Otevřít hlavní menu

František Josef z Klebelsbergu

český šlechtic

František Josef, hrabě z Klebelsbergu na Thumburgu (17741857) byl český šlechtic, rakouský ministr, sběratel umění a spoluzakladatel Národního muzea v Praze a Pražské konzervatoře.

František Josef z Klebelsbergu
Klebelsberg Litho.jpg
Narození 24. července 1774
Třebívlice
Úmrtí 28. prosince 1857 (ve věku 83 let)
Třebívlice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotEditovat

Pocházel z české větve původně tyrolského rodu, povýšeného do šlechtického stavu svobodných pánů roku 1530, který v pobělohorské době založil svou českou větev. Roku 1666 získali Klebelsbergové český inkolát a roku 1733 byl Maxmilán Lambert z Klebelsbergu povýšen do hraběcího stavu[1]. František byl vnukem Josefa Arnošta z Klebelsbergu (1696-1737). Narodil se jako syn Vojtěcha Václava, hraběte z Klebelsbergu (†1812), apelačního rady a zemského soudce Království českého z jeho druhého sňatku s Antonií Kolowrat-Krakowskou (1737-1799), měl mladšího bratra Ferdinanda Františka (1775-1793), který padl jako praporečník rakouské císařské armády u Maubeuge. Z otcova prvního sňatku s Gabrielou Lažanskou měl František nevlastního bratra Jana Nepomuka (*1768) a sestru Annu Marii (*1772), provdanou Hildprandtovou z Ottenhausenu[2].

Vzděláním a diplomatickými schopnostmi na sebe František upozornil již v 90.letech 18. století, kdy vstoupil do rakouské diplomacie ve Francii. Brzy dosáhl postavení tajného císařského komorníka, sloužil postupně třem císařům (Leopoldu II., Františkovi I. a Ferdinandu V.). Dále byl na přímluvu svého bratrance Františka Antonína Kolowrata roku 1830 dosazen ve Vídni na post rakouskho ministra financí, jeho krátké vládní obdoí bylo neúspěšné a skončilo státním dluhem.

Dědictvím po otci vlastnil zámek Třebívlice na Litoměřicku a pražský palác čp. 144/II na nároží ulic Voršilské a Ostrovní (koncem 19. století byl zbořen před stavbou univerzitní koleje Arnošta z Pardubic). Další palác v Mariánských Lázních si dal postavit roku 1821.

RodinaEditovat

Po dlouholetém vztahu se roku 1842 oženil s meklenburskou šlechtičnou Amálií von Broesigke, ovdovělou paní von Levetzow. Sňatku dlouho bránil stav rozvedené nevěsty a odlišná konfese, Klebelsberg byl katolík, Amálie protestantka. Jejich manželství bylo bezdětné. Amálie si však ze dvou předchozích manželství přivedla tři dcery, z nichž nejstarší Ulrika von Levetzow (1804–1899) zdědila Třebívlice. František Klebelsberg zemřel doma na zámku v Třebívlicích a by stejně jako jeho rodiče pohřben do rodinné hrobky pod výklenkovou kaplí na katolickém hřbitově u kostela sv. Václava v Třebívlicích.

ZájmyEditovat

Klebelsberg byl všestranně vzdělaný aristokrat. Jako velkostatkář byl na svém panství dobrým hospodářem, jako člen zemských spolků se zasazoval o rozšíření chovu ovcí či pěstování bource morušového. V pražském paláci a na zámku v Třebívlicích vybudoval knihovnu se vzácnými rukopisy, prvotiyk a literaturou mnoha oborů, od filozofie přes přírodovědu (geologie, mineralogie, geografie) a techniku, společenské vědy (historie, archeologie, heraldika), po beletrií, cestopisy i knihy o výtvarném umění. Jeho knihy svědčí o znalosti nejméně šesti jazyků - němčiny, francouzštiny, španělštiny, angličtiny a latiny. Byl milovníkem krásných žen, života, antické kultury, společníkem a obdivovatelem J. J. Winckelmanna a J. W. Goetha. Klebelsberg byl také majitelem bohatých granátových polí v okolí Třebívlic a založil na svém panství brusírnu českých granátů.

OrganizátorEditovat

Roku 1810 patřil v Praze k 8 šlechtickým signatářům zakládací listiny Společnosti pro zvelebení hudby v Čechách, která v roce 1811 pod názvem Pražská konzervatoř zahájila výuku žáků. Roku 1818 se přihlásil do užšího okruhu vlastenecky smýšlejících aristokratů - zakladatelů Národního muzea v Praze. Společně s Janem Norbertem z Neuberka sestavil první stanovy muzea a jeho finanční know-how. Muzeum podporoval až do 40. let 19. století.

PozůstalostEditovat

Svůj majetek odkázal manželce Amálii, po níž jej zdědila svobodná dcera Ulrika a dva její synovci Franz a Adalbert Rauchovi. Knihovna se sbírkou grafiky byla zapůjčena do Národního muzea, kromě malého souboru byla posléze rozprodána v aukci v Norimberku. Národnímu muzeu v Praze Klebelsberg odkázal svou bustu, sbírku sádrových odlitků a čestných klíčů tajného komořího[3]. Prostřednictvím pozůstalosti Ulriky von Lewetzow se Klebelsberův mobilář ze zámku v Třebívlicích dostal do muzea města Mostu. Významnou část odeslali sudetoněmečtí radní koncem 2. světové války do Německa (do Národního Goethova muzea), další předměty jsou ve sbírkách Okresního muzea v Mostě a památníku města Třebívlice v zahradním domku tamějšího zámku.

Klebelsbergova písemná pozůstalost byla rozdělena do dvou fondů: Osobní korespondence a fragmenty genealogického bádání jsou uloženy v Archivu Národního muzea, fragmenty knihovny v Knihovně Národního muzea a její evidence v Památníku národního písemnictví v Praze.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Rudolph Johann Meraviglia-Crivelli, Der böhmische Adel. Nürnberg 1886, s. 130, tab. 64
  2. Rudolph Johann Meraviglia-Crivelli, Der böhmische Adel. Nürnberg 1886, s. 130, tab. 64
  3. Dana Stehlíková, More valuable than originals? Plaster cast collection in the National Museum in Prague, in: Plaster casts : Making, Collecting and Displaying from Classical Antiquity to the Present. Walter de De Gruyter Berlin-New York 2010, s. 517-538

LiteraturaEditovat

  • HANUŠ Josef: Národní museum a naše obrození. I-II. Praha 1921-1924.
  • MAŠEK, Petr:: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé Hory do současnosti, díl I, A-M. Praha Argo 2008, s. 460.
  • SKLENÁŘ Karel, Obraz vlasti, příběh Národního muzea. Praha - Litomyšl : Paseka 2005