Otevřít hlavní menu

François Truffaut

francouzský režisér

François Roland Truffaut [fransua trifó] (6. února 1932 Paříž21. října 1984 Neuilly-sur-Seine) byl francouzský filmový režisér, který se na svých filmech (výjimečně i na filmech jiných tvůrců) podílel také jako producent, scenárista a herec. Byl jedním z hlavních představitelů hnutí Francouzské nové vlny, filmařů vzešlých z filmového časopisu Cahiers du cinéma. Publikoval také několik knih o filmu, z nichž nejznámější je kniha rozhovorů s Alfredem Hitchcockem, nazvaná Rozhovory Hitchcock/Truffaut.

François Truffaut
François Truffaut v roce 1967
Rodné jméno François Roland Truffaut
Narození 6. února 1932
Paříž, FrancieFrancie Francie
Úmrtí 21. října 1984 (ve věku 52 let)
Neuilly-sur-Seine, FrancieFrancie Francie
Aktivní roky 1955–1983
Manžel(ka) Madeleine Morgenstern (1957 – 1965)
Děti Éva Truffaut
Cena BAFTA
Nejlepší režie
1973 - Americká noc
César
Nejlepší režisér
1980 - Poslední metro
Nejlepší scénář
1980 - Poslední metro
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

Život a kariéraEditovat

Mladá létaEditovat

Narodil se v roce 1932 v Paříži. Jeho matkou byla Jeanine de Monferrand, otec byl uveden jako neznámý. V raném dětství žil se svojí babičkou a byla to právě ona, kdo v něm vyvolal lásku ke knihám. Teprve po babiččině smrti, kdy mu bylo 10 let, začal žít se svou matkou a nevlastním otcem Rolandem Truffautem. Svého biologického otce, židovského dentistu Rolanda Lévyho, poznal až v roce 1968.

V dětství často utíkal z domova a pobýval se svými přáteli. Jeho celoživotním nejlepším přítelem byl již od mládí Robert Lachenay, se kterým často chodil za školu a čas trávil v pařížských kinech. Byl to právě film, který nabízel mladému Truffautovi únik z neuspokojivého života. Poté, co byl v roce 1946 vyloučen ze školy, začal porůznu pracovat. V patnácti letech založil vlastní filmový klub. Tehdy často navštěvoval Cinémathèque française, kde se setkával s dalšími mladými cinefily, budoucími představiteli Francouzské nové vlny a s nespočtem filmů z celého světa. Oblíbil si především film americký a režiséry jako Johna Forda, Howarda Hawkse či Alfreda Hitchcocka.

Filmovým kritikemEditovat

V tomto období se seznámil s filmovým kritikem a teoretikem Andrém Bazinem, který měl velký vliv na jeho budoucí život. V roce 1950, kdy mu bylo 18 let, byl odveden do francouzské armády, po dvou letech ovšem dezertoval, byl zatčen a skončil ve vojenském vězení. Bazin využil svého politického vlivu a zařídil jeho propuštění, načež jej zaměstnal ve svém nově založeném filmovém časopise Cahiers du cinéma. Během několika následujících let se stal filmovým kritikem a získal si pověst svými útočnými a nekompromisními recenzemi. V roce 1954 napsal slavný článek nazvaný „Jistá tendence francouzského filmu“, ve kterém ostře napadl soudobý stav francouzské kinematografie a kritizoval konkrétní filmové tvůrce. To mu vysloužilo přezdívku „Hrobník francouzské kinematografie“ a jako jediný kritik nebyl vpuštěn na filmový festival v Cannes v roce 1958.

Filmovým režiséremEditovat

 
François Truffaut v roce 1965

Tehdy se začal věnovat samotné filmové tvorbě, byl asistentem u Roberta Rosselliniho a natočil dva krátkometrážní filmy. Jeho prvotinou byla několikaminutová filmová hříčka nazvaná Une visite (1955), kterou natočil ve zcela amatérských podmínkách s několika svými přáteli. Další film byl již ambicióznější, čtvrthodinový snímek Uličníci (1957) s debutující Bernadette Lafont. V roce 1957 se „muž, který miloval ženy“ oženil s Madeleine Morgenstern, dcerou Ignáce Morgensterna, generálního ředitele jedné z největších filmových distribučních společností ve Francii, kterému Truffaut vděčil za zajišťování financí pro jeho první filmy. S Madeleine měli dvě dcery, Lauru (1959) a Evu (1961).

Jeho první celovečerní film Nikdo mne nemá rád (1959) zaznamenal kritický i divácký úspěch. Na festivalu v Cannes, kam nebyl rok předtím vpuštěn, obdržel cenu za nejlepší režii. Film byl dosti autobiografický a Truffaut jej věnoval Andrému Bazinovi, který zemřel v době jeho natáčení. Hlavní postavu Antoina Doinela ztvárnil debutant Jean-Pierre Léaud, který se pak stal Truffautovým dvorním hercem. Jejich hlavní spoluprací bylo pokračování v osudech Antoina Doinela v sérii filmů nazvaných „Cyklus Antoina Doinela“. Také napsal scénář k jednomu z nejvýznamnějších filmů francouzské nové vlny U konce s dechem (1959), který natočil Jean-Luc Godard a ve kterém hlavní postavu ztvárnil Jean-Paul Belmondo.

 
François Truffaut a Claude Jade na premiéře třetího společného filmu, Láska na útěku1979

Po úspěchu svého debutu natočil film Střílejte na pianistu (1960), který stylisticky vycházel z amerického filmu noir. Přestože byl film vysoce kriticky ceněný, diváci na něj nechodili a nebyl finančně úspěšný. Jako svůj třetí celovečerní film realizoval dlouho připravovanou filmovou adaptaci románu Henri-Pierra Rochého Jules a Jim (1962), která mu přinesla opětovný divácký úspěch.

Po filmu Hebká kůže (1964) režíroval v americké produkci další adaptaci, tentokrát klasického sci-fi románu Raye Bradburyho 451° Fahrenheita (1965), ve které dostal příležitost k vyznání své lásky ke knihám. Natáčení tohoto filmu bylo však pro Truffauta dosti náročné, a to z několika důvodů. Jednak nebyl zvyklý na velkou produkci, protože do té doby pracoval vždy s malým štábem a rozpočtem, a jednak se natáčelo v angličtině, kterou ovládal velmi málo. Následovaly snímky Nevěsta byla v černém (1968) a Siréna od Mississippi (1969), adaptace amerických detektivních románů Williama Irishe.

 
Truffautův hrob na Montmartru

Poté, co se v roce 1965 rozvedl s Madeleine Morgenstern, neměl roku 1968 daleko k dalšímu manželství, tentokrát s Claude Jade, hlavní herečkou filmů doinelovského cyklu – Ukradené polibky (1968), Rodinný krb (1970) a Láska na útěku (1979), které pokračovaly v osudech Antoina Doinela. Ve svém následujícím filmu Divoké dítě (1970) si Truffaut zahrál hlavní postavu, což později opakoval v několika svých dalších filmech.

Jeho další snímek byl Dvě Angličanky a kontinent (1971), opět podle románu Henri-Pierre Rochého. Po filmu Hezká holka jako já (1972) realizoval film Americká noc (1973), ve kterém se vyznal ze svojí lásky k filmování a který získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Po tomto úspěchu následovaly filmy Příběh Adély H. (1975) o životě dcery Victora Huga a snímek Kapesné (1976), ve kterém zavedl diváka do svého oblíbeného světa dětí.

Ve své filmové kariéře pokračoval snímky Muž, který měl rád ženy (1977) a Zelený pokoj (1978). V té době si také zahrál postavu francouzského vědce ve filmu Stevena Spielberga Blízká setkání třetího druhu (1977), byla to jeho jediná herecká účast mimo své vlastní filmy. Poté natočil poslední část z doinelovské série, nazvanou Láska na útěku (1979). Jeho další film Poslední metro (1980) vzbudil mezinárodní pozornost, když z dvanácti nominací na Césara získal rovných deset ocenění, včetně Césara za nejlepší režii. Následně natočil film Žena od vedle (1981) s Gérardem Depardieu, se kterým spolupracoval již na svém předchozím filmu.

Poslední létaEditovat

Jeho posledním filmem se stala symbolicky Konečně neděle! (1983), stylová pocta Alfredu Hitchcockovi. Poslední životní partnerkou mu byla herečka Fanny Ardant, se kterou natočil své poslední dva filmy a s níž měl dceru Joséphinu (1983). To, že byl Truffaut celoživotní cinefil, potvrzuje i historka, podle níž jednou vyhodil stopaře, kterého předtím nabral, když se dozvěděl, že dotyčný stopař nemá rád filmy. V roce 1983 byl Truffautovi zjištěn nádor na mozku, zemřel v roce 1984 v American Hospital v Paříži ve věku 52 let. Když umíral, měl stále několik filmů v přípravě. Je pohřben na hřbitově v Montmartru v Paříži.

FilmografieEditovat

Režijní filmografie (úplná)Editovat

Celovečerní filmy
Krátkometrážní filmy

Scenáristická filmografie (úplná)Editovat

Herecká filmografie (úplná)Editovat

Ocenění a nominaceEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku François Truffaut na anglické Wikipedii.

Externí odkazyEditovat