Otevřít hlavní menu

Fotografie v Japonsku

seznam na projektech Wikimedia
Ukázka kaligrafického písma Tento článek obsahuje japonský text.
Bez správné podpory asijských znaků se Vám mohou namísto kandži nebo kany zobrazovat otazníky, obdélníčky nebo jiné zástupné symboly.
Dcera úředníka, portrét připisovaný Adolfu Farsarimu, Kimbeiovi Kusakabemu i Raimundovi von Stillfriedovi
Kazumasa Ogawa: Švadlena, ručně kolorovaná albuminová fotografie, 21,3 x 28,5 cm, asi 1880
T. Enami: Dívka s deštníkem ve sněhu

Jako v mnoha zemích byl vývoj techniky, řemesla a umění fotografie v Japonsku mimo jiné důsledkem změny technologie, zlepšování ekonomických podmínek a míry uznání fotografie jako svéprávné formy umění. Fotografie se v Japonsku vyvíjela za silné spoluúčasti a zájmu od počátků tohoto umění k úspěchům značného počtu Japonců ve světě fotografie do dnešních dní. Situaci ovlivnila izolace země, která byla stranou od okolního světa až do roku 1854. Jedním z průkopníků fotografie byl Švýcar Pierre Rossier, kterého na východ poslala londýnská firma Negretti and Zambra. Do tohoto umění zasvětil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Horie Kuwadžiró nebo Maeda Genzó. První evropští turisté sem začali připlouvat v 70. letech 19. století a fotografie se začala rozvíjet komerčně. Pečlivě kolorované snímky zobrazovaly nejen staré Japonsko a jeho památky, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů. Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa, Adolfo Farsari, Raimund von Stillfried, Kimbei Kusakabe, Šin’iči Suzuki nebo Kózaburó Tamamura. Byli to oni, kdo připravili cestu pro tuto rychle rostoucí profesi během druhé poloviny 19. století. Fotografie v Japonsku byla časem přijata jako umělecká forma a dnes se japonští fotografové aktivně účastní na klíčových výstavách po celém světě.

V Japonsku se nachází celá řada předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky, nespočet fotografických organizací a každoročně je udělováno několik fotografických ocenění.

Obsah

HistorieEditovat

Japonsko se po izolaci otevřelo světu v roce 1854, v sedmdesátých let do země začali připlouvat první Evropané a začínal se tu rozvíjet fotografický průmysl – nové médium, které znázorňovalo Japonsko tak, jak by si ho poté představovali jeho návštěvníci. Za dvacet let vznikl obrovský rozmach zájmu o japonská fotoalba, která zpodobovala nejen staré Japonsko a jeho památky a podobně, ale také japonské zvyky, portréty japonských krasavic a samurajů.[1] Jako náměty pro svá díla si fotografové vybírali veduty známých míst nebo se věnovali studiovým záběrům představujícím místní tradice i lidské typy.[2] Jejich typickým znakem bylo pečlivé ruční kolorování a albuminový papír opatřený názvem a firemní značkou.

Pierre Joseph Rossier (1829 – mezi 1883 a 1898) byl švýcarský průkopník fotografie a důležitou osobností v rané historii fotografie nejen díky svým snímkům, ale také kvůli zásadnímu vlivu jeho učení v počátcích japonské fotografie. Působil v Asii několik let, produkoval první obchodní fotografie v Číně, Filipínách, Japonsku a Siamu (nyní Thajsko). Byl prvním profesionálním fotografem v Japonsku, kde učil fotografy jako byli Ueno Hikoma, Horie Kuwadžiró (1831–1866), Maeda Genzó (1831–1906), ale i řadu méně známých příslušníků první generace japonských fotografů. Fotografoval převážně na albuminový papír, zhotovoval stereofotografie a carte de visite, komponoval portréty, městské scenérie a krajiny.

Přibližně 80. léta v japonské fotografii byla mezníkem, kdy začalo tvořit více japonských fotografů, například Kazumasa Ogawa (1860 – 1929), Adolfo Farsari (1841 – 1898), Raimund von Stillfried (1839 – 1911), Kimbei Kusakabe (1841 – 1934), Šin’iči Suzuki (鈴木 真一; 1835–1918) nebo Kózaburó Tamamura (玉村 康三郎; 1856 – 1923?). Přiřazení autorství fotografií autorovi nebo jeho studiu jen podle názvu se ukázalo jako obtížné. Je to částečně způsobeno vzájemným získáváním negativů mezi fotografy, a skutečností, že lidé kupující tyto fotografické suvenýry je sháněli často z různých ateliérů a pak je vkládali do společného alba. Například portrét Dcery úředníka se připisuje zároveň Adolfu Farsarimu, Kimbeiovi Kusakabeovi i Raimundovi von Stillfriedovi.

Ueno Hikoma (1838–1904) byl průkopníkem japonské fotografie známý jako otec japonské fotografie.[3] Je známý svými jemnými portréty, často významných japonských a zahraničních osobností a svými krajinářskými fotografiemi z Nagasaki a okolí. Ueno byl vůdčí postavou japonské fotografie devatenáctého století jak komerčně tak i umělecky úspěšný fotograf a instruktor. Do historie žánru suvenýrové fotografie se významně zapsala celá řada tehdejších fotografů na východě, například Adolfo Farsari, Kimbei Kusakabe, Raimund von Stillfried a řada dalších.

Adolfo Farsari (1841–1898) byl italský fotograf, který pracoval v Jokohamě. Mezi jeho motivy patří zejména portréty, krajiny a typické stavby japonské architektury. Po krátké vojenské službě, včetně americké občanské války, se stal úspěšným podnikatelem a komerčním fotografem. Jeho fotografická práce byla vysoce ceněna, zvláště jeho ručně kolorované portréty a krajiny, které prodával převážně zahraničním obyvatelům i návštěvníkům země. Farsariho snímky byly široce distribuovány, prezentovány nebo publikovány v knihách a časopisech, někdy také jinými umělci a v jiných sdělovacích prostředcích, které formovaly zahraniční vnímání lidí a míst Japonska a do jisté míry ovlivnily také to, jak Japonec viděl sám sebe ve své zemi. Jeho studio, jedno z posledních pozoruhodných cizích studií v Japonsku, bylo jednou z největších a nejplodnějších komerčních fotografických firem v zemi. Především díky vysoké úrovni technických norem Farsariho a jeho podnikatelské schopnosti měla jeho práce významný vliv na vývoj fotografie v Japonsku.

Kazumasa Ogawa (1860–1929) byl významným publicistou, tiskařem, producentem suvenýrových, krajinářských a portrétních fotografií v Japonsku na konci 19. století. Stal se významným v oboru fotomechanického tisku. V roce 1884 otevřel první fotografický ateliér v Tokiu. O čtyři roky později založil firmu na výrobu suchých fotografických desek, v roce 1889 založil první japonský podnik, který tiskl metodou světlotisku. Pracoval jako editor pro Šašin Šinpó (写真新報, Fotografický časopis) jediný dostupný fotografický časopis v té době a byl zakládajícím členem Japonské fotografické společnosti, která sbírala fotografie amatérů z celého Japonska. V roce 1891 pořídil 100 snímků nejatraktivnějších tokijských gejš u příležitosti oslav otevření mrakodrapu Rjóunkaku. V červenci roku 1891 uspořádal výstavu 100 albuminových portrétů gejš u příležitosti otevření mrakodrapu a návštěvníci hlasovali o nejoblíbenější gejšu. Portréty vytiskl v několika knihách.[4] Jeho žákem a později asistentem byl T. Enami.

T. Enami ( 1859 – 1929) v roce 1892 otevřel vlastní fotografické studio v Jokohamě. Jen o několik dveří opodál se nacházelo studio tehdy už dobře známého Kózaburóa Tamamury, autora snímků zvaných Jokohama šašin – velmi úspěšné série ručně kolorovaných fotografií,[5] se kterým v průběhu několika let spolupracoval. Postupně se stal jedním z mála fotografů své doby, kteří pracovali ve všech populárních formátech, včetně výroby velkoformátových fotografií sestavených do takzvaného legendárního alba "Yokohama Albums". Postupem času se z něho stal nejplodnější japonský fotograf v oblasti fotografií malého formátu jako jsou stereofotografie a skleněných diapozitivů. Nejlepší z nich byly ručně jemně kolorované. Jeho snímky se objevovaly v různých knihách a časopisech s miliónovým nákladem. Série japonských stereofotografií nejméně tří velkých amerických vydavatelů se skládá výhradně ze snímků T. Enamiho.

Dalším průkopníkem byl Japonec Jokojama Macusaburó, který se věnoval také litografii a výuce fotografie. Je autorem celé řady autoportrétů a v 80. letech 19. století vymyslel techniku šašin abura-e (寫眞油繪 v dobovém zápisu 写真油絵 v moderním zápisu)[6] neboli fotografický olejový obraz. Při jejich výrobě se odstranila papírová podložka fotografie a na zbývající emulzi se pak malovalo olejovými barvami. Yokoyama s použitím této techniky vytvořil řadu děl.[7][8] Bylo pak těžko rozeznat, zda se jedná o fotografii nebo olejomalbu. Byl prvním japonským fotografem, který vážně usiloval o stereofotografii. Rané snímky zařízení jeho ateliéru ukazují sedm kamer, z nichž dvě jsou stereoskopické.

Katalog fotoateliéru Kimbeie Kusakabeho nabízel výběr z více než dvou tisíc motivů, představoval většinou pohlednice z populárních destinací, ale významnou roli suvenýrových fotografií hrály také portréty. Celkem 416 motivů z katalogu Views & Costumes of Japan. Beautfully Colored Transparencis, Magic Lantern Slides[9] z roku 1893 ukazují tradiční japonské zvyky. Z nich absolutní většinu tvoří výhradně ženy při různých aktivitách, které byly běžné na suvenýrové fotografii. V 60. a na počátku 70. let byl asistentem Felice Beata a pravděpodobně pomáhal také Raimundovi von Stillfriedovi. Ručně koloroval jejich snímky do doby, než si v roce 1881 otevřel svou vlastní dílnu v Jokohamě ve čtvrti Benten-dóri. Kolem roku 1885 získal negativy Felice Beata a Stillfrieda a také Kuičiho Učidy. Kusakabe získal také některé negativy Hikomy Uena města Nagasaki. Od roku 1889 pak působil ve čtvrti Honmači a založil další pobočku v tokijské čtvrti Ginza. Jeho rukopis suvenýrových fotografií kopíruje styl práce Beata i Stillfrieda. V jeho nabídce fotografií však byla nalezena i díla z negativů jiných autorů – Kimbei kopíroval Beata, Stillfrieda i Adolfa Farsariho. Fotografie kopíroval na albuminový papír a ručně koloroval. Mnohé z nich mají na negativu anglicky natištěný titulek a katalogové číslo.

Komerční popularita portrétů žen postavila fotografa v Japonsku před problém, že „slušné ženy“ často odmítaly být fotografovány. Vedly je k tomu dva hlavní důvody, prvním byla příliš realisticky zobrazená postava na fotografii, která byla považována za příliš smyslnou a ženské tělo by tak bylo k dispozici pro zákazníka, což bylo považováno za nevhodné. Na druhé straně svou roli hrály různé pověry mezi Japonci. Domnívali se, že portrétovanému bude vysáta životní míza a oslabeny jeho stíny. Proto musely být často fotografovány členové rodiny nebo v tradici stylu ukiyo-e během období Meidži známé jako bidžin (krásné ženy). Byly to většinou dívky, které pracovaly na veřejnosti jako júdžo (kurtizány), gejši, nebo rašamen (prostitutky 羅紗緬) nebo dívky pracující v čajovnách. Žena, která na sobě pracovala, aby vypadala lépe a lépe se mohly prodávat fotografie, stala se fotomodelkou s vyšším platem. Právě kurtizány a gejši najdeme nejčastěji na fotografických vizitkách Kimbeie Kusakabeho. Ve větších městech začaly vznikat speicalizované obchody šašimpo, které se specializovaly na obchod s fotografiemi gejš.

Felice Beato (1833 nebo 1834–1907) byl britský fotograf a jedním z prvních fotografů, který fotografoval ve východní Asii a jeden z prvních válečných novinářských fotografů. Měl významný dopad na ostatní fotografy a jeho vliv v Japonsku, kde pracoval a učil se s mnoha jinými fotografy a umělci, byl obzvláště hluboký a trvalý. S Felicem Beatem a Raimundem von Stillfriedem spolupracoval jako fotografický asistent Kimbei Kusakabe, který později získal jejich negativy. Beato měl také blízký pracovní vztah s Uenem Hikomou. Během návštěvy Nagasaki Beato využíval Uenův ateliér a fotografoval svou mladší sestru a známé a obyvatele města. Beato také fotografoval samotného Uena u chrámu Daikódži a své fotografie si vzájemně vyměnili.[10][11]

Frank S. Matsura (18731913) byl japonský fotograf působící na počátku dvacátého století, který v roce 1901 odcestoval z Japonska do Ameriky, kde pořídil více než 1800 fotografií a skleněných desek.[12][13]

 
Raimund von Stillfried: Strmé schodiště vedoucí ke svatyni Atago na východní straně pahorku Atago v Tokiu. Příkřejší schodiště je Otokozaka (mužský svah) s 86 schody a mírnější schodiště vpravo je Onnazaka (ženský svah) se 109 schody. Pod bránou torii stojí skupinka 9 statistů, budova vpravo je čajovna. Kolem roku 1872. Fotografie pochází z Námořního deníku Erwina Dubského.
 
Pohled na Nagasaki z výšin Nabekanmurijama (počátek 70. let 19. století), albuminový papír se zlatým tónováním, sbírka Erwina Dubského, archiv Moravské Galerie v Brně

Opomenut nemůže být ani Erwin Dubský (18361909), příslušník starého českého, později moravského rodu Dubských z Třebomyslic a fregatní kapitán, který na svých cestách navštívil exotické krajiny Dálného Východu, a které zdokumentoval prostřednictvím jedinečné kolekce předmětů z Japonska, Číny a Severní Ameriky včetně podrobných deníkových zápisů, jejichž významná část je dodnes uložena v prostorách zámku v Lysicích. Jako nejvýznamnější expedice je označována ta do Japonska, kterou sám Erwin Dubský nazýval Cesta kolem světa na korvetě Erzherzog Friedrich, a jež se datuje od nalodění 23. prosince 1873, vyplutím z přístavu Pula dne 16. května 1874 a končí přistáním 21. června 1876 a vyloděním v domovském přístavu 13. srpna 1876. Jako nejvýznačnější se jeví především sbírka 506 kusů albuminových fotografií, která má podobu souboru vyobrazení dokumentujících průběh expedice. Jedná se o krajinné a sídelní veduty, panoramatické snímky exotických přístavů, snímky v antropologickém pojetí místních typů obyvatel včetně detailů jejich oblékání a rekvizit každodenního života. Soubor fotografií je adjustován do devíti alb s názvem Von der Weltumsegelung S. M. Corvette Erzh: Friedrich 1874–1876. Tři z nich, menší, obsahují portrétní fotografie ručně kolorované a tzv. typy. Dalších šest alb, ve větším formátu, obsahuje fotografie krajin a místních pamětihodností. Fotografie jsou podlepeny kartonem, očíslovány a obsahují krátký popisek. Byli identifikováni tito autoři: Raimund von Stillfried – Ratenicz, Felice Beato, Francis Chit, Ueno Hikoma, Ičida Sóta a další. Vyobrazení na fotografiích doplňuje Erwin Dubský detailním popisem místních reálií a líčením průběhu expedice ve svých rukopisných denících. Mají formu plavebního deníku a na 192 foliantech shrnují záznamy z let 1851–1884 z jednotlivých plaveb včetně samotné plavby na korvetě Erzherzog Friedrich, která začíná zápisem 23. prosince 1873.

  • Kójó Okada (岡田 紅陽, 18951972) byl renomovaný japonský fotograf,[14] známý především svými snímky symbolické hory Fudži, kterou fotografoval více než 40 let. Snímal ji ze země, ze vzduchu, ve všech náladách, z každého úhlu i v každé denní době.[15]
Celkem jsem fotografoval tuto horu více jak 150 000 krát, ale obávám se, že jsem dosud nevyužil všechny možnosti.[15]
— Kójó Okada

V Japonsku se v 70. letech 20. století vyvinul směr zvaný mono-ha, což znamená tendence k věcnosti, zasvěcení. Spočíval v souladu s tradiční estetikou na propojení plastiky s malbou, v ploše zdůrazňoval věcnost a kultivoval materiály a techniky malby. Oproti tomuto stylu byl koto-ha – tendence k události, zkušenosti. Ten usiloval o propojení reálné a zkušenostní události s událostí ve vizuálním jazyce média.[16] Přírodu zachycovali například Komoto, Jamazaki (pohyb Slunce) nebo Ósaka (pohyb hvězd). Motiv průmyslové krajiny například pozměněné lidskou činností zachycovali Iwano, Noma i Wakae. Mezi portrétisty se v této době řadí Hamaguči nebo Amali. Aktům se věnoval Minoru Nišiki (akt ženy jako skládačka složená z jednotlivých maloformátových snímků na jedno velké plátno).[16]

Mičiko Amari (Amali Michico, 天利 道子) (* 1954) byla portrétní fotografka známá svými portréty rybářů, kterým dala vybrat barvu "jejich moře", kterou následně portrét obarvila.[17] Chtěla tak upozornit na to, že moře nemá svou definitivní barvu.[16]

Jukio Hamaguči (* 1951) fotografoval osoby z počátku 20. století, většinou z dostupných tištěných materiálů. Ty vystřihoval, kopíroval a fotografoval. Porovnával pak funkci masově reprodukovaných mýtů a živou obrazovou představu.[16]

Jukijoši Morija (* 1945) fotografoval téma zátiší. Experimentoval s barvami notoricky známých předmětů jako je například jablko nebo citrón. Poukázal na to, že je sice každý přesvědčen, že jablko je červené a citrón žlutý, ale všechny věci podléhají zákonům o absorpci světla a zažité barvy zaměňuje.[16]

Akira Komoto (* 1935) konstatoval, že zabarvení jakéhokoliv předmětu se nevztahuje k jiném předmětu. Například zelený strom proti modré obloze, nebo šedý kámen na zelené louce.[16]

Hiroši Jamazaki (* 1946) se soustředí na slunce a moře v barevné i černobílé škále. Jeho krajinné cykly mají názvy jako Fixace hvězd, Fixace noci, Pohyb Slunce, Otvor v moři a podobně. Využívá dlouhé expozice, které zdůrazní pohyb Slunce nízko nad horizontem nebo studuje mořské obzory.[16][18]

Takuji Azechi (* 1948) fotografuje japonské moře a městskou krajinu a do fotografií na panelu, dřevě nebo kovu dotváří vrypy a zářezy ve tvaru vln a oblouků, aby tak „modeloval moře“.[16]

Zahraniční fotografové v JaponskuEditovat

 
Herbert Ponting: Dr. Anita McGee a americká sestra v Hirošimské nemocnici při operaci pacienta během Rusko-japonské války, 1904
 
Horace Bristol: Vyloďování japonských zajatců, květen 1945

Do Japonska cestovali za snímky fotografové z celého světa. Řada autorů publikuje své knihy v japonštině, případně získává japonská ocenění. Hodně fotografů se zaměřilo na japonské občany žijící v zahraničí, hlavně během 2. světové války.

V letech 19711973 William Eugene Smith žil a fotografoval se svou ženou v Minamatě, japonském rybářském městě, jehož obyvatelé trpěli otravou rtutí, kterou do moře vypouštěla chemická továrna Chisso Corporation. Jejich fotografie byly otištěny ve významných světových denících a časopisech. Továrna nakonec musela vyplatit obětem odškodné a udělat příslušná opatření k zastavení znečišťování životního prostředí.[19]

Herbert Ponting fotografoval v Japonsku krajinu, architekturu, tradice, portréty, reportážní snímky pořídil z rusko-japonské války (1904–1905), v roce 1910 vydal ilustrovanou knihu In Lotus-land Japan.[20]

Během druhé světové války, kdy Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor v USA fungoval Fotografický útvar letectva vojenských námořních sil (Naval Aviation Photographic Unit), který vedl Edward Steichen.[21] Jejich snímky vycházely v časopisech jako Time, Fortune, Sunset a National Geographic.[22][23] Tato skupina fotografů dokumentovala a propagovala svou činnost v oblasti letectví a Steichen do ní přijímal ty nejtalentovanější fotografy. Členy byli například Horace Bristol, Charles Fenno Jacobs nebo Victor Jorgensen. Bristol, stejně jako ostatní fotografové v Naval Aviation Photographic Unit, se podle Steichenovy rady soustředili na lidskou stránku moderní války. Snímky Bristola zachycují ponížení japonských zajatců na palubě letadlové lodi.

War Relocation Authority byl orgán odpovědný za internaci a stěhování japonských Američanů během druhé světové války a jeho součástí bylo fotografické oddělení WRA Photographic Section. Její členové pořizovali obrazovou dokumentaci ze života lidí v internačních táborech a byla to řada významných autorů, jako například Dorothea Lange, Hikaru Iwasaki, Clem Albers, Tom Parker, Charles E. Mace,[24] Ansel Adams, Joe McClelland nebo Francis Stewart. Na fotografie dohlížel stát, například snímky Dorothey Langeové byly tak zřetelně kritické, že je armáda zabavila. Jako většina fotožurnalistů své doby používali fotoaparát formátu 4"x5". Nejpopulárnějším typem byl Speed ​​Graphic, který byl vybaven dálkoměrem, hledáčkem a někdy také rychlým měničem filmu.[25]

V roce 1952 pobýval v Japonsku Werner Bischof, podnikl tři cesty do Koreje, dva měsíce pracoval v Hongkongu pro časopis Match. Další rok nashromáždil materiál pro zvláštní vydání časopisu DuPeople in the Far East a pro knihu Japonsko. Byl svědkem korunovace císaře Hirohita[26] a právě snímek holčičky a chlapce očekávajících velkou událost patří k jeho nejsilnějším záběrům.

Své fotografie z Japonska vydal v několika knihách také Jindřich Štreit, například Japonsko-Lidé z Akagi (1996) nebo Japonsko 1995 – Návraty (2008).

Jan Saudek v Japonsku často vystavoval, je také držitelem japonské ceny města Higašikawy.

GalerieEditovat

SoučasnostEditovat

 
Adeyto Rex Angeli, kalendář Adeyto-by-Adeyto, 2008
  • Šómei Tómacu (東松 照明 * 1930, Nagoja) hrál významnou roli v rámci japonské poválečné avantgardy a ve vývoji moderní japonské fotografie.[27]
  • Nobujoši Araki (japonsky 荒木 経惟, * 25. května 1940 Tokio) také známý pod přezdívkou Araki (アラーキー [Arákí]) Publikoval již více než 350 knih (toto číslo se dále zvyšuje) a je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejplodnějších umělců v Japonsku i ve světě. Mnohé z jeho fotografií jsou erotické, některé jsou označovány za pornografické.

OceněníEditovat

Fotografická ocenění udělovaná v Japonsku:

  • Cena Kena Domona získá renomovaný fotograf jako odměnu za publikaci v oblasti dokumentární fotografie.
  • Cena Higašikawa je fotografické ocenění pojmenované podle japonského města Higašikawa na ostrově Hokkaidó. Ocenění je udělované každoročně od roku 1985 domácím i zámořským fotografům. Ceny Zámořský a Domácí fotograf jsou dotovány ve výši 500 000 jenů a ceny Nový fotograf a Speciální ceny jsou dotovány ve výši 300 000 jenů.

OrganizaceEditovat

Fotografické společnosti, organizace a instituce v Japonsku:

Muzea

Organizace

  • Vivo (v esperantu Život)

VýrobciEditovat

 
Fotoaparáty Nikon
 
Zrcadlovka Canon A1
  • Nikon je jedním z předních světových výrobců klasických i digitálních fotoaparátů a fotografické optiky. Současný největší japonský rival Nikonu na poli fotografické techniky, firma Canon, ve svých prvních aparátech v letech 19351948 používala výhradně optiku Nikkor. Dnes jsou fotoaparáty obou firem prakticky nekompatibilní.
  • Canon je předním světovým výrobcem optických přístrojů a kancelářských zařízení, jako jsou fotoaparáty, tiskárny a kopírky. První fotoaparáty byly klony hledáčkových přístrojů Leica s několika vylepšeními, jako bylo například měnitelné zvětšení hledáčku. Zpočátku Canon neměl vlastní továrnu na optiku, a tak používal objektivy od Nikonu. V roce 1948 začala firma vyrábět vlastní optiku pod značkou Serenar. V roce 1987 uvedla firma na trh systém zrcadlovek EOS, který se rozvíjí dodnes. První kinofilmovou zrcadlovkou nového systému byl Canon EOS 650. V roce 2000 společnost představila první digitální zrcadlovku Canon EOS D30.
  • Sony je jedna z největších mediálních korporací, její hlavní centrum je v japonském Tokiu známá svými digitálními fotoaparáty Cyber-shot a Alfa.
  • Minolta byl japonský světový výrobce fotoaparátů, fotopříslušenství, fotokopírek, faxů a laserových tiskáren. Minoltu založil Nichi-Doku Shashinki Shōten v japonské Osace roku 1928. Roku 2003 se sloučila s firmou Konica a začala používat označení Konica Minolta. Začátkem roku 2006 oznámila svůj odchod z divize foto-video.
  • Sigma Corporation je japonská firma založená v roce 1961, vyrábějící fotografickou techniku – fotoaparáty, objektivy, blesky a další fotografické příslušenství. Především je známa jako výrobce objektivů, kompatibilních s fotoaparáty jiných velkých výrobců (Canon, Nikon, Pentax, Konica Minolta, Sony, Olympus).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. SUCHOMEL, Filip. Historický magazín: Hrabě Erwin Dubský [online]. Česká televize, 2007-04-26, rev. 2009-08-24. Dostupné online. 
  2. http://www.kosmas.cz/knihy/129514/namorni-denik-erwina-dubskeho/
  3. Archivovaná kopie. www.kyusan-u.ac.jp [online]. [cit. 2012-08-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-05. 
  4. http://www.baxleystamps.com/litho/ogawa/ogawa_geysha.shtml
  5. http://fotografie-asie.blogspot.cz/2008/06/yokohama-shashin.html
  6. Anglický přepis: shashin abura-e
  7. Yokoe, 'Part 3-3. Yokoyama Matsusaburo (1838–1884)', 182, 183
  8. Bennett, Terry. Photography in Japan: 1853–1912. Rutland, Vt: Charles E. Tuttle, 2006. ISBN 0-8048-3633-7, str. 83
  9. Poznámka: celý název katalogu zní: Photographic Studio K. Kimbei: No. 7 Honcho Dori, Yokohama. Coloured Photographs, Views & Costumes of Japan. Beautfully Colored Transparencis, Magic Lantern Slides
  10. Beato fotografoval Uena také se skupinou u chrámu Zódžó-dži, Šiba Tokio.
  11. Himeno, Junichi. Encounters With Foreign Photographers: The Introduction and Spread of Photography in Kyũshũ. In Reflecting Truth: Japanese Photography in the Nineteenth Century (Amsterdam: Hotei Publishing, 2004), 18-29., str. 24.
  12. Sčítání lidu U.S. Census 1910, Okanogan County, Okanogan Township;
  13. Roe, JoAnn. Frank Matsura: Frontier Photographer. Seattle: Madrona, 1981. ISBN 0-914842-67-6. Canadian edition: The Real Old West: Images of a Frontier. Vancouver: Douglas & McIntyre, 1981. ISBN 0-88894-340-7, strana 15
  14. (japonsky) Tokyo Metropolitan Museum of Photography, editor, 328 Outstanding Japanese Photographers, 『日本写真家事典』; Nihon šašinka džiten. Kjóto: Tankóša, 2000. ISBN 4-473-01750-8
  15. a b ORBIS. Bude Vás zajímat. Československá FOTOGRAFIE. 5. 1960, roč. 1960, čís. 5, s. 73. 
  16. a b c d e f g h ČIHÁKOVÁ - NOSHIRO, Vlasta. Malé zastavení u japonské fotografie. Československá FOTOGRAFIE. 4. 1982, roč. 1982, čís. 4, s. 180-185. 
  17. http://kaeru.com/fishers.html
  18. Hiromi Nakamura (中村浩美), "Jamazaki Hiroši" (山崎博), Nihon šašinka džiten (日本写真家事典) / 328 Outstanding Japanese Photographers (Kyoto: Tankōsha, 2000; ISBN 4-473-01750-8), str. 318 (alternativní titul v angličtině, kniha je pouze v japonštině).
  19. HLAVÁČ, Ĺudovít. Dejiny fotografie. Martin: Osveta, 1987. S. 529. (slovensky) 
  20. http://archive.org/details/inlotuslandjapan00pontrich
  21. Faram, Mark D. (2009), Faces of War: The Untold Story of Edward Steichen's WWII Photographers, Berkeley Caliber, New York, New York, ISBN 978-0-425-22140-2
  22. Stuart Vail. Horace Bristol [online]. Scream Online.com, 2005 [cit. 2007-09-14]. Dostupné online. (English) 
  23. The Horace and Masako Bristol Estate. Horace Bristol [online]. The Horace and Masako Bristol Estate, 2007 [cit. 2007-09-14]. Dostupné online. (English) 
  24. http://www.loc.gov/pictures/collection/manz/related.html
  25. a b http://www.luminous-lint.com/app/photographer/Clem__Albers/A/
  26. http://www.nash.cz/svet/top/bischof.html
  27. http://www.galerierudolfinum.cz/cs/exhibition/shomei-tomatsu-kuze-naroda
  28. http://www.pbs.org/art21/artists/sugimoto/clip1.html
  29. http://www.lgp.cz/cz/novinky.html/5_131-japonska-fotografie-v-leica-gallery-prague/1
  30. http://www.fotoskoda.cz/kultura/zajimave-udalosti/beseda-na-tema-japonsko-ve-fotografii
  31. a b V tehdejším pravopisu: 日本寫眞會.
  32. FUJIFILM. Our FUJIFILM Corporate Family [online]. Fujifilm Australia [cit. 2009-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-28. (angličntina) 

Související článkyEditovat