Formule 1 v roce 1957

Sezóna 1957 mistrovství světa vozů Formule 1
Předchozí: 1956 Další: 1958

Mistr světa - Juan Manuel Fangio
Obecné informace
Pořadí sezóny:	8
Počet týmů:
Počet pilotů:	22
Počet závodů:	8
Výsledky
Pohár jezdců:	Juan Manuel Fangio (Maserati) 2. Stirling Moss (Vanwall) 3. Luigi Musso (Ferrari)
Pohár konstruktérů:	nebyl

Sezóna Formule 1 v roce 1957 byla 8. mistrovstvím světa pořádaným FIA. Od 13. ledna 1957 do 8. září 1957 bylo její součástí 8 závodů. Mistrem světa se popáté stal Juan Manuel Fangio.

Velké cenyEditovat

Datum	Grand Prix	Okruh	Vítěz	Vůz	Výsledky
13. leden	Argentina	Buenos Aires	Juan Manuel Fangio	Maserati	Výsledky
19. květen	Monako	Monte Carlo	Juan Manuel Fangio	Maserati	Výsledky
30. květen	Indy 500	Indianapolis	Sam Hanks	Epperly	Výsledky
7. červen	Francie	Rouen-Les-Essarts	Juan Manuel Fangio	Maserati	Výsledky
20. červen	Velká Británie	Aintree	Stirling Moss	Vanwall	Výsledky
4. srpen	Německo	Nürburgring	Juan Manuel Fangio	Maserati	Výsledky
18. srpen	Pescara	Pescara	Stirling Moss	Vanwall	Výsledky
8. září	Itálie	Monza	Stirling Moss	Vanwall	Výsledky

Shrnutí sezónyEditovat

Fangio se rozhodl znovu vyměnit týmy a připojil se k znovu k Maserati. Rozhodnutí přejít se ukázalo být mistrovským tahem, protože Ferrariho sestava Peter Collins, Eugenio Castellotti a vracející se Mike Hawthorn nedokázali vyhrát jediný závod. Castellotti a Alfonso de Portago během sezóny zemřeli (ne z důvodu havárie ve Formuli 1), což pro Ferrari znamenalo opravdu katastrofální rok.

Muž, kterého Fangio nahradil v Maserati, Stirling Moss, se přestěhoval do Vanwallu, týmu, který začíná plnit snaplňovat svůj potenciál.^[ujasnit] Dvojice Fangio a Moss vyhrála všechny mistrovské závody v sezóně s výjimkou Indianapolis 500. Fangiova jízda na Nürburgringu, kde předjel Collinse a Hawthorna v předposledním kole poté, co ho zastávka v boxech posunula téměř minutu zpět, je považován za obzvláště pozoruhodný jezdecký výkon.

Byl to poslední rok, kdy se udělovaly body za sdílené vozy.

ArgentinaEditovat

Striling Moss v argentinském hlavním městě získal pole positon, ale hned z kraje startu si poškodil plynový mechanismus a musel do boxů. Ve vedení závodu se vystřídalo mnoho jezdců, ale nakonec to byl domácí hrdina Fangio, kdo projel cílem jako první a vyhrál svou 4. Velkou cenu Argentiny.

Argentina '57 by byla poslední Velkou cenou Castellottiho. Byl zabit při testování Ferrari na letišti v Modeně.

MonakoEditovat

Čtyři měsíce po argentinské Grand Prix a řadě nemistrovských závodů se týmy shromáždily v Monaku pro druhé mistrovské kolo sezóny. Moss se přidal k Vanwallu z Maserati a řídil auto navržené Colinem Chapmanem a financované Tonym Vandervellem, bohatým britským průmyslníkem, takže Fangio zůstal nesporným vedoucím týmu Maserati. Fangio získal pole position, ale Moss se ujal vedení v první zatáčce s Fangiem za zády a ve druhém kole se před argentinského jezdce dostal dostal i Collins. Moss vyjel z trati a havaroval v šikaně ve 4. kole a Collins ve snaze vyhnout se nehodě, narazil do kamenné zdi. Fangio se dokázal bez problémů dostat skrz, ale Tony Brooks musel prudce zabrzdil, což vedlo k tomu že do něj zezadu vrazil Hawthorn. Pouze Brooks byl schopen dále pokračovat. Von Trips byl třetí s Menditeguyem čtvrtým a Schell pátým. Menditeguy musel po nárazu do krajnice brzy zastavit kvůli novým pneumatikám, takže se Schell posunul na čtvrté místo, dokud se nerozbilo zavěšení jeho kol. Po řadě odstoupení se na pódiové příčky dostal Australan Jack Brabham, ale kvůli poruše palivového čerpadla nakonec musel auto na cíl dotlačit. Byl klasifikován na šestém místě a Fangio opět vyhrál před Brooksem a Mastenem Gregorym v Maserati.

Indianapolis 500Editovat

Americký závod v Indianapolisu vyhrál Sam Hanks, který v průběhu závodu vedl 130 kol z celkových 200.

FrancieEditovat

Velká cena Belgie a Nizozemska, která byla naplánována na 2. a 16. června, byla zrušena kvůli sporům o peníze zasažené suezskou krizí v Egyptě. Výsledkem byla šestitýdenní přestávka mezi Monakem a francouzskou GP, která se měla konat na veřejném silničním okruhu Rouen-Les-Essarts v severní Francii.

V kvalifikaci byl Fangio nejrychlejší s Behrou a Mussem po boku v první řadě. Na začátku šel Behra do vedení, ale Musso ho brzy předjel. Fangio je následoval na třetím místě s blížícím se Collinsem a Schellem. Ve druhém kole se Fangio propracoval kolem Behry a ve čtvrtém se dostal do vedení před Mussa. Collins se dostal kolem Behry a pořadí zůstalo vpředu beze změny až do cíle. Pro Fangia to byla 3. výhra v sezoně.

Velká BritánieEditovat

Velká cena Velké Británie se jela na okruhu Aintree v Liverpoolu a znova nahradila Silverstone. Okruh Aintree se nacházel uprostřed dostihové tratě, kde se konal slavný Grand National. Oba jezdci Vanwallu zmeškali Velkou cenu Francie a byli zpět v akci pro svůj domácí závod. Měl to být přelomový závod britského motoristického sportu. Na začátku závodu Behra vyrazil do vedení s Mossem za zády a byl to Angličan, který na konci kola převzal vedení, k radosti domácích fanoušků. Moss si dokázal vybudovat náskok, ale pak auto začalo zadrhávat a musel zajet do boxů. Behra se ujal vedení s Brooksem na druhém místě, ale druhý řidič Vanwallu byl brzy povolán do boxů, aby dal své auto Mossovi, který se znovu připojil do závodu na deváté pozici. Pole bylo ztenčeno řadou mechanických poruch včetně Fangia a Collinse.Vše se změnilo v 69. kole, když Behrova spojka explodovala. Hawthorn přejel část trosek, ale utrpěl defekt. Lewis-Evans se ujal vedení, ale téměř okamžitě ho předjel Moss. Sen o Vanwallu na 1. a 2. místě se rozplynul, poté co která ho posunula na sedmé místo. Moss závod vyhrál a zapsal tak první vítězství britského auta ve Formuli 1. Musso byl druhý a Hawthorn třetí.

NěmeckoEditovat

Pole position získal Fangio před Hawthornem, Behrou a Collinsem. Na začátku se Hawthorn a Collins pustili do boje o vedení s Fangiem a Behrou. Pomalá zastávka v boxech Fangia v polovině závodu trvající 1 minutu a 18 sekund (původně to mělo být 30 sekund) posunula Fangia o celou minutu zpět za 2 Lancie, ale rychle se hnal kupředu, 10krát překonal nejrychlejší kolo a nakonec předjel prvně Collinse a pak Hawthorna v předposledním kole. Fangio tím vyhrál závod a svůj pátý titul mistra světa.

PescaraEditovat

Nejrychlejší čas v kvalifikaci zajel Fangio v Maserati a ve Vanwallu skončil druhý Stirling Moss. Musso byl třetí. Ve druhém kole se Moss ujal vedení před Mussem. Závodní pole se rychle ztenčilo, protože horké teploty si vybraly svou daň. Závod dokončilo pouze 7 jezdců. Vítězem se stal Stirling Moss. Bylo to naposledy kdy Formule 1 jela v Pescaře.

ItálieEditovat

Velká cena Itálie v Monze se letos jela pouze na silničním okruhu bez špatně postaveného betonového klopeného oválu, protože předloni to italským konstruktérům způsobilo problémy. Použitá trať byla velmi podobná dnešní Monze, i když bez šikan. Ferrari se po bojkotu Pescary vrátilo do akce pro nejdůležitější italský závod, a tak šlo o trojitý boj mezi Lancií-Ferrari, Maserati a Vanwallem. Britská auta byla silná, přičemž pole position měla Stuart Lewis-Evans, vedle něj Stirling Moss a Tony Brooks.

V závodě zvítězil Stirling Moss, druhý Juan Manuel Fangio a třetí Wolfgang von Trips, pro kterého to bylo první kariérní pódium.

Týmy a jezdciEditovat

Vůz	Motor	Typ	Motor	Pneumatiky	Pilot	Závody
Officine Alfieri Maserati	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6 Maserati 250F1 2.5 V12	Pirelli	Juan Manuel Fangio	1–2, 4–8
					Stirling Moss	1
					Jean Behra	1, 4–8
					Carlos Menditeguy	1–2, 4–5
					Giorgio Scarlatti	2, 6–8
					Harry Schell	2, 4–8
					Hans Herrmann	2
Scuderia Ferrari	Ferrari	801	Ferrari DS50 2.5 V8	Pirelli	Peter Collins	1–2, 4–6, 8
					Luigi Musso	1, 4–8
					Eugenio Castellotti	1
					Mike Hawthorn	1–2, 4–6, 8
					Wolfgang von Trips	1–2, 8
					Cesare Perdisa	1
					Alfonso de Portago	1
					José Froilán González	1
					Maurice Trintignant	2, 4–5
Scuderia Centro Sud	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Pirelli	Harry Schell	1
					Jo Bonnier	1, 7–8
					Masten Gregory	2, 6–8
					André Simon	2
					Hans Herrmann	6
	Ferrari	500	Ferrari 625 2.5 L4		Alejandro de Tomaso	1
Luigi Piotti	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6		Luigi Piotti	1–2, 7–8
Owen Racing Organisation	BRM	P25	BRM P25 2.5 L4	Dunlop	Ron Flockhart	2, 4
					Roy Salvadori	2
					Herbert MacKay-Fraser	4
					Jack Fairman	5
					Les Leston	5
Connaught Engineering	Connaught-Alta	B	Alta GP 2.5 L4	Dunlop	Stuart Lewis-Evans	2
Connaught Engineering	Connaught-Alta	B	Alta GP 2.5 L4	Dunlop	Ivor Bueb	2
Cooper Car Company	Cooper-Climax	T43	Climax FPF 1.5 L4	Avon Dunlop	Jack Brabham	2, 4, 7
					Les Leston	2
					Mike MacDowel	4
					Roy Salvadori	5, 7
		T43	Climax FPF 1.5 L4	Dunlop	Roy Salvadori	6
Vandervell Products	Vanwall	VW 5	Vanwall 254 2.5 L4	Pirelli	Stirling Moss	2, 5–8
					Tony Brooks	2, 5–8
					Stuart Lewis-Evans	4–8
					Roy Salvadori	4
H.H. Gould	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Dunlop	Horace Gould	2, 4–8
Jo Bonnier	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Pirelli	Jo Bonnier	5
Gilby Engineering	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Dunlop	Ivor Bueb	5
R.R.C. Walker Racing Team	Cooper-Climax	T43	Climax FPF 1.5 L4	Dunlop	Jack Brabham	5
R.R.C. Walker Racing Team	Cooper-Climax	T43	Climax FPF 1.5 L4	Dunlop	Jack Brabham	6
Bob Gerard	Cooper-Bristol	T44	Bristol BS2 2.2 L6	Dunlop	Bob Gerard	5
Bruce Halford	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Dunlop	Bruce Halford	6–8
Dr Ing F. Porsche KG	Porsche	RS550	Porsche 547/3 1.5 F4	?	Umberto Maglioli	6
Dr Ing F. Porsche KG	Porsche	RS550	Porsche 547/3 1.5 F4	?	Edgar Barth	6
Ridgeway Management	Cooper-Climax	T43 T41	Climax FPF 1.5 L4	Dunlop	Tony Marsh	6
Ridgeway Management	Cooper-Climax	T43 T41	Climax FPF 1.5 L4	Dunlop	Paul England	6
Ecurie Maarsbergen	Porsche	RS550	Porsche 547/3 1.5 F4	Dunlop	Carel Godin de Beaufort	6
J.B. Naylor	Cooper-Climax	T43	Climax FPF 1.5 L4	Dunlop	Brian Naylor	6
Dick Gibson	Cooper-Climax	T43	Climax FPF 1.5 L4	Dunlop	Dick Gibson	6
Francesco Godia Sales	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Pirelli	Paco Godia	6–8
Ottorino Volonterio	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Pirelli	Ottorino Volonterio	8
Ottorino Volonterio	Maserati	250F	Maserati 250F1 2.5 L6	Pirelli	André Simon	8

Výše uvedený seznam nezahrnuje týmy a jezdce z Indianapolis 500 1957.

Konečné hodnocení Mistrovství SvětaEditovat

Prvních pět závodníkům bylo v každém závodě uděleny mistrovské body v rozmezí 8–6–4–3–2, přičemž další bod byl přidělen jezdci, který zajel nejrychlejší kolo závodu. Body za sdílené vozy byly rozděleny rovnoměrně mezi řidiče, bez ohledu na to, kdo odjel více kol. Byly započítány pouze výsledky nejlepších pěti závodů.

*	Pilot	ARG	MON	500	FRA	GBR	GER	PES	ITA	body
1	Juan Manuel Fangio	1	1		1	Ret	1	2	(2)	40 (46)
2	Stirling Moss	8	Ret			1† / Ret†	5	1	1	25
3	Luigi Musso	Ret			2	2	4	Ret	8	16
4	Mike Hawthorn	Ret	Ret† / Ret		4	3	2		6	13
5	Tony Brooks		2			1† / Ret†	9	Ret	7	11
6	Masten Gregory		3				8	4	4	10
7	Harry Schell	4	Ret† / Ret		5	Ret	7	3	5† / Ret	10
8	Sam Hanks			1						8
9	Peter Collins	6† / Ret	Ret		3	Ret / 4†‡	3		Ret	8
10	Jim Rathmann			2						7
11	Jean Behra	2			6	Ret	6	Ret	Ret	6
12	Stuart Lewis-Evans		4		Ret	7	Ret	5	Ret	5
13	Maurice Trintignant		5		Ret	4†				5
14	Wolfgang von Trips	6†	Ret†						3	4
15	Carlos Menditeguy	3	Ret		Ret	Ret				4
16	Jimmy Bryan			3						4
17	Paul Russo			4						3
18	Roy Salvadori		DNQ		Ret	5	Ret¹	Ret		2
19	Andy Linden			5						2
20	Giorgio Scarlatti		Ret†				10	6	5†	1
21	Alfonso de Portago	5†								1
22	José Froilán González	5†								1
—	Jack Brabham		6		7† / Ret	Ret	Ret¹	7		0
—	Johnny Boyd			6						0
—	Bob Gerard					6				0
—	Cesare Perdisa	6†								0
—	Jo Bonnier	7				Ret		Ret	Ret	0
—	Marshall Teague			7						0
—	Mike MacDowel				7†					0
—	Ivor Bueb		Ret			8				0
—	Pat O'Connor			8						0
—	Paco Godia						Ret	Ret	9	0
—	Alejandro de Tomaso	9								0
—	Bob Veith			9						0
—	Luigi Piotti	10	DNQ					Ret	Ret	0
—	Horace Gould		Ret		Ret	DNS	Ret	Ret	10	0
—	Gene Hartley			10						0
—	Bruce Halford						11	Ret	Ret	0
—	Jack Turner			11						0
—	Ottorino Volonterio								11†	0
—	André Simon		DNQ						11†	0
—	Johnny Thomson			12						0
—	Bob Christie			13						0
—	Chuck Weyant			14						0
—	Tony Bettenhausen			15						0
—	Johnnie Parsons			16						0
—	Don Freeland			17						0
—	Ron Flockhart		Ret		Ret					0
—	Hans Herrmann		DNQ				Ret			0
—	Les Leston		DNQ			Ret				0
—	Eugenio Castellotti	Ret								0
—	Jimmy Reece			Ret						0
—	Don Edmunds			Ret						0
—	Johnnie Tolan			Ret						0
—	Al Herman			Ret						0
—	Fred Agabashian			Ret						0
—	Eddie Sachs			Ret						0
—	Mike Magill			Ret						0
—	Eddie Johnson			Ret						0
—	Bill Cheesbourg			Ret						0
—	Al Keller			Ret						0
—	Jimmy Daywalt			Ret						0
—	Ed Elisian			Ret						0
—	Rodger Ward			Ret						0
—	Troy Ruttman			Ret						0
—	Eddie Russo			Ret						0
—	Elmer George			Ret						0
—	Herbert MacKay-Fraser				Ret					0
—	Jack Fairman					Ret				0
Jezdci nezpůsobilí bodů šampionátu Formule 1, protože závodili ve Formuli 2
—	Edgar Barth						12
—	Brian Naylor						13
—	Carel Godin de Beaufort						14
—	Tony Marsh						15
—	Umberto Maglioli						Ret
—	Paul England						Ret
—	Dick Gibson						Ret
*	Pilot	ARG	MON	500	FRA	GBR	GER	PES	ITA	body

Legenda k tabulce

Barva	Výsledek
Zlatá	Vítěz
Stříbrná	2. místo
Bronzová	3. místo
Zelená	Bodované umístění
Modrá	Nebodované umístění
Modrá	Dokončil neklasifikován (NC)
Fialová	Odstoupil (Ret)
Červená	Nekvalifikoval se (DNQ)
Červená	Nepředkvalifikoval se (DNPQ)
Černá	Diskvalifikován (DSQ)
Bílá	Nestartoval (DNS)
Bílá	Závod zrušen (C)
Světle modrá	Pouze trénoval (PO)
Světle modrá	Páteční testovací jezdec (TD)
Bez barvy	Netrénoval (DNP)
	Vyřazen (EX)
	Nepřijel (DNA)
	Odvolal účast (WD)
Označení	Význam
Tučnost	Pole position
Kurzíva	Nejrychlejší kolo
F	FanBoost
G	Nejrychlejší v kvalifikační skupině
†	Jezdec nedojel do cíle, ale byl klasifikován, protože odjel více než 90 % délky závodu.
‡	Byl udělován poloviční počet bodů, protože bylo odjeto méně než 75 % délky závodu.

Související článkyEditovat

Historie Formule 1

Externí odkazyEditovat

Obrázky, zvuky či videa k tématu Formule 1 v roce 1957 na Wikimedia Commons