Otevřít hlavní menu
Hrabě d’Artois, významná postava emigrace

Francouzská šlechtická emigrace představovala důležitý důsledek Velké francouzské revoluce, kdy mezi lety 1789–1815 emigrovala velká část francouzské šlechty z Francie do sousedních zemí. Většina rodů tuto emigraci chápala jako dočasnou, a když je potom Napoleon žádal o návrat v roce 1800, navrátila se velká část zpět. Většina těch nevrátivších se vrátila po Napoleonově pádu.

Obsah

ÚvodEditovat

Hned v roce 1789 prvním roce Francouzské revoluce odešli do emigrace někteří ultramonarchisté jako byli mladší bratři krále Ludvíka XVI. hrabě d'Artoishrabě z Provence, princ de Condé (Bourbon-Condé) - bratranec krále a právě zmíněných hrabat, vévodové d’Enghien (vnuk předešlého) a de Polignac - často pairové, zejména členové dřívější „Šeříkové kliky". Jejich cílem byla Anglie, Nizozemí nebo Německo. S postupující radikalizací revoluce (začala požírat své děti) do emigrace odjížděli i liberální šlechticové, například markýz de La Fayette, vévoda d'AiguillonTalleyrand nebo bohatí či oposičně angažovaní měšťané.

Shromažďování a pilnická deklaraceEditovat

Emigrací se ale zejména měla (a má v tomto kontextu) na mysli skupina těch emigrantů, kteří ve Francii chtěli obnovit předrevoluční poměry. Ta se shromažďovala ve městě Koblenc, sídle kurfiřta arcibiskupa Trevírského na pozvání Ferdinanda svobodného pána von Duminique - prvního ministra arcibiskupa kurfiřta. Sám arcibiskup kurfiřt Klemens Václav Saský to schvaloval, protože byl strýcem (bratrem Marie Josephy matky) krále Ludvíka XVI. a jeho sourozenců. Princ de Condé zde zformoval armádu mladých aristokratů, kteří se chtěli zapojit do boje za své cíle.

 
Louis Joseph de Bourbon-Condé, šéf armády emigrantů

Delegace francouzských emigrantů v čele s hrabětem d'Artois se vnutila[1] 27. srpna 1791 na jednání s císařem Leopoldem a pruským králem Fridrichem Vilémem, kterého hostil saský kurfiřt Fridrich August III. na zámku Pilnic (Pillnitz). Výsledkem těchto jednání byla pilnická deklarace požadující zachování monarchie ve Francii a bezpečnost pro královské manžele (vojenský zásah proti revoluci připouštěla pouze po shodě evropských velmocí).

Armáda prince de CondéEditovat

Armáda prince de Condé se připojila ke spojeným vojskům pruským, rakouským a hesenským, vedeným vévodou brunšvickým, jenž vydal Manifest vévody Brunšvického redigovaný a inspirovaný Marií Antoinettou, v neúspěšné invasi do Francie v roce 1792 skončené kanonádou - bitvou u Valmy.

Armáda prince de Condé v síle 5 000 až 25 000 mužů. Po rekrutování ve městech Mohuč (německy Mainz) a Mannheim a ve švýcarských kantonech v roce 1796 mohla mít 10 000 mužů. Placeni byli Británií. V době prozatímního příměří byla umístěna v okolí Bodamského jezera. Po konci války první koalice proti revoluční Francii 1792-1797 odpochodovala do tehdy ruského Polska, byla Ruskem placena a s jeho Suvorovovou armádou se zúčastnila pochodem do Švýcarska války druhé koalice proti revoluční Francii 1798–1802. Armáda prince de Condé byla rozpuštěna v roce 1801.

 
Pochod moderního dona Quijota na obranu Mlýnů Zneužívání; anonymní karikatura z roku 1791 ukazuje prince de Condé jako dona Quijota doprovázeného vikomtem de Mirabeau (Mirabeau Tonneau) a Sancho Panzou, obklopené armádou kontrarevolucionářů odhodlaných bránit Mlýny Zneužívání, symbolizované bustou Ludvíka XVI.
 
Karikatura zobrazující pruského krále a emigranty

Proti emigraciEditovat

Revoluční režim aktivitu emigrace využíval pro propagandu proti svým oponentům, kteří v zemi zůstali, a jejich zastrašování. I proti emigraci aktivitám a jejím používal jak propagandu (například obrázky vedle), tak i legislativu:

  • 28. června 1791 - odchod z Francie bez pasu je zakázán;
  • ve stejném roce - postihy jejich majetku emigrantů;
  • 15. srpna 1792 - ženy a děti Koblenckých emigrantů jsou považovány za rukojmí;
  • 12. září 1792 - stát zrušil emigrantům renty a penze;
  • 13. září 1792 - dekret vykládá zákon z 8. dubna předpokládající konfiskaci majetku emigrantů;
  • 14. září 1792 - zákon o rozvodu. Emigrace je považována za důvod k rozvodu;
  •   7. října 1792 - rozhodnutí o exekuci na majetku emigrantů je platné dvacet čtyři hodiny po jeho vynesení;
  • 23. října 1792 - emigranti jsou navždy vyhoštěni a jejich návrat je trestán smrtí;
  • 28. března 1793 - zákon předpokládající deportaci emigrantů;
  • 22. července 1793 - občané bydlící v rebelujících městech jsou považováni za emigranty a jejich majetek je konfiskován;
  •   5. března 1794 - za emigranty jsou považovány i osoby, které emigrantům posílají peníze

Hodnocení a následkyEditovat

Podobné bylo činění francouzské šlechtické emigrace i v dalším. Chudí a na mizině, za to ale vznešení nenávistní a neústupní.

Někteří emigrovavší šlechticové byli živi jakožto milenky či milenci těch, jež si to mohli dovolit a někteří další se dokonce živili i prací, na což velká část z nich nemohla do smrti zapomenout a nenáviděla domnělé viníky této nutnosti.

Část z ní se do Franci vrátila za Napoleonovy vlády po jeho výzvě k návratu.

Po Napoleonově pádu a za Restaurace se vrátili i ti nejnesmiřitelnější - tvořili skupinu ultraroyalistů, o níž se trefně říkalo: „Nic se nenaučili (že by se v nové době a po změnách měli chovat jinak) a nic nezapomněli (mstili se - i těm, kteří jim později pomohli)".

Spíše výjimku tvořily rody, které se nikdy nevrátily, k nim patřili například Rohanové, nebo Mensdorff-Pouilly.

ReferenceEditovat

  1. Dušan Uhlíř. Cesta toskánského prince za císařskou korunou. Historický obzor. Červenec - srpen 2011, roč. 22, čís. 7/8, s. 177. ISSN 1210-6097. 

LiteraturaEditovat

  • SLABÁKOVÁ, Radmila. Šlechtická emigrace za Francouzské revoluce a rodinná paměť. In: Napoleonské války a historická paměť. Brno: [s.n.], 2005. ISBN 80-86488-23-3. S. 145–154.