H. Kuhl prokázal dle Pattona zbabělost, neboť tvrdil, že se bojí dělostřelby. Vrchní nadřízený D. Eisenhower nařídil generálovi, aby se vojákovi omluvil a média žádala pro Pattona vojenský soud. Ten se však nekonal a Patton nebyl sice propuštěn ze služby, ovšem byl zbaven velení své armády a deset měsíců aktivně nesloužil. Dalším negativem byla jeho přehnaná soutěživost, například během bojů na Sicílii své důstojníky výslovně instruoval, že mají dobýt Messinu dříve než britský polní maršál Bernard Montgomery. Pro své výbuchy vzteku měl několikrát vážné potíže s nadřízenými. To mělo za následek, že v Africe a při invazi na Sicílii jemu původně podřízený generál Omar Bradley se stal jeho nadřízeným velitelem po zbytek války.[2]

Ve městě Acate na Sicílii vojáci pod Pattonovým velením zmasakrovali 72 italských zajatců. Patton se kvůli tomu dostal do sporu s Bradleym, protože Bradley chtěl celý incident vyšetřit, zatímco Patton chtěl masakr zatajit před veřejností a dále se jím nezabývat.[4]

Operace FortitudeEditovat

Prostřednictvím tajných služeb (zejména MI6), byl Patton určen jako hlavní velitel invaze do Francie při rozsáhlé dezinformační operaci Fortitude. Během jara 1944 vystupoval jako vrchní velitel neexistující armády Fusag, která se měla vylodit v Pas de Calais. Pattonova neúčast na vylodění v Normandii 6. června 1944 byla na německé straně prezentována jako jeden z důkazů pro vůdcovo přesvědčení, že se jedná jen o krycí manévr a hlavní vylodění ještě neproběhlo.[zdroj?]

Návrat do armádyEditovat

 
Patton, Bradley a Eisenhower po osvobození koncentračního tábora Buchenwald 12. dubna 1945

Od 28. července 1944 byla aktivována 3. armáda a Patton se stal jejím vrchním velitelem. Zde také posléze vyvrcholila jeho vojenská kariéra. Postupně obešel Paříž a osvobodil severní Francii, zejména rychlým a agresivním postupem tankových vojsk. Kde to bylo možné, obcházel hlavní ohniska odporu, a minimalizoval tak nezbytné čelní útoky a ztráty svých vojáků. Jeho velmi úspěšná ofenzíva byla zastavena 31. srpna, kdy u města Mety došly jeho 3. armádě pohonné hmoty. Z tohoto důvodu musel Patton dobývat Mety až do 23. listopadu. Při postupu z Francie k Rýnu v prosinci 1944 pohotově stočil své síly na sever do Belgie, kde zmařil německou ofenzívu v Ardenách. Tento složitý takticko-logistický manévr, který uvolnil obklíčenou elitní 101. výsadkovou divizi u Bastogne, je podle vojenských historiků jeho nejvýznamnějším úspěchem.[zdroj?] V únoru 1945 se jeho vojska přesunula do Sárské pánve, ale řeku Rýn se jim podařilo překročit až 22. března (most u Remagenu získala 1. armáda 7. března). V Porýní a Falcku zajaly Pattonovy jednotky několik set tisíc německých vojáků.

Osvobození západních ČechEditovat

Od 1. dubna směřoval Patton do západních Čech. Druhý den byl jeho směr velením změněn na Rakousko, avšak k dosažení Vídně velení rozkaz nevydalo. Dne 18. dubna překočila hranici ČSR u Aše a 25. dubna osvobodila Cheb.[5] Dne 4. května obdržel rozkaz k překonání Šumavy a postupu do Československa. Do 6. května osvobodila 3. americká armáda západní Čechy a jejich metropoli Plzeň. George Patton byl připraven a rozhodnut osvobodit také hlavní město Prahu, avšak vrchní velitel Eisenhower nedostal pro tuto operaci z Washingtonu politickou podporu. Jeho úspěšná armáda tak musela dodržet tzv. demarkační linii střetu osvobozeneckých vojsk, dohodnutou koncem dubna: Kraslice – Karlovy Vary – Plzeň – Rokycany – Písek – Netolice - České Budějovice - Linec.

Konec války v EvropěEditovat

 
Pattonovo slavnostní přijetí v Los Angeles 9. června 1945

Po porážce Německa se stal vojenským guvernérem Bavorska a v červnu 1945 se s obrovským úspěchem vrátil do USA. Vojenská kariéra tohoto mimořádného generála již však byla ukončena, což sebevědomý a ambiciózní velitel velmi těžce nesl. Uvědomil si, že již nikdy aktivně nezasáhne do žádné války. Brzy poté začal být politicky aktivní a zcela jednoznačně prosazoval vytlačení komunismu a Sovětů ze střední a východní Evropy. Byl si vědom situace a svoji vizi svobodné Evropy chtěl prosadit i za cenu války a vojenské dohody s Německem. Brzy nato jej Eisenhower odvolal od 3. armády a přeložil jej k 15. armádě, která fakticky neexistovala a byla vedena pouze formálně.

SmrtEditovat

Patton zemřel na následky automobilové nehody, když se jeho štábní Cadillac 9. prosince 1945 na křižovatce na předměstí Mannheimu srazil s nákladním autem. Nehoda nevypadala nijak dramaticky a ostatní vyvázli nezraněni.[2] On sám měl však obrovskou smůlu. Náraz jej vymrštil vzhůru a narazil hlavou do střechy vozu tak nešťastně, že si zlomil dva krční obratle a vážně si poranil míchu. Zcela ochrnul od krku dolů a časem začal mít potíže s dýcháním. Zemřel 21. prosince v nemocnici v Heidelbergu na plicní embolii. Pohřben byl dle vlastního přání na americkém vojenském hřbitově v Hamme v Lucembursku vedle dalších příslušníků 3. armády. Stalo se tak 23. prosince 1945. Jeho symbolický hrob se nachází u episkopálního chrámu Spasitele v městečku San Gabriel v Kalifornii (San Marino). Zde byl pokřtěn, svatě přijímán a také biřmován, společně se členy své rodiny.

OsobnostEditovat

Generál Patton byl duchovně založený člověk, který věřil v reinkarnaci. Podle vojenských historiků se jednalo o velmi nadaného, všestranného, arogantního, avšak velmi schopného a jedinečného velitele i člověka.[zdroj?] Díky své mentalitě a impulsivnímu temperamentu byl nejen armádními složkami spojenců rozporuplně vnímán a hodnocen. K jeho charakteristickému image nerozlučně patřily dvě zbraně, které nosil téměř neustále za pasem[2]: Colt 45 a Smith & Wesson 357 Magnum, oba s rukojeťmi ze slonoviny. Podle většiny osob, které generála osobně potkaly, se jednalo o nesmírně charismatickou a jedinečnou osobnost. Byl to údajně jediný spojenecký generál, kterého se Němci skutečně vážně obávali, za svůj způsob a přístup v taktice a způsobu vedení boje.[zdroj?]

HodnostiEditovat

1916 23. května – nadporučík (First Lieutenant) Pravidelné vojsko (Regular Army USA)
1917 15. května – kapitán (Captain) Pravidelné vojsko
1918 26. ledna – major (Major); propůjčená hodnost po dobu trvání války National Army (USA)
1918 30. března – podplukovník (Lieutenant Colonel); propůjčená hodnost po dobu trvání války National Army (USA)
1918 17. prosince – plukovník (Colonel); propůjčená hodnost po dobu trvání války National Army (USA)
1920 30. června – kapitán (Captain); návrat na původní hodnost před válkou Pravidelné vojsko USA
1920 1. července – major (Major) Pravidelné vojsko USA
1934 1. března – podplukovník (Lieutenant Colonel) Pravidelné vojsko USA
1938 1. července – plukovník (Colonel) Pravidelné vojsko USA
1940 2. října – brigádní generál (Brigadier General) Army of the United States
1941 4. dubna – generálmajor (Major General) Army of the United States
1943 12. března – generálporučík (Lieutenant General) Army of the United States
1944 16. srpna; oficiální datum povýšení 1943 1. září Pravidelné vojsko USA
1944 16. srpna; oficiální datum povýšení 1943 2. září Pravidelné vojsko USA
1945 14. dubna – generál (General, Army of the United States) Army of the United States

Vojenská vyznamenáníEditovat

kdy
stát
název
? US Distinguished Service Cross [DSC]
? US Distinguished Service Medal Army
? US Silver Star
? US Legion of Merit
? US Bronze Star Medal
? US Purple Heart
? US Silver Lifesaving Medal
? US World War I Victory Medal
? US European-African-Middle Eastern Campaign Medal
? US Mexican Service Medal
? US American Defense Service Medal
? US World War II Victory Medal
? GB British Order of the Bath
? GB Order of the British Empire
? B Ordre de Léopold II
? B Croix de Guerre
? F Légion d'honneur
? F Croix de Guerre
? F French Liberation Medal
? Lx Luxemburg War Cross
? Ma Grand Cross of Ouissam Alaouite of French Morocco
1945 27. července CS Řád Bílého lva, vojenská skupina, I. třída
? CS Československý válečný kříž 1939
? Lx Grand Luxemburg Cross of the Order of Adolphe of Nassau
? US Army of Occupation Medal

Odrazy v kultuřeEditovat

Proslulé výrokyEditovat

  • Moji vojáci mohou jíst své opasky, ale moje tanky potřebují benzín.
  • Veďte mě, následujte mě, nebo mi jděte z cesty.
  • Nechť má Bůh slitování s mými nepřáteli, neboť já je mít nebudu.
  • Žádnej bastard ještě nevyhrál válku tím, že by zemřel pro svoji zemi. Vyhrál ji tak, že donutil jinýho pitomce, aby on zemřel pro tu svou.
  • Pochodujte proti zvuku palby, to je zvuk, který obvykle najdete před nepřítelem.
  • Bojovat za něco je lepší, než žít pro nic.
  • Je lepší mít německou divizi před sebou než francouzskou divizi za sebou.
  • Dobrý plán provedený dnes je lepší než dokonalý plán provedený zítra.
  • Porazili jsme špatného nepřítele. (1945)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. FELT, Karel; KÉZR, Martin. Atény 2004. Praha: OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, s. r. o., 2004. 256 s. ISBN 80-7360-158-3. Kapitola 1, s. 19. 
  2. a b c d ŠTAMBERA, František. Generál se vším všudy. Extra VÁLKA - II. světová. 21.. listopad 2014, s. 44-47. 
  3. VODIČKOVÁ, Jarmila Mevald. 5 největších vojevůdců II. světové války: geniální stratégové, cholerici, udavači & milovníci gejš. History revue. 22. října 2010, roč. 2010, čís. 11/2010, s. 52-60. 
  4. Atkinson, Rick (2007), The Day of Battle: The War in Sicily and Italy, 1943–1944 (The Liberation Trilogy), New York City: Henry Holt and Company, s. 119. ISBN 0-8050-6289-0
  5. Osvobození západních Čech americkou armádou | Osvobození českého území americkou armádou [online]. [cit. 2020-05-10]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • Ladislas Farago: The last days of Patton, Berkley Books, New York 1982, ISBN 0-425-05388-1
  • George Forty: The armies of George S. Patton, Arms & Armour, Londýn 1996, ISBN 1-85409-295-2
  • Stanley P. Hirshson: General Patton, Harper Collins, New York 2002, ISBN 0-06-000982-9
  • Earle Rice: George Patton, Chelsea House Publ., Philadelphia, 2004, ISBN 0-7910-7403-X
  • Trevor Royle: Patton: Old Blood and Guts. – Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 2005, ISBN 0-297-84676-0
  • Patton, George Smith: Válka mýma očima, Svoboda, 1992, ISBN 80-205-0236-X
  • Linda, Petr: Patton byl váš nejlepší, AB, Praha 1991
  • Forty, George: Velitelé tankových vojsk Rytíři moderní doby, Naše vojsko, 1994
  • Brož, Ivan: Manažeři války, Svoboda, 1994
  • Josef Orel : Největší vojevůdci 2. sv. války, Alpress Frýdek-Místek 2010

Externí odkazyEditovat