Francesco Solimena

italský malíř

Francesco Solimena (4. října 1657 Canale di Serino, provincie Avellino3. dubna 1747 Neapol) byl čelný italský malíř doby pozdního baroka, tvůrce patetických šerosvitných děl, a příležitostný architekt.

Francesco Solimena
Autoportrét, 1730
Autoportrét, 1730
Narození4. října 1657
Canale di Serino, provincie Avellino
Úmrtí3. dubna 1747 (ve věku 89 let)
Neapol
NárodnostItal
VzděláníFrancesco di Maria
Povolánímalíř
RodičeAngelo Solimena
MecenášBenedikt XIII.
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Archanděl Michael bojuje s ďáblem; oltářní obraz v kostele sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně
Solimenův palác v Neapoli

Učil se malovat u svého otce Angela Solimeny (1629–1716), s nímž vytvořil obraz Ráj pro katedrálu v Noceře a obraz Vidění sv. Cyrila Alexandrijského pro kostel San Domenico v Solofře. V Noceře pak strávil velkou část svého života.

V roce 1674 se usadil v Neapoli, kde se učil v ateliéru Francesca di Maria. Učil se pravděpodobně i u staršího vrstevníka Giacoma del Po. Kardinál Vincenzo Orsini (pozdější papež Benedikt XIII.) jej finančně podporoval a pozval na svůj dvůr k církevním zakázkám. Tehdy získal přezdívku Abbate Ciccio.[1] V 80. letech 17. století jeho fresky a olejomalby jeho ateliéru začaly neapolské malbě dominovat. Od 90. let 17. století do prvních čtyř desetiletí 18. století byl vůdčím malířem jižní Itálie.

Francesco Solimena byl velmi úspěšný a žil v přepychu.

Byl velmi plodným, zručným, ale v kompoicích poměrně konvenčním malířem. Od mistrů římského baroka Lucy Giordana, Giovanniho Lanfranca a Mattea Pretiho převzal kompozice i kolorit hnědých odstínů šerosvitu, do kompozic vnesl dramatičnost a patos. Namaloval mnoho fresek v Neapoli, oltářní obrazy, svatební veselí a jiné slavnosti, mytologické náměty a portréty. V aranžmá prostoru na svých obrazech užívá oblouky, balustrády, sloupy a postavy umísťuje mezi závěsy.

Četné přípravné kresby prováděl kombinovanou technikou perokresby, kreslil křídou a koloroval akvarelem.

Synovec Orazio Solimena byl jeho žákem a nástupcem. Mezi další žáky či tovaryše patřili Francesco de Mura (1696–1784), Giuseppe Bonito (1707–89), Pietro Capelli, Domenico Mondo, Onofrio Avellino, Scipione Cappella, Giovanni della Camera, Francesco Campora, Alessandro Guglielmi, Leonardo Oliviero, Salvatore Olivieri, Salvatore Pace, Romualdo Polverino, Paolo Gamba, Evangelista Schiano, Gaspare Traversi, Eugenio Vegliante a zejména Corrado Giaquinto a Sebastiano Conca. Skotský portrétista Allan Ramsay strávil v jeho ateliéru tři roky.

Galerie

editovat

Reference

editovat

Literatura

editovat
  • Riegrův slovník naučný, svazek osmý "S", Praha 1870, s. 776 (totožné heslo má Ottův slovník naučný, 1905, s. 643)
  • Bryan, Michael: Del Po, Giacomo, in: Robert Edmund Graves (ed.): Bryan's Dictionnary of painters and engravers I. (A–K). 3. vyd. George Bell & Sons Londýn 1886.

Externí odkazy

editovat