Feminismus

spektrum ideologií, politických a sociálních hnutí, která si kladou za cíl definovat, zkoumat a dosáhnout politické, ekonomické a sociální rovnosti žen a mužů
(přesměrováno z Feministka)
Venušin symbol se zdviženou pěstí uprostřed, používán jako symbol feminismu a ženské síly (women power)

Feminismus označuje spektrum ideologií, politických a sociálních hnutí, která si kladou za cíl definovat, zkoumat a dosáhnout politické, ekonomické a sociální rovnosti žen a mužů.[1][2][3] Tato nerovnost dle feministické teorie vzniká v důsledku patriarchálního uspořádání společnosti založeného na genderových stereotypech a rolích, které muže na rozdíl od žen profilují jako přirozeně silné a dominantní a ženy tak ve výsledku znevýhodňují.[4] Součástí feministických snah je tak i kritika a boj s genderovou nerovností, sexismem a misogynií.

Feministické hnutí ze své podstaty bojuje za ženská práva, zahrnující práva žen volit, zastávat veřejnou funkci, pracovat a být za stejnou práci stejně platově ohodnoceny jako muži (gender pay gap), vlastnit majetek, právo na vzdělání, mateřskou dovolenou a stejná práva v manželství. Feministické hnutí se také zasazuje o legální přístup k reprodukčním právům, včetně přístupu k antikoncepci a interrupci,[p 1] sociální integraci, genderově neutrální (nesexistický) jazyk a ochranu žen před znásilněním, sexuálním obtěžováním a domácím násilím.[9] Přestože většina aktivit feministického hnutí směřuje k obhajobě ženských práv, některé feministky, včetně bell hooks, tvrdí, že tyto aktivity ve výsledku napomáhají i mužské liberalizaci, protože tradiční genderové role škodí nejen ženám, ale právě i mužům.[10]

Historii feminismu lze rozdělit do tří vln, které přicházely v návaznosti na sebe.[11] První vlna, která zahrnuje období od 19. století do počátku 20. století, dala vzniknout feminismu jako takovému a bojovala hlavně za právo žen volit a vlastnit majetek. Druhá vlna naproti tomu v reakci na celospolečenské změny v 60. let a 70. let debatu rozšířila o široké spektrum témat zahrnující sexualitu, rodinu, manželství, pracovní uplatnění, reprodukční práva a všeobecnou rovnost.[12] Široká popularita, kterou si feminismus v této době získal, a s tím v ruku v ruce jdoucí prosazování se žen na vyšších pracovních postech, v armádě, mediích a ve sportu, z velké části díky aktivismu druhé vlny, také daly prostor k většímu zaměření se na problémy jako je domácí násilí a znásilnění. Během druhé vlny tak začalo vznikat mnoho azylových domů pro týrané ženy.[13] Volání po nové vlně v reakci na vnitřní rozkoly v rámci feministického hnutí (zejména pohledu na pornografii, sex work, feminitu a sexismus) předznamenalo příchod třetí vlny, trvající od 90. let dodnes.[14][15] Třetí vlna začala souběžně s rozvojem afroamerického a LGBTQ hnutí zdůrazňovat potřebu intersekcionality, to znamená, že zatímco feminismus druhé vlny se soustředil zejména na bílé ženy ze střední třídy a „ženskou zkušenost“ chápal jako univerzální, feminismus třetí vlny poukazuje na rozdílné problémy, zkušenosti a postavení žen na základě jejich etnicity, rasy a třídního postavení, ale i věku, sexuální orientace, genderové identity, handicapu a dalších.[16] Zeširoka se také oproti předchozím vlnám soustředí na téma sexuálního obtěžování, genderu a boje s genderovými stereotypy a rolemi, jako prostředku, který podle některých feministek přispívá i k mužské liberalizaci.[17][10]

EtymologieEditovat

Samotný termín pocházející z francouzského féminisme původně skutečně označoval „ženské hnutí“ usilující o zlepšení postavení žen ve všech oblastech společenského života.

HistorieEditovat

Historie feminismu (či ženského hnutí) bývá dělena na tři vlny, podle převažujících snah a témat:

  • první vlna feminismu (zhruba 19. století – počátek 20. století) je charakterizována kritikou nerovností de iure, a tedy bojem za základní lidská práva i pro ženy a jejich zakotvení v legislativě,
  • druhá vlna feminismu (zhruba 60. – raný počátek 80. let 20. století) se soustřeďovala především na boj s nerovnostmi, které i přes oficiální rovnost mužů a žen dále přetrvávaly de facto,
  • třetí vlna feminismu (od 90. let 20. století) kritizuje předchozí esencialistickou a monolitickou definici femininity a rozbíjí jednolitý feminismus na mnoho dalších směrů, které zohledňují různost žen (podle věku, barvy pleti, sexuální orientace, původu a tak dále). Do třetí vlny feminismu se také řadí hnutí Riot Grrrl vyjadřující své názory pomocí punkové hudby (viz Bikini Kill, Hole, Pussy Riot).

První vlna feminismuEditovat

 
Emmeline Pankhurstová, britská sufražetka a zakladatelka WSPU, čistě ženské organizace bojující za volební právo žen
 
Louise Weissová s dalšími francouzskými sufražetkami v roce 1935

Poprvé vystoupila s požadavkem rovnosti mužů a žen Mary Wollstonecraftová, zabývající se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul „Obrana ženských práv“, které vyšlo v roce 1792.[18] Zde jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí.

V Evropě se začal feminismus vyvíjet souběžně s osvícenstvím v 18. století. Myšlení se na konci 18. století začíná dynamicky proměňovat a začíná výrazněji akceptovat individuální svobody a vymaňovat se z těsného sepětí s náboženstvím.

V USA se feministické hnutí rozvíjelo v souvislosti s hnutím abolicionistickým (hnutí proti otrokářství).[19] Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V počátcích amerického ženského hnutí sehrály významnou roli černošky, přestože musely čelit rasovému nepřátelství.

V Evropě došlo k významné emancipaci žen během Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789. Myšlenky provázející vznik a průběh revoluce oslovily mnoho žen a vzbudily u nich živý zájem o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic této doby byla Olympe de Gouges, která již od 80. let 18. století vystupovala s předzvěstí velké společenské revoluce, jejímž úkolem bude osvobodit ženy od nadvlády mužů. Jako odpověď na slavnou Deklaraci lidských práv (Deklarace práv muže a občana), hlavní dokument revoluce, vydala v roce 1791 Deklaraci práv ženy a občanky.[20]

Tato deklarace nebyla pouhým přepisem původní Deklarace, ale hlásala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži a zároveň se dožadovala garance rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však postupně ujali muži ovlivnění myšlenkami Jeana-Jacquese Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy.[19] Bojovnost Olympe de Gouges, která ve své Deklaraci práv ženy žádala rovnoprávnost jak na řečnické tribuně, tak na popravišti, dráždila revolucionáře různých směrů, protože politická angažovanost žen byla považována za zhoubnou pro „dobré mravy“ nové společnosti. Nakonec byla na podzim 1793 popravena gilotinou.[21] Byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví. V první fázi revoluce se vůdcům revoluce hodil revoluční potenciál žen a jejich emancipace. Již během revoluce se však rozpoutala zuřivá protiženská kampaň. Po jejím skončení byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí. Pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen než pěti.

Další významnou osobností pro rozvoj feministického myšlení byla Mary Wollstonecraftová (1759-1797), která byla ovlivněna myšlenkami anarchismu a zároveň se stala inspirací pro anarchofeministické myšlení 20. století.[22] Její kniha Obhajoba ženských práv (Vindication of the rights of woman, 1792) poukazuje na skutečnost, že ženy jsou do své role tlačeny prostřednictvím společenských tradic a výchovy. K problému společenské nerovnosti žen přistupuje jako k otázce morálky a kulturní úrovně společnosti.

Pro feminismus bylo důležité 19. století, které se zaměřilo především na získání volebního práva. První zemí, kde bylo toto právo přiznáno ženám na jejich nátlak, byl Nový Zéland v roce 1893,[23] ale například Švýcarsko až v roce 1971.[24] Hnutí žen v 19. a na počátku 20. století bylo vedeno pojmy práva a rovnosti. Většina tehdejších historiků poukazuje na souvislost s rozvojem průmyslu a kapitálu provázeným hlubokými změnami ve společenských a politických systémech. Vznikala zde příležitost a v určitých vrstvách a systémech i nutnost placené práce žen a tím možnost ekonomické nezávislosti na muži a rodině.

Druhá vlna feminismuEditovat

 
Audre Lorde (vlevo), Meridel Le Sueur (uprostřed) a Adrienne Richová (vpravo), významné představitelky druhé vlny a intersekcionálního přístupu k feminismu

S nebývalou razancí se začíná prosazovat feminismus na přelomu padesátých a šedesátých let po druhé světové válce mezi bílými vzdělanými ženami v Evropě a Americe.[19] Klíčovým heslem této poválečné vlny je „osvobození z útlaku“. Právě v šedesátých letech vzniká významná vrstva žen, kterým dosažené vysoké a kvalitní vzdělání poskytuje značný duchovní kapitál, ale relativně prosperující společnost o něj neprojevuje zájem. Ženy se touží uplatnit i mimo vlastní dům, pociťují potřebu konfrontace zkušeností, což je vede na veřejná prostranství. Spolčují se na živelných i organizovaných hromadných setkáních a otevřeně vstupují do veřejného politického života.

Třetí vlna feminismuEditovat

 
Projednávání případu sexuálního obtěžování Anity Hill (na obrázku) v americkém Senátu v roce 1991 je všeobecně považováno za začátek třetí vlny

Pozdní sedmdesátá léta proměňují hospodářskou a kulturní situaci. Do popředí se dostávají konzervativní vlády podporující hodnoty domova a domácnosti. Tradičně chápané ženství je považováno za jejich záruku. Současně se zvedá levicová kritika feminismu. Zřetelně se v tomto období formulují východiska feministické teorie: nerovnost mezi mužem a ženou není ani biologická danost, ani boží vůle, ale je kulturně a společensky konstruovaná.

K označení tradičně vytvořených stereotypů chování, vztahů a přístupů ke světu, jež se spojovaly s obrazem muže a ženy, si feministky z gramatiky vypůjčily pojem rod/gender. Zdůraznily tak, že biologické danosti těla, tj. pohlaví, nejsou samy o sobě určující pro postavení muže a ženy. V dosavadních dějinách lidstva měla většina společností jeden společný rys – ženě bylo vyčleněno podřízené místo „druhého pohlaví“ ve vztahu k muži bez ohledu na to, jaká míra moci, odpovědnosti a úcty jí byla přiznána. Feministická teorie tedy chce zkoumat rozdílné způsoby sociální a kulturní konstrukce mužství a ženství, aby odhalilo mechanismy útlaku, dominance a moci. Některé směry zdůrazňují, že žena je vystavena dvojímu útlaku – první vyplývá z hmotných omezeních v daném společenském systému, druhý souvisí s nerovným postavením mužů a žen ve všech oblastech života vyplývajících ze společenských norem, stereotypů a rolí.

Myšlenková povaha feminismu a jeho společenské zázemí se opět proměňuje v osmdesátých letech, zejména v jejich druhé polovině. Důležité je zakládání kateder ženských studií na předních, zejména amerických univerzitách, kde se zabydluje tzv. akademický feminismus. Současně se v právních systémech a organizaci společnosti uskutečňuje velká část požadavků raného feministického hnutí. Tudíž úspěch, který umožní další posun. Feministky už nenutí ženu, aby se prosazovala v mužském světě tím, že se přestane líčit, odhodí sukni, zesílí, stane se nekompromisní, racionální a bezohlednou. Právě tradičně opovrhované „ženské slabiny“ se mají stát váženou hodnotou, citový a citlivý přístup ke světu nemá být podřízen bezohlednému a nekompromisnímu.

Proudy feminismuEditovat

Široce používané rozdělení pohledů na současný feminismus vytvořila socioložka Judith Lorberová (1998). Rozlišuje tři typy feministické teorie:[25]

1) Genderové reformní feministické teorie: sem patří směry, které zdůrazňují podobnosti mezi ženami a muži a usilují o poskytnutí stejných možností účasti (mužům i ženám) na společenském dění. Tato skupina zahrnuje směry liberální feminismus, marxistický (socialistický) feminismus a rozvojový feminismus.

  • liberální feminismus – nejsilnější proud podporující rovnoprávnost žen, bojuje za jejich možnost prosazovat se jako muži podle individuálních předpokladů a zájmů. Dlouho byl jediným převládajícím feministickým proudem, v jehož znamení probíhala první vlna. Domnívá se, že na začátku jsou všechny osoby stejné a jejich pozdější rozdělení je především důsledkem vlivu odlišného prostředí a výchovy. Východisko vidí především v postupné změně nahlížení jedinců na daný problém a v odmítání rozdílných sociálních rolí žen a mužů. Obě pohlaví by měla tyto stereotypy prolamovat, sociální role zbavit jejich protikladnosti a naopak brát v úvahu společné prvky. Tyto stereotypy představují neviditelné překážky, které brání ženám postoupit v kariéře, a v praxi jsou známé jako efekt skleněného výtahu. Dialog či spolupráci s muži proto považuje za důležitý a přínosný. Preferuje plynulé postupné reformy před radikální revolucí a věnuje se zejména změnám zákonů. Mezi hlavní představitelky patří např. Elizabeth Janewayová, Cynthia F. Epstainová a další.
  • marxistický (socialistický) feminismus – transformuje Marxovu kritiku kapitalistického útlaku a aplikuje ji na postavení žen. Zaměřuje se na ekonomické aspekty života a prosazuje zejména rovné přístupy žen k zaměstnání a k finančním zdrojům obecně – pouze na základě ekonomické nezávislosti se žena může stát nezávislou a rovnoprávnou i v dalších rovinách. Východisko vidí pouze ve změně struktury společnosti jako takové, v odstranění sociální nespravedlnosti, k čemuž je možné dospět nikoli na základě reforem, ale pouze revoluční cestou. Významnými marxistickými myslitelkami jsou např. Sheila Rowbothamová, Nancy M. Hartsocková a další.
  • rozvojový feminismus – zaměřuje se na specifické problémy a potřeby žen v hospodářsky rozvojových zemích

2) Feministické teorie genderově motivovaného odporu: směry v této skupině zdůrazňují že zajištění formálních zákonných práv je ovlivněno reálnou nadvládou mužů ve všech sférách společnosti (veřejné i soukromé části). Tyto směry zkoumají rozdíly v myšlení a prožívání mezi ženami a muži a vyzývají ženy, aby se vymanily z nadvlády zakládáním samostatných, výlučně ženských organizací a komunit.

  • radikální feminismus – vychází z přesvědčení, že ženy jsou na všech rovinách utlačovány muži, což je důsledkem patriarchálního uspořádání naší společnosti, společenské nadřazenosti mužů. Zaměřuje se především na otázku sexuálního vykořisťování a zneužívání žen muži. Zásadně se dívá na realitu z hlediska žen a dialog s muži odmítá. V důsledku tak převrací a radikalizuje dosavadní dualistický model. Charakteristickým znakem je také prolomení hranic mezi soukromým a veřejným (politickým), neboť útlak se primárně projevuje v rodině. Jednoznačně se kloní k radikálním formám politického boje za osvobození žen. Mezi významné osobnosti tohoto proudu patří např. Mary Dalyová, Ti-Grace Atkinsonová, Sulamit Firestonová a další.
  • lesbický feminismus
  • psychoanalytický feminismus
  • hlediskový (standpoint) feminismus

3) Feministické teorie genderově motivované vzpoury: směry věnují pozornost vzájemným vztahům mezi nerovnostmi založenými na genderu, rase, etnické příslušnosti, společenské třídě, sexuální orientaci.

  • multirasový/multikulturní feminismus – řeší problém diskriminace žen v kombinaci s jejich etnickou nebo rasovou příslušností
  • queer feminismus – řeší problém diskriminace žen v kombinaci s jejich sexuální orientací a/nebo genderovou identitou
  • mužský feminismus
  • feminismus sociální konstrukce
  • postmoderní feminismus

4) Další směry:

  • ekofeminismus – zkoumá sociální nerovnost ve vztahu k environmentálním, ekologickým problémům, jakými je například změna klimatu
  • náboženský feminismus – věnuje se analýze náboženství z feministických pozic; zkoumá, jakým směrem se tradiční náboženství podílí na útlaku žen
  • poststrukturální feminismus – rozebírá maskulinitu a feminitu jako proměnlivé kategorie a odkazuje tak k teoriím genderových studií
  • anarchofeminismus – zastává rovnost žen a mužů v souvislosti s kritikou kapitalistického systému
  • kyberfeminismus – poukazuje na význam informačních a komunikačních technologií v dnešním světě a řeší jejich úlohu při řešení i posilování nerovnosti žen a mužů

Feminismus v ČeskuEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Ačkoliv většina feministického hnutí považuje interrupci za ženské právo, nejčastěji obhajované právem ženy na tělesnou autonomii,[5] některé feministky první vlny (například Elizabeth Cady Stantonová, Matilda Joslyn Gage nebo Victoria Woodhullová) považovaly potrat za vraždu a zlo, které bylo ženám vnucováno muži.[6][7] Jejich myšlenky následně během druhé vlny převzaly americké organizace Feminists for Life nebo Susan B. Anthony List. Jelikož si tento proud nedokázal získat místo v rámci mainstreamového feminismu, je spíše chápán jako součást pro-life hnutí, zejména ve Spojených státech, kde je interrupce velmi kontroverzním a polarizujícím tématem.[8] Argumenty proti právu žen na umělé ukončení těhotenství do velké míry kopírují celospolečenskou debatu soustředěnou kolem otázky, kdy už lze plod (fetus) považovat za dítě.[5]

ReferenceEditovat

  1. BRUNELL, Laura Elinor Burkett; BURKETT, Elinor. Feminism [online]. Encyclopædia Britannica. Dostupné online. (anglicky) 
  2. BEASLEY, Chris. What is Feminism?. New York: Sage, 1999. Dostupné online. ISBN 9780761963356. S. 3–11. (anglicky) 
  3. LENGERMANN, Patricia; NIEBRUGGE, Gillian; RITZER, George; RYAN, J. Michael. The Concise Encyclopedia of Sociology. Spojené království: John Wiley & Sons, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-40-518353-6. Kapitola Feminism, s. 223. (anglicky) 
  4. GAMBLE, Sarah. The Routledge Companion to Feminism and Postfeminism. 2. vyd. Londýn, New York: Routledge, 2006. ISBN 9780415243100. Kapitola Introduction. (anglicky) 
  5. a b MARKOWITZ, Sally. Abortion and Feminism. Social Theory and Practice. 1990, svazek 16, čís. 1, s. 1–17. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Abortion and the early feminists. BBC [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. O'BEIRNE, Kate. Pro-Life Women Fight for Feminism. National Review [online]. 2006-01-23. Dostupné online. (anglicky) 
  8. OAKS, Laury. What Are Pro-Life Feminists Doing on Campus?. NWSA Journal. 2009, svazek 21, čís. 1, s. 178–203. Dostupné online. ISSN 1040-0656. (anglicky) 
  9. ECHOLS, Alice. Daring to Be Bad: Radical Feminism in America 1967-1975. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1989. Dostupné online. ISBN 978-0-8166-1787-6. (anglicky) 
  10. a b HOOKS, bell. Feminism Is for Everybody: Passionate Politics. Cambridge, Massachusetts: South End Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-89608-629-6. (anglicky) 
  11. SORENSEN, Anne Scott; KROLOKKE, Charlotte. Gender Communication Theories and Analyses: From Silence to Performance. Londýn, New York: Sage, 2005. ISBN 978-0-7619-2918-5. Kapitola Three Waves of Feminism: From Suffragettes to Grrls, s. 24. (anglicky) 
  12. BURKETT, Elinor. Women's rights movement [online]. Encyclopædia Britannica. Dostupné online. (anglicky) 
  13. DAVIS, Joshua Clark. From Head Shops to Whole Foods: The Rise and Fall of Activist Entrepreneurs. New York: Columbia University Press, 2017. Dostupné online. ISBN 9780231543088. S. 129–175. (anglicky) 
  14. DUGGAN, Lisa; HUNTER, Nan D. Sex wars: sexual dissent and political culture. New York: Routledge, 1995. ISBN 0-415-91036-6. (anglicky) 
  15. JANE F., Gerhard. Desiring revolution: second-wave feminism and the rewriting of American sexual thought, 1920 to 1982. New York: Columbia University Press, 2001. ISBN 0-231-11204-1. (anglicky) 
  16. EVANS, Elizabeth. The Politics of Third Wave Feminisms: Neoliberalism, Intersectionality, and the State in Britain and the US. Londýn: Palgrave Macmillan, 2015. ISBN 978-1-137-29527-9. S. 19. (anglicky) 
  17. BRUNELL, Laura. Feminism Re-Imagined: The Third Wave [online]. Encyclopædia Britannica Book of the Year, 2008. Dostupné online. Ve webovém archivu [1]. (anglicky) 
  18. FEMINISMUS [online]. differentlife.cz [cit. 2008-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-11. 
  19. a b c STRUČNÁ HISTORIE FEMINISMU [online]. feminismus.cz [cit. 2008-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-10. 
  20. DE GOUGES, Olympe. Sunshine for Women – The Rights of Women [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-10-11. (anglicky) 
  21. LEWIS, Jone Johnson. Olympe de Gouges and the Rights of Woman [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. JONES, Louis Worth. www25.uua.org - Mary Wollstonecraft [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-14. (anglicky) 
  23. New Zealand first in women's vote [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-04-23. (anglicky) 
  24. Switzerland's Long Way to - Women's Right to Vote [online]. GESCHICHTE-SCHWEIZ.CH [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. LORBER, Judith. Gender Inequality: Feminist Theories and Politics. 4. vyd. New York: Oxford University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 9780199859085. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • HORSKÁ, Pavla. Tři století evropského feminismu. Historický obzor, 1995, 6 (2), s. 36-40.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat