František Viktor Mokrý

český malíř, grafik, pedagog, redaktor a teoretik umění

František Viktor Mokrý (8. dubna 1892 Praha[1]29. října 1975 Praha) byl český malíř, grafik, pedagog, redaktor a teoretik umění.

Prof. akad. mal. František Viktor Mokrý
Narození 8. dubna 1892
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 29. října 1975 (ve věku 83 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání malíř, pedagog, teoretik umění
Manžel(ka) Zdeňka Burghauserová (1920–1927)
Děti Jarmil Burghauser
Příbuzní Anna Köhlerová-Mokrá (sourozenec)
Podpis Podpis
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

ŽivotEditovat

Absolvoval reálku v Praze a v letech 1910–1913 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů Emanuela Dítěte, Arnošta Hofbauera a Jana Preislera. Poté v letech 1913–1915 pokračoval ve studiu u profesora Preislera na pražské Akademii výtvarných umění a do roku 1917 k němu dojížděl na soukromé konzultace. Některé přednášky z teoretických předmětů absolvoval i na České vysoké škole technické a na Filozofické fakultě UK. Přátelil se s redaktorem časopisu Náš směr Josefem Vydrou, který Mokrého podporoval v jeho směřování k pedagogické práci. Roku 1920 se oženil se Zdeňkou Burghauserovou, absolventkou UPŠ a zakladatelkou a vůdčí osobností Kruhu výtvarných umělkyň. Měl s ní syna Jarmila, ale pro neshody se roku 1927 rozvedl a znovu oženil s knihovnicí Jarmilou Tejkalovou.[2]

Pobýval ve Veltrusích a blízkém okolí, kde čerpal inspiraci ke své tvorbě. Často navštěvoval Terst (1912–1942), v letech 1912–1914 byl opakovaně v Dalmácii, Istrii, Dubrovníku, Mostaru, Sarajevu, Černé Hoře, Boce Kotorské. Roku 1923 podnikl studijní cesty do Paříže, Mnichova, Berlína, Hamburku. Prošel všemi význačnými moderními ateliéry v Paříži, kde se stýkal i s kralupským rodákem Jiřím Karsem. Po návratu se usadil v Praze - Bubenči.

V letech 1915–1942 působil jako středoškolský profesor v Klatovech, Plzni a 1942–1946 byl profesorem Střední průmyslové školy grafické v Praze. Byl vynikajícím odborníkem v oboru výtvarné pedagogiky i organizátorem, který zajišťoval mj. spolupráci se švýcarským centrem mezinárodní federace (FEA) pro kreslení a uměleckou výchovu. Roku 1928 byl generálním tajemníkem 6. mezinárodního kongresu pro kreslení a uměleckou výchovu v Praze.[3]

V letech 1921–1935 byl členem výboru a 1923–1924 předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy.[4] Byl výtvarným kritikem v různých denících a 1921–1925 redaktorem revue Náš směr. Přispíval články do časopisů Veraikon, Salon, Bibliofil, Estetická výchova, Náš směr, Umělecký list, Výtvarná výchova, Výtvarné snahy, Život a do novin Národní listy a venkov. Vyměňoval si korespondenci s Janem Zrzavým.[5]

Po válce vstoupil do KSČ a roku 1946 byl jedním ze zakladatelů, od roku 1948 ředitelem Ústavu výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, kde zároveň učil figurální kresbu a malbu. V roce 1950 se prof. Mokrý stal obětí kádrové politiky a svého působení na olomoucké univerzitě se vzdal. V letech 1950–1958 byl pedagogem a později ředitelem Vyšší školy uměleckoprůmyslové v Praze a jednatelem Svazu kreslířů.[6] Byl členem Umělecké besedy a poté Sdružení jihočeských výtvarníků, 11. února 1948 zakladatelem a prvním předsedou spolku Pražský Aleš (od roku 1950 Svaz českých výtvarných umělců, IV. středisko Aleš, 1957 Tvůrčí skupina Aleš). Roku 1952 se podílel na zřízení galerie a památníku Mikoláše Alše v Křižanech v místě, kde původně stával malířův rodný dům (vyhořel r. 1901). Po zrušení spolků roku 1956 marně protestoval proti zabavení jejich majetku. Po odchodu do důchodu roku 1958 v závěru svého života sepisoval své paměti.

Mezi jeho žáky na střední škole byli např. Jiří Mrázek nebo Miloš Nesvadba. K Mokrého životním jubileím uspořádal SČSVU v letech 1962 a 1972 souborné výstavy jeho díla.[7]

DíloEditovat

Z díla F.V. Mokrého je ceněna především jeho předválečná tvorba. Jako krajinář portrétista a figuralista byl ve 20. letech představitelem neoklasicistní malby.[8] Při založení spolku Pražský Aleš dával důraz na hodnotnou uměleckou práci a spolkovou příslušnost. Jen o něco později, roku 1949, byl autorem programu Spolku Aleš, který zavrhl buržoazní dekadentní formalismus a přiklonil se k socialistickému realismu. V 50. letech se přizpůsobil ideologickým požadavkům a maloval témata vyžadovaná režimem (Nástup strojů na poli). Ještě v době uvolnění politického útlaku na počátku 60. let viděl západní moderní umění jako zkomírající a do nihilismu upadající dekadentní zoufalství a v polovině 60. let se obracel k umění 19. století a francouzskému umění přelomu 19. a 20. století. Pražský Aleš zanikl na konci 60. let.[9]

Zastoupení ve sbírkáchEditovat

  • Národní galerie v Praze
  • České muzeum výtvarných umění
  • Galerie hlavního města Prahy
  • Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
  • Galerie výtvarného umění v Chebu
  • Galerie výtvarného umění v Náchodě
  • Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
  • Oblastní galerie Liberec
  • Východočeská galerie v Pardubicích

Bibliografie (výběr)Editovat

  • Život a dílo Jaroslava Čermáka, 219 s., Výtvarný odbor Umělecké Besedy, 1930 (s V. Černým a V. Náprstkem)
  • O figurální kresbě podle živého modelu, podle sádry a předlohy, Praha 1939[10]
  • Alois Moravec, Česká grafická Unie, a.s., Praha 1940
  • Josef Richard, František Marek, 62 s., Česká grafická Unie, Praha 1940
  • Národ svým výtvarným umělcům, katalogy výstav, Praha 1940, Olomouc 1940, Praha 1942
  • Bohumil Ullrych, Česká grafická Unie, Praha 1946
  • Realismus v českém malířství, Orbis, Praha 1948
  • Jaroslav Čermák, SNKLHU Praha 1953

Katalogy výstavEditovat

  • Jubilejní výstava Jaroslava Čermáka 1878–1928, 67 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy 1928
  • Obrazy Stanislava Ježka, Topičův salon, Praha 1940
  • Cyril Chramosta: Souborná výstava obrazů, Salon výtvarné dílo, Praha 1942 (s R G Šimkem)
  • Karel Tondl: Výstava olejů, temper, monotypů a kreseb, Galerie Hollar Praha 1943
  • Ota Matoušek: Jihočeská krajina, Salon výtvarné dílo, Praha 1945
  • Adolf A. Zahel: Krajinářský soubor z let 1913–1953, ALEŠ – Spolek výtvarných umělců moravskoslezských, 1953 (s F. Rysem)
  • spoluautor – Aljo Beran: Výběr z díla 1932–1987, Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci 1987

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2020-12-08]. Dostupné online. 
  2. Jurásková V, 2011, s. 92-93
  3. Alena Kavčáková, Z korespondence F. V. Mokrého s účastníky VI. mezinárodního kongresu pro kreslení a užitá umění v Praze - Galkou E. Scheyerovou, Josefem Albersem a Lucií Moholy-Nagyovou, Umění, časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky Roč. 66, č. 5 (2018), s. 400-421
  4. František Viktor Mokrý, Dvacet let života výtvarného odboru Umělecké besedy, in: Sedmdesát let Umělecké besedy 1863-1933, Praha 1933, s. 52-98
  5. Alena Kavčáková, Z pařížských dopisů Jana Zrzavého malíři F. V. Mokrému, Umění, Roč. 64, č. 1 (2016), s. 57-72
  6. Slavíček L, 2016, s. 941
  7. Jurásková V, 2011, s. 95
  8. Alena Kavčáková, Příspěvek Františka Viktora Mokrého k české neoklasicistní malbě 1. poloviny dvacátých let 20. století, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philosophica Aesthetica 21, Historia Artium III, Olomouc 2000, s. 213–231
  9. Jurásková V, 2011, s. 98
  10. DigiBooks: O figurální kresbě

LiteraturaEditovat

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 941, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Veronika Jurásková, Historie spolku Pražský Aleš (1946 – 1968) a tvorba jeho členů, dipl. práce, FF UP Olomouc 2011
  • Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2002. Vyd. 1. IX. díl, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 2002, s. 41
  • Alena Kavčáková, František Viktor Mokrý – umělec a výtvarný pedagog, dizertační práce, FF UP Olomouc 1995
  • Alena Kavčáková, František Viktor Mokrý, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 529
  • Alena Kavčáková, Prof. akad. mal. F. V. Mokrý – umělec a výtvarný pedagog, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Paedagogica, Aesthetica VII, Výtvarná výchova 6, 1991, s. 81–125
  • Alena Kavčáková, K historii Ústavu výtvarné výchovy při Palackého univerzitě v Olomouci, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Paedagogica, Aesthetica VII, Výtvarná výchova 6, 1991, s. 6–26
  • Alena Kavčáková,Z poválečné korespondence F. V. Mokrého, in: Historická Olomouc a její současné problémy, Olomouc 1989, s. 243–257

Ostatní zdrojeEditovat

  • 2016–2019 Fakultní grant FPVČ František Viktor Mokrý (1892–1975). Osobnost umělce, organizátora a výtvarného pedagoga v kontextu evropské avantgardy 20. století (FPVC2016/12), hlavní řešitelka Alena Kavčáková

Externí odkazyEditovat