Otevřít hlavní menu

Eva Švankmajerová

česká básnířka a výtvarnice

Eva Švankmajerová, roz. Dvořáková (25. září 1940, Kostelec nad Černými lesy20. října 2005, Praha) byla česká malířka, scénografka, básnířka a prozaička. Manželka a spolupracovnice Jana Švankmajera.

Eva Švankmajerová
Narození 25. září 1940
Kostelec nad Černými lesy
Úmrtí 20. října 2005 (ve věku 65 let)
Praha
Manžel(ka) Jan Švankmajer
Děti Václav Švankmajer
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Obsah

ŽivotEditovat

Eva Švankmajerová se narodila jako prostřední ze tří sourozenců v měšťanské rodině v Kostelci nad Černými lesy. Jako dvouletou ji rodiče poslali k babičce do Oseku, které měla nahradit ztrátu syna. Babička trpěla cyklickými depresemi a od života již nečekala nic pozitivního a tyto pocity přenášela i na malou Evu. Ovlivnila tak negativně její rané dětství a byla příčinou, že Eva Švankmajerová prožívala vše v životě v jakési předtuše kalamity a s neschopností žít bez konkrétního viníka.[1][2]

Literární tvorbu Evy Švankmajerové ovlivnila četba starých ročníků ženských časopisů Pražanka a List paní a dívek, které našla u své babičky. Pokleslý literární slovník a šroubovaná syntax těchto časopisů, půvab stupidních životních rad a mouder a melodramaticky kýčovitých výlevů se staly zdrojem imaginativního humoru jejích vlastních textů, ve kterých spontánně prolíná mravoličnou dikci s řečí záměrně plebejskou nebo pozdně normalizačně komunistickou.[3]

Po válce se vrátila do Kostelce k rodičům, ale po celé období dospívání pociťovala silnou rivalitu se svými bratry. Potřeba vyvolat pozornost rodičů zřejmě souvisela i s přechodnou (snad hysterickou) hluchotou. Její psychický stav vyvolával neurotické projevy somatického typu, jako kulhání. Silný vnitřní konflikt mezi vědomím ženské predestinace a potřebou umělecké seberealizace v 16 letech vedl k pokusu o demonstrativní sebevraždu svítiplynem.[4]

Od raného mládí kreslila a v letech 1954-1958 studovala na Průmyslové škole bytové tvorby řezbářství u prof. Václava Markupa a kresbu u prof. Vladimíra Landy. V letech 1958-1962 studovala scénografii na Katedře loutek Akademie múzických umění u prof. Richarda Landera. Roku 1960 se podílela jako výtvarnice na přípravě inscenace Škrobené hlavy Divadla masek a seznámila se s Janem Švankmajerem. Na podzim téhož roku se za něj provdala a v roce 1963 se manželům narodila dcera Veronika. Roku 1964 vystavovala spolu s Janem Švankmajerem se skupinou Máj, samostatně roku 1967 v Galerii mladých v Mánesu. Po srpnové okupaci roku 1968 vyřídila doklady pro celou rodinou a emigrovala s nimi do Rakouska. Jan Švankmajer zde natočil krátký film a pak se rozhodl vrátit domů, Eva ho s dcerou nedobrovolně následovala.[5]

Roku 1970 se Švankmajerovi stali členy Surrealistické skupiny a Eva byla zvolena předsedkyní spolku. Oba se podíleli na všech aktivitách surrealistické skupiny V době normalizace se živila jako tvůrce kostýmů pro divadlo a film a od poloviny 70. let si s Janem Švankmajerem zřídila keramickou dílnu. V roce 1975 se Švankmajerovým narodil syn Václav. Roku 1976 se seznámila s Emilou Medkovou, která v té době obnovila spolupráci se Surrealistickou skupinou, a stala se její blízkou přítelkyní. Od roku 1981 Švankmajerovi rekonstruovali zdevastovaný zámek v Horním Stankově, který zakoupili aby si zde zřídili keramickou dílnu. Zámek postupně proměnili v surrealistickou Kunstkameru.

Roku 1996 diagnostikovali Evě Švankmajerové karcinom prsu a od té doby musela podstoupit opakovaně komplikovanou léčbu. Nakonec svému onemocnění podlehla 20. října 2005.

Eva Švankmajerová je držitelkou celkem 5 Českých lvů - za nejlepší výtvarný počin za filmy Lekce Faust a Šílení, za nejlepší výtvarné řešení za film Otesánek a za nejlepší filmový plakát k filmům Otesánek a Šílení.

Syn manželů Švankmajerových Václav Švankmajer je autorem animovaných filmů.[6]

DíloEditovat

Pro literární i výtvarná díla Evy Švankmajerové je charakteristický imaginativní humor, který čerpá z nejrůznějších zdrojů - od prvorepubikových dámských časopisů, přes absurdní transkripci soudobé frazeologie stalinské epochy až po odlidštěný provoz civilizace moderní doby. Přirozenou součástí díla Evy Švankmajerové jsou opakované ironické úvahy na téma "ženský úděl" a sarkastické komentáře ke vzájemným, často vyprázdněným a formalizovaným vztahům žen a mužů. Není to pro ni primárně téma feministické. Těžiště problému spatřuje v nejintimnějších zkušenostech erotického partnerství a vlastního rodinného života. Milostná dialektika je latentně přítomná a někdy explicitně manifestovaná v jejích literárních (Jeskyně Baradla, 1995) i výtvarných dílech (Pocta markýzi de Sade, majolika, 1995). Jan Švankmajer ve svém vyznání Evě napsal: "mám slabost pro Tvoje obrazy, pro ten malovaný deník našeho života, který je otevřený jako sezam a zároveň rafinovaný jako čínská kuchyně".[7]

Švankmajerová vystudovala řezbářství a scénografii a malovat začala soustavně až kolem roku 1963. Její výtvarný styl se od téměř neokubistické figurace (Žena I, Žena II, 1963) vyvinul postupně ke stylizovanému pseudonaivismu, ovlivněnému Celníkem Rousseauem, a v 70. letech k neoexpresionismu, který se po formální stránce blíží německému hnutí Neue Wilde.[8] Její výtvarné cítění však ideově tkví v surrealismu a rozvíjí se svobodně, bez jakýchkoli formálních omezení.[9] Je především malířkou a básnířkou vztahů, napětí, rolí, rituálních a pseudorituálních chování a komunikací mezi lidmi. Jako portrétistka nahlíží a ilustruje život a svět skrze svůj nejvlastnější a nejosobnější osud.[10]

Poprvé na sebe upozornila koncem šedesátých let svým Emancipačním cyklem – variacemi na známé obrazy Botticelliho, Maneta a Rubense, na nichž nahradila ženské postavy mužskými (Spící Venouš, 1967, Zrození Venouše, 1968, Snídaně v trávě, 1968, Únos synů Leukippových, 1969) a odlehčenými parafrázemi stylu jiných malířů (Návštěva ranného Picassa u van Gogha v Arles, 1970). Postupně vytváří zvláštní kontrast mezi zdánlivě naivním výtvarným jazykem a tématy, v nichž se ženskou senzibilitou a surrealistickým humorem pojímá vlastní tělesnost, porod, mateřství, domov, vaření, postel, krajinu, samotu, emigraci i pád z okna (Postel, 1976, Emigrace, 1981. Od druhé poloviny 70. let opouští jednoduchou narativnost a znakovost a seskupuje figury do nevídaných a překvapivých celků. Expresivnost barev, syrová otevřenost a nový styl malby bez ohledu na kompoziční pravidla dodává obrazům strhující dynamiku.[9]

Působivé jsou její portréty Vratislava Effenbergera (Lov na černého žraloka, 1980, Gulliver v Maňáskově, 1985-1986), zatímco autoportréty většinou vyznívají jako záměrná karikatura (Já v akci, 1991).[11] Roku 1994 vznikl existenciální cyklus obrazů na téma Vanitas. Eva Švankmajerová se v kresbě vyrovnává i se svým onemocněním (Všeho do času, 1997). Zabývala se také koláží a po roce 2000 vytvořila množství mediumních kreseb (2000-2004).

Roku 1983 byla autorkou výtvarné dekorace v hororu Jana Švankmajera Kyvadlo, jáma a naděje[12] a podílela se také na výtvarné stránce všech dlouhometrážních filmů Jana Švankmajera do roku 2005.

Vratislav Effenberger řadí její dílo do svého teoretického konceptu surrealistické negace negace. Dominantu osobnosti Evy Švankmajerové shledává v jejím nenávistném poměru vůči konzumní společnosti, personifikovaném růžovou ženskou bachyní, stejně tupou jako snaživou. Intenzita této negace je přímo úměrná touze po zázračnu, které tato konzumní snaživost defrauduje. Romantická potřeba obrany jakési elementární čistoty vede Evu Švankmajerovou k dialektické očistě, která je schopna zhnusovat hnus, málem považovaný za normu.[13]

Ve své "Kronice práce a odpočinku" Švankmajerová toto téma, které je osobní i nadčasové (obrana důstojnosti přírody) konkretizuje a označuje přímo to, co nenávidí - tučné traktoristky v šátcích, výjevy z továrních hal, tkadleny, bandasky, motyčky.[14] Nedává tím najevo jen nereflektovanou zlobu či programovou skepsi, ale její hněv je zároveň třeba vnímat jako sebeobranu ve smyslu existenciálním, v jejím případě i sebeobranu před vlastními nejistotami, úzkostmi a agresemi (Existenciální chvilka, 1978).[15] Zřetelně a adresně je tento výlev hněvu zaznamenán[16] v jejím textu Portrét.[pozn. 1]

V textech Evy Švankmajerové se tato přiznaná i nepřiznaná a vzápětí odmítaná zranitelnost, na níž se váže infantilní potřeba najít viníka, projevuje až sadomasochistickým nutkáním promítat vlastní frustrace a traumata do bezprostředního okolí. Vznikají tak zběsilé, až paranoické, stejně jako chladné a vypočítavě kritické konstrukty, v nichž se stírá hranice mezi realitou a fantazií, zoufalství se mísí a zaměňuje s nadějí, pláč se smíchem a vztek s touhou. V jejích malovaných i komentovaných denících se tak objevují osudové konfese i anekdotické příběhy, dílčí postřehy prostých jednotlivostí i zobecňující maximy, sarkastické polemiky, laskavé blasfémie i nenávistné epištoly.[17]

Eva Švankmajerová je známa svými surrealistickými obrazy, knihami a filmy i v zahraničí. Na filmové tvorbě spolupracovala se svým mužem Janem Švankmajerem, ale i dalšími režiséry (mezi jinými s Evaldem Schormem, Jaromilem Jirešem a Jurajem Herzem).

FilmografieEditovat

  • 1964 – Poslední trik pana Schwarcewalldea a pana Edgara (asistentka produkce), režie: Jan Švankmajer
  • 1967 – Zahrada (kostýmy), režie: Jan Švankmajer
  • 1971 – Jsouc na řece mlynář jeden (výtvarnice), režie: Jiří Brdečka
  • 1976 – Laterna magika: Ztracená pohádka (výtvarná spolupráce), režie: Jaromil Jireš
  • 1978 – Deváté srdce (výtvarné efekty), režie Juraj Herz
  • 1983 – Kyvadlo, jáma a naděje (výtvarná spolupráce), režie: Jan Švankmajer
  • 1986 – Jost Burgi – Demystifikace času a prostoru (animace), režie: M. Havas
  • 1987 – Laterna magika: Odysseus (animace), režie E. Schorm
  • 1987 – Něco z Alenky (výtvarná spolupráce), režie: Jan Švankmajer
  • 1994 – Lekce Faust (výtvarná spolupráce), režie: Jan Švankmajer
  • 1996 – Spiklenci slasti (výtvarná spolupráce), režie: Jan Švankmajer
  • 2000 – Otesánek (výtvarná spolupráce), režie: Jan Švankmajer
  • 2005 – Šílení (výtvarná spolupráce), režie: Jan Švankmajer


BibliografieEditovat

Zastoupení ve sbírkáchEditovat

  • Národní galerie v Praze
  • Alšova jihočeská galerie Hluboká nad Vltavou
  • Galerie umění Karlovy Vary
  • Galerie Klatovy / Klenová
  • Muzeum umění Olomouc

Výstavy (výběr)Editovat

  • 1967 Eva Švankmajerová: Obrazy z let 1964-1966, Galerie mladých, Mánes Praha
  • 1969 Eva Švankmajerová, Oblastní muzeum v Písku
  • 1970 Eva Švankmajerová, Galerie Nová síň, Praha
  • 1971 Eva Švankmajerová: Obrazy, Divadlo hudby OKS, Olomouc
  • 1972 Eva Švankmajerová, Galerie Mensch, Hamburk
  • 1973 Eva Švankmajerová, Ladengalerie, Berlín
  • 1977 Eva Švankmajerová: Útočiště, Muzeum Jana Amose Komenského, Uherský Brod
  • 1977 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Infantile Lüste, Galerie Sonnerring, Münster
  • 1982 Eva Švankmajerová: Desátý dům, Pražský filmový klub
  • 1985 Eva Švankmajerová: Utajené vary, Junior klub Praha
  • 1987 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Bouillonnements Cachés, Brusel, Tournai
  • 1991 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: La Contamination des sens, Annency
  • 1991/1992 Eva Švankmajerová: Císařský řez, Galerie Václava Špály, Praha
  • 1992 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Cyfleu breuddwydion / The Communication of Dreams, Cardiff, Bristol
  • 1994 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: El llentguatge de l´analogia, Sitges
  • 1995 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Athanor, Telluride
  • 1997 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Sixty One Pieces, Londýn, Mluvící malířství, němá poezie, Obecní galerie Beseda, Praha, Přírodopisný kabinet, Galerie J. Sudka, Praha
  • 1998 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Anima, Animus, Animace, Galerie U bílého jednorožce, Klatovy, Centrum Egona Schieleho, Český Krumlov, OG Vysočiny, Jihlava, Východočeská galerie, Pardubice
  • 1998 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Parakabinet, GMU v Hradci Králové
  • 2001 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Imaginativní oko, imaginativní ruka, Galerie Jiřího a Běly Kolářových, Praha
  • 2002 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Bouche à bouche, Annency
  • 2003 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer, Galerie les yeux fertiles, Paříž
  • 2003 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Mediumní kresby a fetiše, Nová Paka, Animazione della memoria - Memoria dell´animazioonne, Palazzo Pigorini a Galleria San Ludovico, Parma
  • 2004 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Paměť animace, animace paměti, Galerie města Plzně, (19. února - 4. dubna 2004)
  • 2004 Portrét, Výstavní síň Sokolovská 26, Ostrava
  • 2004 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Jídlo, retrospektivní výstava 1958–2004, Jízdárna Pražského hradu, (4. června - 19. září 2004)
  • 2005 Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer: Gaudia, The Museum of Modern Art, Hayama, Nitsu Museum of Art, Japonsko
  • 2006 Eva Švankmajerová, Deník 1963–2005, Galerie Václava Špály, Praha, (2. 1. 2006 - 26. 2. 2006)

ReferenceEditovat

  1. Jan Švankmajer, Modelový závěr k mentální morfologii Evy Švankmajerové, Analogon 19, 1997
  2. František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 7-8
  3. František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 9
  4. Drvota S, 1973, s. 47
  5. Eva Švankmajerová, in: Magincová D, 1997, s. 169
  6. International Movie Directory: Václav Švankmajer
  7. Jan Švankmajer, Drahá Evo, in: F. Dryje, 2006, s. 25-26
  8. František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 14-15
  9. a b Dušan Brozman, Martin Souček, in: F. Dryje, 2006, s. 88-89
  10. František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 6-7
  11. Eva Švankmajerová, Portrét, in: F. Dryje, 2006, s. 28
  12. Kyvadlo, jáma a naděje, YouTube video
  13. Vratislav Effenberger, Osobnost a tvorba Evy Švankmajerové, Analogon 46, 2006
  14. Eva Švankmajerová, A proč já to musela podstoupit, in: Císařský řez, kat. UVU Praha, 1991
  15. František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 21-22
  16. Eva Švankmajerová, Portrét, in: F. Dryje, 2006, s. 28
  17. František Dryje, Jedna malá dívenka věděla své anebo Osud, in: F. Dryje, 2006, s. 22-23

PoznámkyEditovat

  1. "Je hnusné chodit s nahou tváří. Copak můj obličej. Lhostejný a surový. Ale všechny ty zbabělé úslužné ksichty, co jich je všude plno. Na nádraží v bufetu. Na stanici tramvaje, v obchodě. Všude. Na návštěvách, na nákupech, na výletech. Všechny ty zbabělé, zlodějské, zasrané ksichty, všechny ty hádavé načepýřené ofinky, všechny ty lakomé lačné pazoury, všichni ti pokoutní sprosťáci a všechny ty počestné prdele v texaskovém oděvu"

LiteraturaEditovat

  • František Dryje: Eva Švankmajerová, Arbor Vitae a Athanor, Praha 2006, ISBN 80-86300-71-4
  • Imaginativní oko, imaginativní ruka (společně s Janem Švankmajerem), Vltavín, Praha 2001, ISBN 80-902674-7-5
  • Dagmar Magincová (ed.), Evašvankmajerjan / Anima Animus Animace, Arbor Vitae a Slovart, 1997, ISBN 80-901964-3-8
  • Desátý dům, katalog zakázané výstavy Evy Švankmajerové, 24 s., samizdat, Le la, Praha 1982
  • Stanislav Drvota, Osobnost a tvorba, Avicenum Praha 1973

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat