Emanuel Famíra

český malíř a sochař

Emanuel Famíra (15. listopadu 1900, Hlinsko[1]6. ledna 1970, Praha) byl český sochař, malíř a tanečník, ve všech oborech tvorby samouk.

Emanuel Famíra
Emanuel Famíra
Emanuel Famíra
Narození15. listopadu 1900
Hlinsko
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. ledna 1970 (ve věku 69 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníLibeňský hřbitov
Povolánímalíř, sochař, loutkář, učitel, scénograf, tanečník, herec, režisér, výtvarník a divadelní výtvarník
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narodil se jako čtvrté z pěti dětí (ale jediný syn) nožíře Františka Famíry (1864–1911) a jeho ženy Františky, rozené Šotolové.[1] Rodina se přestěhovala do Prahy-Holešovic, když byly Emanuelovi tři roky, a dále do chudších podnájmů v Libni, když otec zemřel. Emanuel se vyučil nožířem a od 20. let provozoval v pražské Libni nožířskou živnost.

 
Dům č. p. 305 v pražské Libni (dnes Zenklova 305/11), v němž měla být podle některých údajů Famírova nožířská dílna
 
Průčelí domu v Kandertově ulici 305/1; pamětní deska byla do roku 1989 umístěna vpravo od vchodu

Od mládí patřil k místní chudině, účastnil se levicového hnutí jako typický proletář. V letech 1930–1933 byl členem skupiny intelektuálů, sdružené okolo časopisu Levá fronta a vstoupil do KSČ. Byl všestranné múzicky nadaný. Roku 1930 založil levicové loutkové Divadlo pionýrů, pro které vyřezal rozměrné loutky, a Kašpárka údajně nahradil pionýrem Vencou.[2] Jako tanečník samouk byl v letech 1922–1933 sólistou baletu Národního divadla, v letech 1945–7 balet řídil a vedl dětskou přípravku. Roku 1948 pracoval krátce v pobočce firmy Sandrik v Mikulášovicích na Šluknovsku, aby pozvedl výrobu nožů. V letech 1957–1962 byl ředitelem Střední odborné školy výtvarné v Praze na Hollarově náměstí.[3] S manželkou žil v Praze-Libni. V letech 1950–1970 měl ateliér v Kandertově ulici č. 1, kde byla na fasádě umístěna jeho pamětní deska. Před rokem 1989 byla jeho jménem pojmenována dnes zaniklá ulice. Ve stopě většiny délky ulice Famírova v současnosti (2019) vede ulice Čuprova.

Od února 1968 patřil ke kritikům KSČ, kteří napadali polednovou politiku Strany zleva, a srpnovou okupaci přivítal.

 
Hrob Emanuela Famíry (1900–1970), českého sochaře a malíře na hřbitově v Libni

Výtvarné dílo

editovat

Z rozmanitého malířského a sochařského díla jsou nejvíce ceněny obrazy pražské periférie a krajinomalba ze 30. až 40. let 20. století, ale i grafické listy a portrétní busty ve stylu levicově orientovaného civilismu. Poválečná tvorba již byla poplatná socialistickému realismu. Rád používal pálenou hlínu a dřevo.

  • Civilizace, olej na plátně, (1927), Národní galerie[4]
  • Pomník světové hospodářské krise, (1933) z místní keramiky; pro západočeskou obec Břasy, světový unikát zničený v roce 1941 nacisty
  • Demonstrace, reliéf, dubové dřevo, (1962), Galerie hl. m. Prahy
  • Hlava dělníka, bronz, Galerie hl. m. Prahy
  • Busta Zdeňka Nejedlého pro panteon Národního muzea v Praze, bronz, Národní muzeum[5]
  • Krajinomalby z pražské periférie, zejména Libeň, Galerie Středočeského kraje.

Publicistika

editovat

Famíra byl schopen teoretické sebereflexe své práce a zamýšlel se nad ní v esejích, které sám graficky upravoval.

  • Co s jevištěm (1937)
  • Protiklady v umělecké tvorbě (1946)

Ocenění

editovat

Reference

editovat
  1. a b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1894-1906 v Hlinsku, sign.6906, ukn 2306, str.207. Dostupné online.
  2. http://www.usedlosti.ctrnactka.net/pos62.htm
  3. Archivovaná kopie. www.zizkov.cz [online]. [cit. 2011-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-10-03. 
  4. NG sbírky online
  5. Historické muzeum, oddělení HM 1.2: inv.č. H2-187.712

Literatura

editovat
  • Jan Loriš: Emanuel Famira. F. Topič Praha 1947
  • VALTROVÁ, Marie – ORNEST, Ota. Hraje váš tatínek ještě na housle?. Praha: Primus, 1993, str. 88, ISBN 80-85625-19-9
  • LAŠTOVKA, Marek. Pražský uličník 1. Díl (A – N). 1. vyd. Praha: LIBRI, 1997. 604 s. ISBN 80-85983-24-9. S. 128. 

Externí odkazy

editovat