Františka Plamínková

česká politička, feministka a novinářka

Františka Plamínková (5. února 1875 Praha[1][2]30. června 1942 Praha, Kobyliská střelnice[3])[4] byla česká politička, novinářka, feministka a organizátorka československého a mezinárodního ženského hnutí. Byla popravena během heydrichiády.

Františka Plamínková
Františka Plamínková 1921.jpg
Senátorka Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1925 – 1939
Stranická příslušnost
Členstvínár. soc.

Narození5. února 1875
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí30. června 1942 (ve věku 67 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Profesespisovatelka, novinářka, politička a sufražetka
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm III. třídy, in memoriam (1992)
CommonsFrantiška Plamínková
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

 
Pamětní deska u sídla Senátu v Praze
 
Pamětní deska na pražském Staroměstském náměstí

Narodila se jako třetí a nejmladší z dcer pražského obuvníka Františka Plamínka a jeho manželky Františky, rozené Krubnerové,[1]. Absolvovala obecnou a měšťanskou školu a vystudovala Ústav pro vzdělání učitelek v Praze. Po maturitě vyučovala ve školním roce 1894/1895 v Táboře a  Soběslavi. Od roku 1895 dostala dekret učitelky měšťanských škol v Praze. V roce 1908 byla jmenována definitivní učitelkou měšťanské školy v Praze-Bubnech.[5]

Albína Honzáková označuje ve své knize Františku Plamínkovou za demokratku a humanistku s velkým sociálním cítěním.[6] Z tohoto niterného uspořádání čerpala sílu a inspiraci pro své aktivity v ženském hnutí.

Všem, kdo ji znal, imponovala svým zjevem, temperamentem a hlubokými historickými, uměleckými, kulturními, filozofickými i právnickými znalosti, které si osvojila převážně samostudiem. Byla výbornou řečnicí, pohotovou, vtipnou a vždy výborně argumentačně připravenou.[7] Působila rovněž jako novinářka, když publikovala články o problematice ženských práv především v Časopise učitelek, Ženském obzoru a Ženské radě, někdy v Času a Českém slově.

Od mladých let se stýkala s rodinou Masarykových.[6] [8] Protože chtěla zůstat učitelkou, nesměla se vdát a mít děti. Veškerý volný čas věnovala aktivitám, jimiž propagovala vytvoření společnosti, kde žena a matka bude mít stejnou důstojnost, stejnou hodnotu, stejné vzdělání a stejné možnosti uplatnit se v placeném zaměstnání jako muž, při zachování rodiny jako nejvyšší lidské a národní hodnoty.[9]

Dne 14. září 1938 napsala otevřený[6] dopis A. Hitlerovi, v němž se zastala prezidenta E. Beneše. Německého kancléře obvinila z národnostních i historických omylů o našem národě.[10] Po 15. březnu 1939 odmítla zůstat v cizině, ačkoliv obdržela pas a legálně vyjela do Švédska, Norska a Dánska. Vrátila se, protože v těžkých chvílích chtěla být se svým národem. Dne 1. září 1939 byla poprvé zatčena. Po šesti týdnech byla propuštěna a pokračovala v činnosti Ženské národní rady. Její pasivní rezistenci vůči okupačnímu režimu v únoru 1942 několikrát v tisku napadl redaktor Poledního listu Karel Werner (v dubnu 1947 Národním soudem odsouzen k trestu smrti a popraven). Dne 11. června 1942 byla v rámci heydrichiády opět zatčena a vězněna v Terezíně.. Hlavním důvodem její popravy byla skutečnost, že nechtěla veřejně odsoudit atentát na Reinharda Heydricha a tím zradit londýnský exil a dr. Edvarda Beneše.[11] Z Terezína byla převezena do Prahy a 30. června 1942 na Kobyliské střelnici zastřelena.[12]

Spolková činnostEditovat

V roce 1897 se zúčastnila 1. sjezdu českoslovanských žen. Stala se členkou Spolku českých učitelek a zakladatelkou Ženského klubu českého (1903) a Výboru pro volební právo žen (1905). Pracovala rovněž v sociálních a humanitárních spolcích. V roce 1908 spolupracovala s Albínou Honzákovou na tvorbě hesla Ženská emancipace (feminismus) pro Ottův slovník naučný, kde napsala druhou část. V roce 1907 upozornila, že volební řád do Sněmu království českého z roku 1861 nevylučuje ženy z pasivního a aktivního volebního práva. V roce 1908, 1909 a 1912 proto usilovala o zvolení ženy za poslankyni, což se jí v případě Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 podařilo. Souběžně pracovala za zrušení celibátu učitelek a za rovnoprávnost žen a mužů v rodině a ve společnosti.

Jejím přičiněním byl v červenci 1919 po padesáti letech zrušen celibát učitelek.[8]

V roce 1923 založila Ženskou národní radu a byla její předsedkyní až do roku 1942. Rada podle jejich instrukcí, vyplývajících ze znalosti práva i praktického života, připomínkovala návrhy na úpravu rodinného práva v nově připravovaném občanském zákoníku Její návrhy se vlivem konzervativních poslanců během 20 let první republiky nepodařilo prosadit. ŽNR se od jejím vedením vyjadřovala též k předlohám dalších zákonů a vyhlášek, až do roku 1938. Některé zákony se k prospěchu žen přece jen podařilo prosadit , nebo aspoň zmírnit jejich negativní dopad v případech, kdy měly ženy poškodit, např. zákon, který sledoval propouštění vdaných státních úřednic.[8]

Plamínková iniciovala postavení tzv. Červených domů v Praze-Holešovicích, Domoviny Charlotty Masarykové v Praze na Vinohradech, domu Ženského klubu českého Ve Smečkách 26 a vybudování Ženských domovů v Praze na Smíchově. [8]

Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně. Už v listopadu 1906 ukázala na příští moderní ženu, když ve své přednášce O ženě moderní v Ženském klubu českém prohlásila: „Moderní ženské hnutí vším úsilím musí se zasadit o ... upravení poměrů sociálních tak, aby žena mohla spojit mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba, nebo bude-li chtít.“[13] Totéž opakovala v prosincové přednášce 1911[14] a potom po celá dvacátá a třicátá léta 20. století. Nehlásala myšlenku (oproti Elišce Krásnohorské), že vzdělaná žena se má stoprocentně oddat pouze svému povolání a nezakládat rodinu. Plamínková byla mnohem dál. Chtěla pro ně obojí: povolání o rodinu. K péči o děti a domácnost měly ženy středních vrstev zaměstnávat pomocnici, čímž budou vytvářet pracovní místa. Další pomoc ženám viděla v mateřských školách, v přibývající technice pro domácnost a ve zjednodušených formách bydlení V tom předešla svou dobu.

V roce 1931 a 1932 promluvila ve Společnosti národů v Ženevě jako první Češka.[8]

O Františce Plamínkové můžeme právem hovořit jako o budovatelce státu.[6]

Mezinárodní ženské hnutíEditovat

Účast na dalších kongresech a konferencích během dvacátých a třicátých let 20. století přinesla Plamínkové mezinárodní věhlas a uznání. Vlastní pílí se zdokonalovala v jazycích a vystupovala v mnoha městech Evropy. V mezinárodních organizacích si ženy z různých koutů světa vyměňovaly zkušenosti a podklady k tomu, jak rozšířit demokracii a lidská práva též na ženy. Delegátky měly za úkol působit na vlády svých zemí, aby se zlepšil život žen pokud jde o vzdělání, rodinné právo, ochranu mateřství, péči o matku a dítě, zrovnoprávnění nemanželských dětí s dětmi manželskými, rovnoprávné uplatnění žen v placeném zaměstnání, ochranu dělnic, spoluúčast v zákonodárných sborech, dvojí morálku, poučování mládeže o biologii, zákaz obchodu se ženami a dětmi atd. Nedílnou součástí jejich setkávání byly akce na udržení míru.

Díky své účasti v mezinárodních ženských organizacích a úctě, kterou jí projevovali prezident T. G. Masaryk a prezident E. Beneš, si získala nejen domácí, ale i světový věhlas. Byla nejznámější Češkou v zahraničí.

Politická stranaEditovat

V únoru 1918 vstoupila do České strany národně sociální (pozdější Československé strany socialistické) a v listopadu 1918 byla za ni vyslána do pražského magistrátu. Roku 1919 a 1923 byla v řádných obecních volbách zvolena do Zastupitelstva a Rady hlavního města Prahy. Počátkem 20. let byla v rámci strany představitelkou levicového křídla, které se pokoušel ovlivnit Bohuslav Vrbenský a jeho skupina. Na rozdíl od něj ale stranu neopustila. Funkce v předsednictvu strany (1918–1921) se vzdala, ale ponechala si členství ve výkonném výboru strany a místopředsednictví v Ústředí žen při straně národně socialistické (1918–1938). V roce 1930 byla členkou programové komise národních socialistů.[16] V parlamentních volbách v roce 1925 získala senátorské křeslo v Národním shromáždění ČSR.[17][p 1] Mandát obhájila v roce 1929[18] a 1935. V senátu setrvala do jeho zrušení v polovině března 1939, přičemž během druhé republiky, na rozdíl od většiny stranických kolegů, nepřestoupila do nově zřízené Strany národní jednoty ani do Národní strany práce a zůstala nezařazenou senátorkou.[19]

CitaceEditovat

"...Demokracie není lehká; demokracie žádá převýchovu nás všech, žádá vnitřní kázeň, abychom se – jednotlivci v rodině, ve společnosti, ve straně, v národě, ve státě - sami dovedli omezovat v tom, co nutné druhé dráždí, zneklidňuje, abychom tedy i společensky vytvářeli předpoklady klidného, rozšafného dohovoru! A nad tím vším – v hlubině našeho přesvědčení, musí být: že všichni mají stejné právo na život, a že toto právo někomu brát, znamená hřešit proti principu života, a že jsme všichni, celé lidstvo, na jedné lodi, kterou buď budeme společně řídit – anebo všichni s ní utoneme!“

Františka Plamínková, Marseille 1938


"V čele Výboru (pro reformu rodinného práva - pozn. aut.)  chápe se iniciativy, shání z celého vzdělaného světa pracovní materiál, sleduje s neutuchající pozorností postup prací studijní komise, zřízené při ministerstvu spravedlnosti, ... zkoumá každou větu, ba každé slovo elaborátu, řídí studium návrhů opravných ve Výboru a připravuje obranu žen, matek a manželek pro blízkou parlamentní kampaň podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ovládá látku suverénně, proto autoritě její ochotně se podrobuje sbor zdatných spolupracovnic."

Kamil Harmach, přední člen Československé ochrany matek a děti, o předsedkyni Ženské národní rady Františce Plamínkové, 1935

FilmEditovat

  • V českém filmu Milada o Miladě Horákové z roku 2017 vystupuje Plamínková jako její spolupracovnice a řídící členka 2. odboje, hraje ji Dagmar Bláhová.
  • V roce 2020 byl dokončen dokumentární film o životě Františky Plamínkové pod názvem Zapomenutá Františka Plamínková.[20]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Albína Honzáková, profesorka Minervy, však ve svých nevydaných Pamětech vzpomínala: A když se ustavil 1. parlament, nebyla v něm velká dobyvatelka práva žen, jeden z největších politických hlasů čsl. lidu, zvolena. Nebyla ani v 2. parlamentu. Až ve 3. parlamentu se ocitla v senátu, zatím co měla být ministrem.... Stala se nejen historická křivda člověku schopnému a svědomitému, že mu nebyla dána příležitost se uplatnit. Jisté je, že Plamínková byla tvrdá, zásadová, neústupná, nenáviděla konjunkturálnost, a tak se stávala některým lidem nepohodlnou, nežádoucí, na škodu věci.

ReferenceEditovat

  1. a b Matrika narozených, kostel sv. Štěpána, 1871-1875, snímek 372, Záznam o narození a křtu
  2. Národní shromáždění. Národní shromáždění Republiky československé v prvém desítiletí. [s.l.]: Státní tiskárna, 1928. 1315 s. Dostupné online. S. 1313. (česky) 
  3. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých fary Libeň, sign. LBŇ Z19, s. 108
  4. KOUŘIMSKÝ, Jan: Postavení československého Senátu v politickém systému První republiky [online]. cuni.cz [cit. 2014-11-25]. Dostupné online. (česky) 
  5. Soupis pražských obyvatel, Plamínková Františka
  6. a b c d HONZÁKOVÁ, Albína: Kniha života, 1935. UHROVÁ, Eva: Radostná i hořká Františka Plamínková, 2014.
  7. HONZÁKOVÁ, Albína. KNIHA ŽIVOTA - Práce a osobnost F. F. Plamínkové. 1. vydání. vyd. Praha: Ženská národní rada, 1935. 775 s. 
  8. a b c d e Františka Plamínková viděla na hony dopředu – Femistory.cz. www.femistory.cz [online]. [cit. 2022-05-30]. Dostupné online. 
  9. Viz její přednášky (1906-1938), senátní projevy (1925-1938), články v Ženské radě a předmluva ke knize Šťastné dítě (Ženská národní rada a Edvard Fastr 1941 a 1942).
  10. (dostupné online v NK ČR). Český časopis historický. 2/1991, s. 233. Dostupné online. 
  11. UHROVÁ, Eva. Františka Plamínková stále živá [online]. Praha: Eva Uhrová, 2015-1-18 [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. 
  12. UHROVÁ, Eva. Po stopách šesti žen. 1. vyd. Praha: Mediasys, 2020. 328 s. ISBN 978-80-270-7989-6. S. 278–287. 
  13. PLAMÍNKOVÁ, Františka. Žena, kapitola Moderní žena. 1. vydání. vyd. Praha: Ženský klub český, 1908. S. 55–87. 
  14. PLAMÍNKOVÁ FRANTIŠKA. Nynější směry a cíle ženského hnutí českého. Vlčkova Osvěta. Leden a únor 1912, čís. 1 a 2. 
  15. kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 427. (česky) 
  16. kol. aut.: Politické strany, 1861-1938. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-178-X. S. 757, 768. (česky) 
  17. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-14. (česky) 
  18. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-14. (česky) 
  19. jmenný rejstřík [online]. Senát Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-13. (česky) 
  20. Zapomenutá Františka Plamínková - iVysílání | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • MUSILOVÁ, Dana. Z ženského pohledu: poslankyně a senátorky Národního shromáždění Československé republiky 1918–1939, České Budějovice: Bohumír NĚMEC-VEDUTA, 2007, ISBN 978-80-86829-31-9
  • UHROVÁ, EVA. České ženy známé a neznámé, Praha 2008, ISBN 978-80-254-3002-6
  • UHROVÁ, EVA. Anna Honzáková a jiné dámy, Praha 2012, ISBN 978-80-260-3152-9
  • UHROVÁ, EVA. Radostná i hořká Františka Plamínková, Praha 2014, ISBN 978-80-260-7207-2

Externí odkazyEditovat