Otevřít hlavní menu

François-Joseph Lefebvre

francouzský generál

François-Joseph Lefebvre, vévoda z Gdaňsku (25. října 1755 v Rouffachu (AlsaskoFrancie) – 14. září 1820 v Paříži), byl francouzský revoluční generál a maršál Francie v době Prvního císařství a Restaurace.

François-Joseph Lefebvre
François-Joseph Lefebvre.png
Narození 25. října 1755
Rouffach
Úmrtí 14. září 1820 (ve věku 64 let)
Paříž
Místo pohřbení Hřbitov Père-Lachaise
Ocenění velkokříž Řádu čestné legie
Maršál Francie
rytíř Řádu svatého Ludvíka
Říšský maršál
Jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Manžel(ka) Cathérine Hübscher
Funkce starosta Combaultu
member of the Sénat conservateur
Pair of France
Peer of France
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

 
Francois Joseph Lefebvre

Lefebvre byl synem mlynáře z alsaského Ruffachu. Otec mu zemřel, když bylo Françoisovi 8 let a ten pak byl vychováván strýcem-farářem, který se synovci snažil poskytnout vzdělání, čemuž však ten úspěšně vzdoroval. V roce 1773 vstoupil do francouzské gardy a roku 1792 jako kapitán do revoluční armády a již v prosinci 1793 byl brigádním generálem a v lednu 1794 divizním generálem. Roku 1783 se oženil s prostou, ale inteligentní ženou, pradlenou Catherine Hubscherovou, která mu postupně porodila 14 dětí, z nichž tři zemřely v kojeneckém věku. Manželství bylo vzorné a Catherina byla svým neokázalým vystupováním a vtipnými odpověďmi proslulá a Napoleonem velmi oblíbená (madamme Sans Gene). Velel na Sáře a Mosele, zejména však na Sambře a Maase. Obvykle jako velitel předvoje. V bitvě u Fleurus (24. června 1794) velel pravému křídlu. Roku 1796 zvítězil nad Rakušany u Altenkirchen. Roku 1799 vedl sbor v Jourdanově armádě a byl nucen podstoupit s 8000 muži boj u Stockachu proti 30 000 Rakušanů. Těžce raněn zorganisoval spořádaný ústup a odjel se léčit do Paříže. Zde obdržel velení Vnitřní armády tvořené 17. divizí (byl tedy nominálně i velitelem pařížské posádky) v jejímž čele 19. brumaire (10. listopadu 1799) spolu s Leclercem d'Ostin vtrhl do Rady pěti set a osvobodil ohroženého předsedu Luciena Bonaparte. Napoleon Bonaparte, ke kterému Lefebvre věrně přilnul, jej jmenoval roku 1800 členem senátu v kterém pak působil až do Restaurace. Byl v první vlně jmenován maršálem (29. květen 1804). V pruském tažení roku 1806 velel v bitvě u Jeny gardovému dělostřelectvu a po bitvě u Pruského Jílového mu Napoleon svěřil obléhání a dobytí Gdaňsku (Danzig) a po obsazení města (27. května 1807) jej jmenoval vévodou z Gdaňsku.

V roce 1808 velel Lefebvre 5. armádnímu sboru ve Španělsku a zvítězil v bitvě u Duranga (31. října 1808), celkově však si na Pyrenejském poloostrově nevedl příliš úspěšně. Pak byl jmenován velitelem bavorské armády a v této funkci se podílel na bitvách u Eggmühlu a Wagramu, když předtím porazil Rakušany v bitvě u Abensbergu, následně potlačil povstání v Tyrolsku (Andreas Hofer). Roku 1812 velel v ruském tažení Staré gardě a roku 1814 po vpádu Spojenců do Francie svěřil mu Napoleon velení celého levého křídla armády – velmi zdatně si v této funkci vedl v bitvách u Montmirail, Arcis-sur-Aube a Champeaubert a podřídil se Bourbonům až po abdiklaci Napoleonově. Ludvíkem XVIII. byl 4. června 1814 jmenován pairem. Jelikož se během Sta dní opět bez váhání přidal k Napoleonovi a byl s Davoutem jediným, kdo jej vítal na nádvoří Tuilerií, ztratil po bitvě u Waterloo post paira i maršálskou hodnost. Ludvík XVIII. mu však hodnost maršála roku 1816 vrátil a roku 1819 byl Lefebvre opět jmenován pairem. Žil střídavě v Paříži a na svém venkovském sídle zámku Combault. Zemřel v Paříži na městnání srdeční (asthma cardiale) a je pohřben na hřbitově Pére Lachaise, v sousedství hrobu Massenova.

LiteraturaEditovat

  • BARNETT, Correlli. Bonaparte. Překlad Jan Kozák. Brno: Jota s. r. o., 2005. 422 s. ISBN 80-7217-352-9. 
  • BLATNÝ, Richard. Napoleonská encyklopedie. Praha: Aquarius, 1995. 342 s. ISBN 80-902062-0-4. 
  • BOUHLER, Filip. Napoleon. Praha: Orbis, 1994. 378 s. 
  • CASTELOT, André. Napoleon Bonaparte. Praha: Melantrich, 1998. 557 s. ISBN 80-7023-265-X. 
  • JOHNSON, Paul. Napoleon. Brno: Barrister & Principal, 2003. 166 s. ISBN 80-86598-52-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Maršálové Napoleonových orlů. Třebíč: Akcent, 2000. 297 s. ISBN 80-7268-097-8. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení I. - Vítězné roky. Třebíč: Akcent, 2003. 485 s. ISBN 80-7268-261-X. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení II. – Nejistá vítězství. Třebíč: Akcent, 2003. 668 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení III. – Proti všem. Třebíč: Akcent, 2004. 593 s. ISBN 80-7268-296-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Třebíč: Akcent, 2004. 571 s. ISBN 80-7268-307-1. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V. – Ať žije císař. Třebíč: Akcent, 2005. 584 s. ISBN 80-7268-332-2. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 100 dní z Elby k Waterloo. Praha: Elka Press, 1999. 358 s. ISBN 80-902353-9-5. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 580 s. ISBN 80-7268-271-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha: Hart s. r. o., 2001. 520 s. ISBN 80-86529-20-7. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. 1809 - Orel proti orlu. Praha: Hart s. r. o., 2001. 466 s. ISBN 80-86529-37-1. 
  • LACOUR-GAYET, Georges. Napoleon. Praha: F.Borový, 1931. 851 s. 
  • LUDWIG, Emil. Napoleon. Překlad Karel Hoch. Praha: Melantrich, 1930. 592 s. 
  • MANFRED, Albert Z. Napoleon Bonaparte. Praha: Svoboda, 1990. 616 s. ISBN 80-205-0129-0. 
  • TARABA, Luboš. Waterloo. Praha: Prostor, 1999. 440 s. ISBN 80-7260-016-8. 
  • TARLE, Jevgenij. Napoleon. Praha: Naše vojsko, 1950. 450 s. 
  • WINTR, Stanislav. 26 maršálů Napoleona I.. Cheb: Svět křídel, 2004. 225 s. ISBN 80-86808-14-9.