Formule 1 v roce 1958

Sezóna 1958 mistrovství světa vozů Formule 1
Předchozí: 1957
Další: 1959
Mistr světa - Mike Hawthorn
Mistr světa - Mike Hawthorn
Obecné informace
Pořadí sezóny: 9
Počet týmů:
Počet pilotů: 21
Počet závodů: 11
Výsledky
Pohár jezdců: Spojené království Mike Hawthorn (Ferrari)

2. Spojené království Stirling Moss (Vanwall)
3. Spojené království Tony Brooks (Vanwall)

Pohár konstruktérů: Spojené království Vanwall 48 bodů

Sezona 1958 Formule 1 byla 9. mistrovstvím FIA. Jelo se celkem 11 závodů v období od 19. ledna do 19. října. Zvítězil Mike Hawthorn. Stáj Vanwall byla poprvé (a naposled) mistrem poháru konstruktérů, který byl v této sezoně udělován taktéž poprvé.

Velké cenyEditovat

Datum Grand Prix Okruh Vítěz Vůz Výsledky
19. leden   Argentina Buenos Aires   Stirling Moss Cooper Výsledky
18. květen   Monako Monte Carlo   Maurice Trintignant Cooper Výsledky
26. květen   Nizozemsko Zandvoort   Stirling Moss Vanwall Výsledky
30. květen   Indy 500 Indianapolis   Jimmy Bryan Epperly Výsledky
15. červen   Belgie Spa-Francorchamps   Tony Brooks Vanwall Výsledky
6. červenec   Francie Reims   Mike Hawthorn Ferrari Výsledky
19. červenec   Velká Británie Silverstone   Peter Collins Ferrari Výsledky
3. srpen   Německo Nürburgring   Tony Brooks Vanwall Výsledky
24. srpen   Portugalsko Boavista   Stirling Moss Vanwall Výsledky
7. září   Itálie Monza   Tony Brooks Vanwall Výsledky
19. říjen   Maroko Ain-Diab   Stirling Moss Vanwall Výsledky

Shrnutí sezónyEditovat

Přestože konfigurace motoru zůstala stejná, maximální délky závodu byly zkráceny na 300 kilometrů nebo dvě hodiny (podle toho, co nastalo dříve) a místo specializovaných závodních paliv na bázi alkoholu se stalo povinné používání komerčního benzinu. Mezinárodní pohár konstruktérů F1 byl udělen poprvé, ale Mike Hawthorn z Ferrari vyhrál šampionát jezdců před Stirlingem Mossem, přestože ten vyhrál čtyři z deseti velkých cen oproti Hawthornově jedné.

Po Velké ceně Portugalska čekal na Hawthorna trest, ale Moss se za něj přimluvil a body, které si Hawthorn udržel, mu následně vyhrály titul.

Mossův týmový kolega z Vanwallu Tony Brooks také vyhrál tři závody. Jeho úspěch v italském závodě, když předstihl Hawthorna poté, co Moss odstoupil, zajistil, aby se bitva o titul protáhla do finálového závodu v Maroku. Moss potřeboval vyhrát, nejrychlejší kolo a Hawthorn aby skončil třetí nebo nižší, k zisku titulu.

ArgentinaEditovat

Do prvního závodu nové sezóny vstoupilo pouze 10 jezdců a stal se tak rekordním. Zvítězil Stirling Moss ve svém Cooperu, když během pitstopů využil nízké hmotnosti svého vozu a předběhl obě Ferrari Mussa a Hawthorna. Pětinásobný vítěz Juan Manuel Fangio dojel čtvrtý v Maserati, které v této sezóně nebylo ani zdaleka tak rychlé jako konkurence a to i přesto že s ním Fangio získal pole position i nejrychlejší kolo.

MonakoEditovat

V závodě pořádaném v ulicích Monaka dokončilo pouze 6 jezdců a závod vyhrál Maurice Trintignant, poté co za sebou v pohodlné vzdálenosti udržel 2 Ferrari. Druhý opět dojel Luigi Musso a na třetím místě jeho druhý britský kolega Peter Collins. Se ztrátou 3 kol na čtvrtém místě skončil Jack Brabham.

NizozemskoEditovat

Dominantní závod zajel na okruhu Zandvoort Striling Moss, když vedl každé kolo, získal nejrychlejší kolo a dojel s náskokem 48 sekund před Harry Shellem a Jeanem Behrou. Pro Ferrari to byl nepovedený závod, protože na bodech dojel pouze Mike Hawthorn na pátém místě.

Indianapolis 500Editovat

Tento závod bude zřejmě nejvíce vzpomínán kvůli obrovské havárii 15 aut v prvním kole, která vyústila ve smrt Pata O'Connora. Závod pohodlně vyhrál Jimmy Bryan s rozdílem na druhého George Amicka 27 sekund. Třetí schod na pódiu doplnil Johnny Boyd. Do závodu se zapsal také Juan Manuel Fangio, ale kvůli problémům s vozem nedokázal dosáhnou požadované rychlosti v kvalifikaci a v závodě neodstartoval.

BelgieEditovat

Ve Spa zvítězil Tony Brooks, poté co vedl 22 z 24 kol závodu. Na druhém místě dojel Mike Hawthorn a třetí týmový kolega Brookse Lewis-Evans.

FrancieEditovat

Ferrari zvítězilo poprvé v sezóně a to ve Francii na okruhu Reims-Gueux. Vítězem se stal Mike Hawthorn, který v závodě neměl soupeře. V kvalifikaci získal pole position a v závodě v vedl všechna kola a získal i nejrychlejší kolo. Na druhém místě dojel Striling Moss a pro své první pódium dojel na třetím místě Wolfgang von Trips. Při této Velké ceně se smrtelně zranil třetí pilot Ferrari Luigi Musso, když se snažil dohnat Mika Hawthorna, tak narazil do příkopu a převrátilo se.

Velká BritánieEditovat

Druhý a také poslední závod, který vyhrálo Ferrari. Tentokráte to ale nebyl Mike Hawthorn, který by stál na nejvyšší příčce, ale Peter Collins. Hawthorn byl druhý a Roy Salvadori s Cooperem byl třetí. Collins vedl každé jedno kolo závodu.

NěmeckoEditovat

Poté co ve Francii tohoto roku zemřel Luigi Musso, v Německu zemřel další jezdec Ferrari Peter Collins v 11 kole, když do zatáčky najel příliš rychle, vyjel z trati, přejel přes hrbol a jeho auto vyletělo do vzduch a dopadlo vzhůru nohama. Peter Collins z auta vyletěl a byl vymrštěn do blízkého stromu. Pro vítězství si nakonec dojel Tony Brooks, následovaný Royem Salvadorim a Mauricem Trintignantem. Domácí pilot von Trips dojel čtvrtý.

PortugalskoEditovat

Striling Moss zvítězil na okruhu Boavista, když každého jezdce předjel alespoň o kolo, ale na vedoucího šampionátu Mika Hawthorna získal pouze 1 bod, protože Hawhorn dojel druhý a také získal nejrychlejší kolo. Třetí skončil Stuart Lewis-Evans.

ItálieEditovat

Na okruhu v Monze zvítězil Tony Brooks a po dalším odstoupení Stirlinga Mosse se náskok Mika Hawthorna, který skončil 2 zase o dost zvětšil. První pódium získal Phil Hill.

MarokoEditovat

Poslední Velká cena se konala v netradičním Maroku a Moss pro zisk šampionátu potřeboval velký kus štěstí. V začátku závodu se dostal na první místo a jeho kolegové Brooks a Lewis-Evans drželi Hawthorna na čtvrtém místě. Brooksovi ale selhal motor a musel odstoupit a Lewis-Evans měl tragickou nehodu, při které jeho auto vzplanulo a on na následky vážných popálenin zemřel o 6 dní později. Hawthorn nakonec dojel druhý za Mossem a získal šampionát jezdců. Třetí dojel Phil Hill.

Konečné hodnocení Mistrovství SvětaEditovat

Prvních pět závodníkům bylo v každém závodě uděleny mistrovské body v rozmezí 8–6–4–3–2, přičemž další bod byl přidělen jezdci, který zajel nejrychlejší kolo závodu. Body za sdílené vozy byly rozděleny rovnoměrně mezi řidiče, bez ohledu na to, kdo odjel více kol. Byly započítány pouze výsledky nejlepších pěti závodů.

* Pilot ARG  MON  NED  500  BEL  FRA  GBR  GER  POR  ITA  MOR  body
1   Mike Hawthorn (3) (Ret) (5) 2 1 2 Ret 2 2 2 42 (49)
2   Stirling Moss 1 Ret 1 Ret 2 Ret Ret 1 Ret 1 41
3   Tony Brooks Ret Ret 1 Ret 7 1 Ret 1 Ret 24
4   Roy Salvadori Ret 4 8 11 3 2 9 5 7 15
5   Peter Collins Ret 3 Ret Ret 5 1 Ret 14
=   Harry Schell 6 5 2 5 Ret 5 Ret 6 Ret 5 14
7   Maurice Trintignant 1 9 7 Ret 8 3 8 Ret Ret 12
=   Luigi Musso 2 2 7 Ret Ret 12
9   Stuart Lewis-Evans Ret Ret 3 Ret 4 3 Ret Ret 11
10   Phil Hill 7 91 3 3 9
=   Jean Behra 5 Ret 3 Ret Ret Ret Ret 4 Ret Ret 9
=   Wolfgang von Trips Ret 3 Ret 4 5 Ret 9
13   Jimmy Bryan 1 8
14   Juan Manuel Fangio 4 DNQ 4 7
15   George Amick 2 6
16   Johnny Boyd 3 4
=   Tony Bettenhausen 4 4
18   Jack Brabham 4 8 Ret 6 6 Ret1 7 Ret 111 3
=   Cliff Allison 6 6 4 Ret Ret 10 Ret 7 10 3
=   Jo Bonnier Ret 10 9 8 Ret Ret Ret Ret 4 3
21   Jim Rathmann 5 2
  Masten Gregory Ret Ret 4~ 6 0
  Graham Hill Ret Ret Ret Ret Ret Ret1 Ret 6 16 0
  Olivier Gendebien 6 Ret Ret 0
  Jimmy Reece 6 0
  Don Freeland 7 0
  Carlos Menditeguy 7 0
  Maria Teresa de Filippis DNQ 10 Ret Ret 0
  Paco Godia 8 DNQ Ret Ret 0
  Jack Fairman Ret 8 0
  Jud Larson 8 0
  Carroll Shelby Ret 9 Ret 4~ /

Ret

0
  Hans Herrmann Ret Ret 9 0
  Gerino Gerini DNQ 9 Ret Ret 12 0
  Giulio Cabianca DNQ Ret 0
  Horace Gould 9 DNQ DNS 0
  Eddie Johnson 9 0
  Troy Ruttman DNQ 10 DNS 0
  Bill Cheesbourg 10 0
  Carel Godin de Beaufort 11 Ret1 0
  Al Keller 11 0
  Giorgio Scarlatti Ret Ret 0
  Ian Burgess Ret 71 0
  Johnnie Parsons 12 0
  Ivor Bueb Ret 111 0
  Johnnie Tolan 13 0
  Bob Christie Ret 0
  Wolfgang Seidel Ret Ret1 Ret 0
  Dempsey Wilson Ret 0
  Ron Flockhart DNQ Ret 0
  A. J. Foyt Ret 0
  Paul Russo Ret 0
  Shorty Templeman Ret 0
  Rodger Ward Ret 0
  Billy Garrett Ret 0
  Eddie Sachs Ret 0
  Johnny Thomson Ret 0
  Chuck Weyant Ret 0
  Jack Turner Ret 0
  Bob Veith Ret 0
  Dick Rathmann Ret 0
  Ed Elisian Ret 0
  Pat O'Connor Ret 0
  Paul Goldsmith Ret 0
  Jerry Unser Ret 0
  Len Sutton Ret 0
  Art Bisch Ret 0
  Alan Stacey Ret 0
  Mike Magill DSQ 0
  Ken Kavanagh DNQ DNS 0
  Bruce Kessler DNQ 0
  Paul Emery DNQ 0
  André Testut DNQ 0
  Luigi Piotti DNQ 0
  Bernie Ecclestone DNQ DNP 0
  Luigi Taramazzo DNQ 0
  Louis Chiron DNQ 0
Jezdci nezpůsobilí bodů šampionátu Formule 1, protože závodili ve Formuli 2
  Bruce McLaren 5 13
  Edgar Barth 6
  Tony Marsh 8
  Robert La Caze 14
  André Guelfi 15
  Christian Goethals Ret
  Dick Gibson Ret
  Brian Naylor Ret
  François Picard Ret
  Tom Bridger Ret
* Pilot ARG  MON  NED  500  BEL  FRA  GBR  GER  POR  ITA  MOR  body
Legenda k tabulce
Barva Výsledek
Zlatá Vítěz
Stříbrná 2. místo
Bronzová 3. místo
Zelená Bodované umístění
Modrá Nebodované umístění
Dokončil neklasifikován (NC)
Fialová Odstoupil (Ret)
Červená Nekvalifikoval se (DNQ)
Nepředkvalifikoval se (DNPQ)
Černá Diskvalifikován (DSQ)
Bílá Nestartoval (DNS)
Závod zrušen (C)
Světle modrá Pouze trénoval (PO)
Páteční testovací jezdec (TD)
Bez barvy Netrénoval (DNP)
Vyřazen (EX)
Nepřijel (DNA)
Odvolal účast (WD)
Označení Význam
Tučnost Pole position
Kurzíva Nejrychlejší kolo
F FanBoost
G Nejrychlejší v kvalifikační skupině
Jezdec nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90 % délky závodu.
Byl udělován poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75 % délky závodu.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat